"Ráno jde zase jako obvykle Fanouš pro mlíko a buchty a cestu mu zkrápí mohutné přívaly šedého deště - počasí je skoro březnové a Toník mu dává přiléhavý název - okupační. Netuší ani, jak blízko je k holé pravdě. To, co nám přichází za chvíli říct Honza z Poličky a další jeho kamarádi, je tak děsivé a neuvěřitelné, že nejdříve krotíme jejich počáteční vzrušení a celkem klidně vyslechneme skoro šílená slova: Československo, naše drahá vlast, je napadeno vojsky Varšavské smlouvy."
To si zapsal do cestovního deníku tehdy třiadvacetiletý František Kroutil z Prahy. Pár dnů předtím, 16. srpna 1968 pozdě večer, nasedl s kamarády v Praze do lehátkového vlaku mířícího k pobřeží Černého moře v Bulharsku. A právě 21. srpnem se běžná letní dovolená změnila v anabázi, která Františku Kroutilovi převrátila život naruby.
Do Česka se z emigrace vrátili až v roce 2006
Ve středu 21. srpna se mladí Češi vydali do kempu v Nesebaru, kde pobývalo více krajanů. Lidé se snažili naladit československé vysílání. "Zprávy se poslouchají až do časného rána, vypětí nervové je maximální a nikdo si ani neuvědomuje, že by měl odejít zavřít oči alespoň na chvíli a pak se náhle probudit s vědomím, že minulý den byl jen zlým snem - a kéž by všechno tragické bylo jen lživým snem!" stojí v závěru deníkového zápisu Františka Kroutila datovaného k 21. srpnu 1968.
František a jeho přátelé se hned následujícího dne rozhodli odjet do Jugoslávie. I zde sice vládli komunisté, avšak po roztržce jugoslávského prezidenta Josipa Tita se sovětským vůdcem Stalinem z roku 1948 nezávisle na Sovětském svazu.
Jihoslované proto pražskému jaru a jeho představitelům opakovaně projevovali podporu. S Čechoslováky tedy nejen ve dnech okupace, ale i v dalších měsících soucítili. František Kroutil a jeho přátelé skončili v Sarajevu, kde byl pro československé uprchlíky otevřen tábor v Ildži. Čas trávili poslechem zpráv, ke slovu však často přišla i kytara a písničky Semaforu.
"Bylo nás devět. Možná jedenáct. Postavili jsme si stan a žili s pomocí Jugoslávců, kteří nás krmili a vařili nám. Večer jsme se tam starali o kulturní program," řekl Paměti národa František Kroutil, do té doby profesí geodet, ale také vášnivý amatérský hudebník. Jeho další kroky vedly do Vídně, kam se s přáteli dostal přeplněným vlakem ze Záhřebu. Tady poprvé zakusili realitu běženců, kteří zůstali bez prostředků v cizím státě.
Z Československa po okupaci emigrovalo až 300 000 lidí
- Bezprostředně po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy emigrovalo podle historiků 100 až 150 tisíc československých občanů.
- Velká emigrační vlna začala už v prvních hodinách okupace. Lidé opouštěli Československo v obavách z dalšího vývoje a pohraničníci je nechávali odjet bez výjezdních doložek či dokonce bez pasu.
- Odjet z Československa bylo možné do 8. října 1969, kdy komunistická vláda vydala nové nařízení a cestování na západ znovu zakázala. Benevolence pohraničníků skončila. V období mezi roky 1968 až 1989 i přesto emigrovalo 250 až 300 tisíc lidí.
Nelehká situace prověřila vztahy trojice kamarádů. Zatímco Tonda - Antonín Špergl - se rozhodl pro návrat do Československa, František spolu s Petrem Václavíkem pokračovali v uprchlické anabázi, takže se koncem září vydali do Švýcarska. To tehdy patřilo k zemím, které vycházely československým uprchlíkům maximálně vstříc.
František nezapomene na vřelé přijetí a své první ubytovatele - mladé manžele Arnolda a Elisabeth Van der Waerdenovy, z nichž se stali jeho celoživotní přátelé. Stejně tak ale nezapomene na pocity osamělosti a stesk po domově. Naštěstí za ním mohla přijet přítelkyně Jiřina, která srpen 1968 trávila u příbuzných v Kanadě. V květnu 1969 se pak za Františkem vypravili na návštěvu i jeho rodiče.
František už měl zaměstnání a za první úspory si pořídil ojetého volkswagena. Tím pak rodiče vozil po výletech v horách. Nastal čas odjezdu a bylo jasné, že se loučí na dlouho: "Když otec viděl, že se nám vlastně daří dobře, tak už nechtěl, abychom se vrátili," vzpomínal František Kroutil.
Do synova deníku ještě otec napsal: "Buď vždy hrdým Čechem a nezapomínej na svou vlast, která bude opět krásná, až tam lidé najdou sami sebe."
František si ve Švýcarsku v září roku 1969 vzal přítelkyni Jiřinu, usadili se v Schaffhausenu poblíž Curychu a oba měli štěstí, že se jim podařilo najít zaměstnání ve svých profesích. František pokračoval jako geodet, Jiřina pracovala jako zdravotní sestra. Oba se zapojili do dění v krajanské komunitě a sledovali zprávy z domova. Čas od času za ním mohli přijet jeho rodiče - penzisté, sourozenci už ale ne. Těm to komunistický režim nepovolil. Do své vlasti se vrátil natrvalo až v roce 2006.
Reformátor Ota Šik to vzdal už v dubnu 1968
Zatímco František Kroutil vyrůstal v rodině, která s komunistickým režimem nesouzněla, Miroslav Šik pocházel z prostředí tehdejší nomenklaturní smetánky. Jeho otcem byl totiž Ota Šik (rodným jménem Otto Schick), legendární komunistický ekonom a jeden z hybatelů reformního dění konce 60. let. Za sebou měl zkušenost mladého komunistického odbojáře a vězně jednoho z nejtvrdších nacistických koncentračních táborů - Mauthausenu.
Ota Šik přežil koncentrák kvůli tomu, že byl nacisty veden jako "komunista" a nikoliv jako "Žid". A také kvůli výborné znalosti němčiny a pravidel korespondence: v táboře pracoval v kanceláři, takže mohl ze své pozice čas od času soudruhům - spoluvězňům pomoci. V 50. letech vyrostl v nadějného mladého soudruha, který se stal "na pokyn strany" ekonomem.
Jeno syn Miroslav se narodil dva dny po smrti Stalina 7. března 1953 a vyrůstal v "Molochově" - známém bloku činžovních domů s luxusními byty, který i dnes dominuje pražské Letenské pláni a kde v té době pobývali vysocí straničtí představitelé.
Miroslav vzpomíná, jak byl svět komunistické nomenklatury hierarchizovaný: "Podle toho, jak jste byl vysoko, měl jste určité výhody. Když se otec stal někdy v roce 1960 členem Ústředního výboru KSČ, mohli jsme jezdit do Doks, kde byl krásný hotýlek u Máchova jezera. Když jste postoupil výš, jezdilo se na Hvozdy a potom byl už jenom Orlík. Můj kamarád Honza Koucký, syn tajemníka strany, jezdil na Orlík," popsal Miroslav Šik.
"Když se jelo do NDR a vystoupilo se z autobusu, každý dostal obálku. V ní bylo peněz podle toho, jak byl kdo vysoko. Do bytu vám vozili jídlo podle toho, kdo jste byl. Vysoce postavený soudruh si mohl na večer objednat chlebíčky a džus. Pak byla ještě jiná zásilková služba, to procházelo přes Pražský hrad. Když jsem přišel ke Kouckým, na stole bylo hroznové víno a mandarinky, což normální lidi vůbec neměli," doplnil Miroslav Šik s tím, že jeho otec, který pocházel z velmi chudých poměrů, tyto rozdíly citlivě vnímal a pravděpodobně i proto přemýšlel o tom, jak stávající systém reformovat.
Zatímco Ota Šik stoupal po nomenklaturním žebříčku a v roce 1961 se stal ředitelem Ekonomického ústavu Československé akademie věd a rok nato členem předsednictva ÚV KSČ, jeho syn Miroslav patřil k problematickým žákům, kterého zajímali více Beatles a rocková hudba než politika a škola. Od kázeňských trestů ho zachraňovalo jen postavení jeho otce. Ten v roce 1968 vyšplhal na kariérní vrchol, když se stal prvním místopředsedou tehdejší vlády a oblíbeným propagátorem ekonomických reforem, "třetí cesty", která do rigidního socialistického plánování vnese tržní prvky.
Zatímco patnáctiletý Miroslav si užíval svobodné atmosféry pražského jara, jeho otec prý tušil, že to celé nedopadne dobře. "Otec to vzdal už v dubnu šedesát osm, když si odvezl do Rakouska svoje manuskripty i peníze," uvedl Miroslav s vysvětlením, že ho k takovému jednání vedla ostražitost vypěstovaná lety strávenými v nacistickém koncentráku.
Otec měl paranoii, že ho chtějí Sověti zlikvidovat
Letní dovolenou roku 1968 trávila rodina Šikových v Jugoslávii. Miroslav vypráví: "V noci 21. srpna nás vzbudila kontrarozvědka, která nás vrtulníkem dopravila na Titův ostrov. Tam jsme se dozvěděli, že je okupace a že jsme hosty jugoslávské vlády. Tito nás pozval k opulentní švédské tabuli, všude byl veliký luxus, exotická zvířata. Měl maršálskou uniformu, bílou se zlatými doplňky, a vypadal impozantně. Celou dobu kouřil doutníky havana," popsal Miroslav pobyt na soukromém ostrově u všemocného jugoslávského prezidenta.
Ota Šik prohlásil, že do Československa se rodina už nevrátí. Stal se tak nejvýše postaveným československým komunistou, který se rozhodl hned po okupaci emigrovat. Po krátkém pobytu v zapůjčené vládní vile v Jugoslávii se Šikovi dostali do Švýcarska. Několik měsíců zde žili inkognito.
"Otec měl paranoii, že ho chtějí Sověti zlikvidovat. Tak nás schoval do alpských kopců a odjel. Žili jsme tam u jednoho sedláka." Nakonec se rodina usadila v Basileji, kde Ota Šik sehnal práci na univerzitě a přes Červený kříž i byt.
Ve Švýcarsku se jeho synu Miroslavovi zpočátku nelíbilo. "Vůbec tu nebyla rozjetá mládežnická emancipace, která už tehdy zasáhla naplno Prahu. Všichni tam byli hrozně slušní, žádné diskotéky, koncerty musely končit v deset. Doma s rodiči jsem být nechtěl. Máma pořád brečela a otec se už chystal na další kariéru - mluvil jen o sobě," vzpomínal.
"S českými emigranty to také nešlo. Neprošel jsem utečeneckým lágrem. A táta byl Šik. Ti, kteří šli do Švýcarska, byli jednak proti komunismu, ale i proti reformním změnám, jejichž tváří byl můj otec. I ty děti emigrantů byly proti mně naočkované, nechtěly se se mnou bavit," líčil Miroslav s tím, že ho to vedlo k občasným "útěkům" od rodičů zpátky do Československa.
Miroslavův diplomatický pas platil a přejet hranice stále ještě nepředstavovalo velký problém. Poslední z dočasných "útěků" Miroslava Šika do Československa se odehrál v létě roku 1969. Pak už se hranice opět na čtyřicet let uzavřely.
Miroslav Šik nakonec ve Švýcarsku odmaturoval. Po maturitě se rozhodl pro studium architektury na Spolkové vysoké technické škole v Curychu. Chtěl se vzdálit rodičům, kteří podle něj žili dál ve zlaté kleci, izolovaní od reality. Přestal číst v češtině, zajímala ho západní literatura. "Začal jsem se odcizovat svému původu, hledal jsem své kořeny v židovství. Ale zjistil jsem, že vlastně žádný Žid nejsem."
Později se identifikoval s levicovými proudy. "Během 70. let jsem se přeměnil z intelektuála-hipíka na postmoderního relativistu-pankáče. Na začátku 80. let jsem se podílel na anarchistickém hnutí kolem Autonomes Jugend, byl jsem šéfredaktorem jejich časopisu Stiletto. Bojovali jsme za emancipaci žen, legalizaci marihuany a chodili jsme rušit marxistická jednání studentských spolků. Kritizovat společnost mi pomohlo integrovat se do švýcarské společnosti."
Roli exulantů těžce snášeli i jeho rodiče, do původní vlasti se už ale nevrátili. "Maminka krátce po sametové revoluci pronesla: Já se nemám kam vrátit, já jsem tady doma." Ota Šik, který byl již na sklonku roku 1989 pozván do Prahy Václavem Havlem, aby se zúčastnil ekonomických diskusí, po několika krátkých pobytech rovněž uznal, že jeho domovem zůstane už Švýcarsko.
Domov je tam, kde si to protrpíte
Miroslav Šik se uplatnil v architektuře. Po promoci pracoval tři roky jako asistent v Institutu historie a teorie architektury při své alma mater a poté působil na stejném místě až do začátku 90. let jako asistent známého švýcarského architekta Fabia Reinharta.
Sametový listopad roku 1989 ho zastihl na přednáškovém turné po Skandinávii. Jakmile to bylo možné, tak se už v prosinci vypravil do své bývalé vlasti. Krátce působil na Fakultě architektury ČVUT, ale sám s nadsázkou říká, že do Prahy počátkem 90. let jezdil hlavně "řádit". Zjistil, že s lidmi, s nimiž se znal před emigrací, si už nerozumí. Chybělo mu prožití normalizačních let, neznal důležité mezilidské vazby ani předrevoluční příběhy.
Podpořte Paměť národa - tvorbu vzpomínek pozoruhodných lidí
- Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců.
- Pokud považujete zachování vzpomínek na minulost za důležité, můžete vstoupit do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak podpořit na https://podporte.pametnaroda.cz.
Miroslav je dodnes rozkročen mezi své rodiště a Švýcarsko - zemi, která mu umožnila vystudovat a profesně se realizovat. "Je otázka, kde zemřít. Doufejme, že mě to nedonutí, abych se zase nějak rozhodl, kde už zůstanu navždycky. Váš domov je tam, kde si to protrpíte," bilancuje svůj osud pookupačního utečence Miroslav Šik.
Cesta ven a zase zpátky
Třetí příběh Čecha, kterého zastihla invaze v srpnu 1968, začíná v londýnském metru. Právě tady se o okupaci vlasti dozvěděl tehdy třiadvacetiletý výtvarník a muzikant Jaroslav Jeroným Neduha. Jako jediný z trojice se nakonec rozhodl vrátit domů.
"Jeli jsme dopoledne 21. srpna tube - rourou od známých do City. Naproti nám seděl gentleman, noviny rozevřené. A já koukám a povídám kamarádům: 'Vidíte taky to, co já? Russian troops occupated Czechoslovakia? Tanky… Letadla…' Zbledli jsme. Pán složil noviny a zadíval se na nás. Pak nám ty noviny podal, s omluvným úsměvem. Nadzvedl klobouk a vystoupil. Jeli jsme k ambasádě a všechno bylo jinak."
Do Londýna se Jaroslav Jeroným Neduha vypravil v době pražského jara stopem. Seznámil se s dalším Čechem Tomášem Floriánem, s nímž vystupovali na londýnských ulicích jako muzikantské duo, občas něco namaloval.
Docela se jim dařilo. Mohl se díky tomu vzdělávat v National Gallery, Tate Gallery a Britském muzeu, viděl premiéru Kubrickovy Vesmírné odysey 2001, procházel obchody s hudbou a nakupoval desky. Dokonce uvažoval, že v Londýně zůstane, takže se přihlásil ke studiu grafické školy. Přijímačky na základě Villonových básní a návrhu filmového plakátu složil. Nultý ročník měl začít 5. října 1968. Plány ale změnil začátek okupace Československa. Jeho dívka ho totiž prosila, aby se okamžitě vrátil do Prahy.
"Vlekl jsem asi čtyři kufry plné elpíček, dějiny umění od Élia Feureho v češtině, skvosty hudební a literární, které jsem potom v dobách zlých rozprodával." S onou dívkou se ale brzy rozešel a v listopadu téhož roku se Jaroslavu Neduhovi spolu se zpěvačkou Markétou Procházkovou povedlo vycestovat do Dánska. Hráli v Newsvet na gymnáziu a v Kodani po klubech. Ale i tentokrát se vrátili. Markéta měla doma nemocného otce a Jaroslav Neduha tam nechtěl zůstat sám.
Hranice zůstávaly otevřené ještě v roce 1969 a Jaroslav vyrazil na jaře s Tomášem Floriánem hrát do zemí Beneluxu. I tentokrát se vrátili. Netušili, že v říjnu 1969 bude s cestováním opět konec. Začala normalizace, která pro hudebníky přinesla nový systém přehrávek, kterým prošli jen ti ideologicky "bezproblémoví". Jaroslav Jeroným Neduha se tak musel rozloučit s dráhou profesionálního muzikanta a hledat běžné zaměstnání. Kamarád mu dohodil práci snů - stal se správcem tenisových kurtů na pražském Hagiboru.
Součástí areálu byla klubovna, která po večerech sloužila jako zkušebna. V té se zrodila kapela Extempore, legendární ansámbl tuzemské amatérské (jak se později začalo říkat, alternativní) scény, tedy kapel, které zaštítěny statusem "lidových hudebníků" organizovaných v rámci tehdy ještě legální Jazzové sekce Svazu hudebníků mohly tu a tam veřejně vystupovat.
A zatímco tuzemská profesionální rocková scéna se musela v první polovině 70. let až na pár výjimek vejít do škatulky čistě instrumentálního, a tedy neškodného jazzrocku, kapely jako Extempore se nadále držely rockového fundamentu a hlavně českých textů, které pramálo souzněly s dobovými doktrínami.
Snad i právě proto si členové stále populárnější kapely vysloužili brzy intenzivní zájem tajné policie (StB). Neskončili sice ve vězení jako Plastic People a další "vlasatci", nakonec ale takřka všichni členové nejslavnější sestavy kapely ze 70. let skončili v emigraci.
Neduha se tak jako řada podobných "nepřátel režimu" načas uklidil na venkov. Nekonečné a opakované výslechy ale neustaly, výhrůžky se stupňovaly. Když estébáci jednou spekulovali o možném vykonstruovaném obvinění z pohlavního zneužití, Jaroslav pochopil, že už jde do tuhého, takže tajným slíbil, že se vystěhuje. Stal se jednou z obětí akce Asanace, kterou se režim snažil zbavit svých nejvytrvalejších odpůrců s tím, že je neustálou šikanou přinutil zažádat si o vystěhování ze země. Úřady v takových případech žadatelům rády vyhověly.
Když tedy Neduha v roce 1983 odjížděl s těhotnou manželkou do Vídně, vidina návratu byla v nedohlednu. Málokdo si tehdy dokázal představit, že železná opona za šest let padne a Československo bude zase svobodné. Jaroslav Neduha se vrátil a hned zkraje 90. let kapelu Extempore obnovil a příležitostně s ní vystupuje dodnes.
Když nyní bilancuje, zda by mu nebylo lépe, kdyby zůstal v Londýně hned po invazi armád Varšavské smlouvy, tak říká: "Kdybych tu výtvarnou školu, na kterou mě tenkrát přijali, vystudoval, tak bych byl podprůměrný anglický ilustrátor. Komu se podaří prosadit ve světě jako třeba Petru Sísovi? Asi bych se měl dobře, ale nepotkal bych lidi, se kterými jsem tady něco vytvořil, a snad to mělo i nějakou hodnotu. Tlak totalitní společnosti byl velmi inspirativní. Nutilo nás to kličkovat a dařilo se."
Intervence armád Varšavské smlouvy je pro Čechy mementem i dnes
Memento z okupace Československa z 21. srpna 1968 je podle profesora Jiřího Kociana z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd pro Čechy aktuální i po 52 letech.
"Je důležité si ji připomínat i kvůli tomu, abychom si uvědomili, jak lehce lze přijít o svobodu. Jak tenká hranice může být mezi svobodou a nesvobodou a někdy i mezi spojenectvím a podřízením," připomíná profesor. Menší země by proto podle něj měly mnohem pečlivě dbát na svou ochranu svobody a demokracie.
Politické, ekonomické, ekologické či morální škody, které Československu způsobila intervence armád států Varšavské smlouvy, ale i dvacetiletý pobyt Sovětské armády, jsou ohromné. Jiří Kocian zmiňuje třeba emigraci stovek vynikajících vědců, intelektuálů či spisovatelů. Další tisíce předních osobností nemohly po dvě desetiletí působit v profesích, v nichž vynikaly.
"Byli odejiti do druhořadých či pomocných povolání. Z intelektuálních, technických či vědeckých špiček se stali lidé druhého řádu. A právě tyhle škody se ani nedají vyčíslit. Například v historickém bádání na to doplácíme v podobě přetrvávajících předsudků a pokřivených pohledů na naši minulost dodnes," říká Kocian.
A mementem je konečně 21. srpen 1968 pro Čechy (nejen) i proto, jak vyhrocené jsou dnes opět mezinárodní vztahy. Měli bychom si podle profesora Kociana jednou provždy ujasnit, kam patříme: k demokratickému Západu, anebo k bývalému předlistopadovému a dominantnímu spojenci Kremlu?
VIDEO: Pamětníci vzpomínají na otřesné okamžiky z prvních dnů okupace. Mezi nimi i režisér Václav Vorlíček, historik Vilém Prečan, písničkář Jaroslav Hutka či výsadkář Josef Bartošek.
