Po šesti dnech euforie přišla studená sprcha. A s ní konec naděje na "socialismus s lidskou tváří"

Markéta Kristová, Paměť národa
27. 8. 2018 20:10
Středa 21. srpna 1968 byla krásným letním dnem. A jak vzpomínají pamětníci - o to absurdněji působily tanky a obrněné transportéry v ulicích. Lidé stále nemohli uvěřit, co se stalo. První reakcí na okupaci byl šok. Pak přišlo šest dní opojení, kdy se Češi a Slováci semkli v protestech proti okupaci "spojenců". Obrovské zklamání přišlo až po návratu československých politiků z Moskvy. Zklamání z prohry.
Slunný letní den 21. srpna 1968 se v Československu brzy změnil v peklo.
Slunný letní den 21. srpna 1968 se v Československu brzy změnil v peklo. | Foto: Publikace Okupace 1968 a její oběti, VHÚ

Praha - "Na zastávce tramvaje stáli lidé a vypadali jako sochy, jako zmrazené figurky. Nehýbali se, tramvaje také nejely," popsala pro Paměť národa osudné ráno 21. srpna 1968 Ivy Kovandová, anglická manželka českého pilota RAF. Pracovala tehdy v ČTK jako editorka anglických zpráv.

Do práce ten den vyrazila poté, co jí ve tři hodiny ráno volala kamarádka, že Československo obsazují Rusové. "Vezmi adresář a zavolej to všude," dostala ještě od kamarádky pokyn.

Zpráva o invazi se šířila rychle i přesto, že okupanti na několik hodin umlčeli vysílání na rozhlasových vlnách. Rozhlasoví redaktoři vyzývali lidi k zachování klidu a k pasivnímu odporu. Což znamenalo bleskurychlé odstraňování cedulí s názvy ulic a směrovek (nebo jejich obracení). Písničkář Jaroslav Hutka, který okupaci zažil přímo u rozhlasu, kde tehdy bydlel, vzpomíná: "Hlásili v rádiu sundat všechny cedule, tak jsem vzal šroubovák, a když jsem přišel dolů, tak všechny cedule už byly pryč. Šlo to fofrem zřejmě po celé republice a díky tomu Rusové bloudili."

Najednou se lidem hodila ruština

Lidé vyrazili do ulic a snažili se vojákům vysvětlit, že jsou tu zbytečně, že v Československu nevládne žádná kontrarevoluce. Obklopovali tanky, obrněné transportéry a diskutovali, přesvědčovali - v těchto chvílích se jim ironicky hodila ruština, kterou se ve školách museli povinně učit.

Pavel Douša byl tehdy na vojně v Praze a po službě zamířil k budově rozhlasu. "Bylo tam plno lidí. Všichni se na mě obraceli a prý: ´Ty jsi voják, tak mu to vysvětli. Proč sem jedou?´ Diskutovali jsme, ale žádná řeč s nimi nebyla. Pak jel tank, šli jsme proti němu, ale když se najednou rozjel, měl jsem co dělat, abych uskočil."

Vojáci okupujících jednotek nebyli na přímou komunikaci s Čechoslováky připraveni. Jejich úkolem bylo obsadit zemi a tím zabránit kontrarevoluci - tedy odklonu Československa od socialismu, jak potvrdil pro Paměť národa ruský generál Eduard Vorobjov. Ten se stal o dvacet let později posledním velitelem sovětských jednotek v ČSSR: "Když jsme vstupovali do Československa, tak jsem byl hluboce přesvědčen, že v zemi jsou síly, které chtějí svrhnout československý lid z cesty socialistického rozvoje. Mrzelo nás to dvakrát, protože to bylo Československo, které absolutní většina vojáků milovala."

Na snahy lidí o dialog a pochopitelné projevy jejich nesouhlasu okupační vojska reagovala zcela nepřiměřeně. Došlo i k několika tragédiím, kdy vojáci stříleli do davu - v Praze před rozhlasem, na Václavském náměstí, v Liberci před radnicí či v Prostějově.

Fotograf Jiří Všetečka, který během srpnových dní pořídil řadu cenných snímků, měl stejně jako mnozí jiní pamětníci pocit, že intervenující vojáci vůbec nevěděli, kde jsou a co mají dělat: "Tím ty mladé Rusy neomlouvám, neměli střílet, ale bylo to na ně velké napětí. Proto se děly strašný věci a velitelé to nezvládli. Rusové stříleli i na Muzeum, protože si ho spletli s rozhlasem. Byl jsem tam, mám odtud ještě malou nábojnici. Když jsem fotil, lidi mě strhli na zem, abych to nekoupil. Byl jsem rád, že jsem to přežil. Myslím si, že první tři hodiny na Vinohradech byly velice emotivní. To byla skutečná okupace, opravdu ošklivá, když se bojovalo o rozhlas."

Pamětníci vzpomínají i na to, jak se česká společnost semkla a zcela spontánně projevovala nesouhlas s okupací a podporu československým vládním představitelům. Hymnou srpnových dní se pak stala píseň Modlitba, kterou dva dny po okupaci nazpívala Marta Kubišová a rozhlas okamžitě odvysílal. Později té písni neřekl nikdo jinak než Modlitba pro Martu.

Lidé demonstrovali, stávkovali, uctívali památku obětí, zásobovali rozhlasové redaktory jídlem v několika záložních studiích, roznášeli noviny tištěné na utajených místech. Republiku zaplnily plakáty a nápisy, které dávaly okupantům jasně najevo, že jsou v Československu nechtění.

František Vácha ze Sedlčanska má fotografii z této doby: "Jsem na ní s kýblem, s kloboukem. Je tam čitelné ,Moskva 2500 km‘ a dělám šipku. To bylo krásné období, když jeli třeba tiráci s vlajkami a jeden zastavil a zeptal se, jestli může pokračovat dál, než to uschne. To bylo období, kdy byla úžasná atmosféra občanská, ale rychle sklapla po té normalizaci."

A pak přišla studená sprcha

Lidé takhle vzdorovali do 27. srpna, kdy se z Moskvy vrátili unesení (hned 21. srpna) českoslovenští vládní a straničtí představitelé, k nimž se později připojil prezident Ludvík Svoboda. Po třetí hodině odpoledne rozhlas odvysílat text komuniké o československo-sovětských jednáních, který zapůsobil na všechny jako studená sprcha.

Podpořte Paměť národa

Paměť národa je veřejně přístupná databáze vzpomínek pamětníků na 20. století na www.pametnaroda.cz. Vznikla v roce 2001 a v současnosti obsahuje kolem 7 tisíc výpovědí. Spravuje ji nezisková společnost Post Bellum spolu s partnery - Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů. Pomozte vyprávět příběh Paměti národa - podpořte výstavu k 100. výročí republiky, která je až do 9. prosince v Praze na Letné pod bývalým Stalinovým pomníkem. Jde to jednoduše na www.nastalina.cz. Děkujeme!

I když českoslovenští politici interpretovali tzv. Moskevský protokol opatrně, bylo jasné, že stvrzuje okupaci země a její tzv. omezenou suverenitu. Zavazoval československou stranu k postupné "normalizaci" poměrů na základě marxismu-leninismu a k realizaci konkrétních sovětských požadavků. Mezi ně patřily: "dočasný" pobyt sovětské armády v Československu, znovuzavedení cenzury v médiích a potrestání rebelů. 

Pražské jaro a naděje na "socialismus s lidskou tváří" tím skončily.

Video: Ondřej Neff - Rus se hnal rozhlasem, jako kdyby dobýval Berlín

Video: Paměť národa
 

Právě se děje

Další zprávy