Odkud se bere třicet let po pádu komunistického režimu nostalgie lidí po časech před rokem 1989 a určitá relativizace minulosti?
Snahy relativizovat zločiny komunismu a idealizovat si předlistopadový režim nejsou nijak nové - objevovaly se po celých třicet let. Nového je ale to, že postupně odchází všechny generace pamětníků komunistických represí, a to nejen z padesátých let, ale také z následujících dekád. Jejich osobní svědectví bylo pro historickou paměť národa mimořádně důležité. Bylo možné je také srovnávat a konfrontovat s archivními dokumenty, které po sobě zanechaly represivní instituce. I to je jeden z důvodů, proč je toto historické období často relativizováno.
A proč ještě?
Příčin je mnoho a jen některé souvisí s relativizací minulosti. Jedním z hlavních důvodů jsou však slabé historické znalosti značné části veřejnosti.
Srovnejme si třeba úroveň muzeí či památníků, které se v českém prostředí věnují totalitním režimům, s tím, jak vypadají obdobné instituce v Německu, Polsku či Maďarsku. V Praze doposud existuje reálně jediné muzeum věnované předlistopadovému období. To soukromé, není příliš kvalitní a slouží téměř výhradně západním turistům.
Česká republika v tomhle směru dost stagnuje. Snad se situace nyní zlepší v souvislosti s přípravou Muzea paměti XX. století či připravovanými expozicemi Národního muzea o novodobých dějinách, které by se měly brzy otevírat.
Nostalgie, na niž se ptáte, souvisí ovšem nejvíce s celkovou proměnou politických poměrů, které se zde prosazují již několik let. Do čela země byli zvoleni lidé s jinou životní zkušeností a s jinými historickými tradicemi, které reprezentují svým životem. Nemají už mnoho společného s protikomunistickou minulostí části polistopadové elity, spíše naopak.
Velmi dobře je to vidět v případě předsedy vlády Andreje Babiše, který dokonce ani nezažil pád komunismu v Československu, protože pracoval v Maroku v podniku zahraničního obchodu.
A prezident Miloš Zeman?
Stačí si porovnat jeho projevy z listopadu 1989 s těmi dnešními. Je to obrovský kontrast. K výročí srpnové okupace v roce 1968 v posledních letech už ani nevystupuje. Říká, že projevil svou statečnost už tehdy a není potřeba se k tomuto tématu vyjadřovat znovu.
Jenomže Miloš Zeman není řadovým občanem, je to prezident republiky, který by se logicky měl hlásit k tradicím, na nichž vznikla.
Které tradice prezident Zeman opomíjí či ignoruje?
Chybí mi u něho připomenutí či analýza událostí, které se odehrávaly před pádem železné opony. Ocenění by si zasloužilo daleko více lidí, kteří totalitnímu režimu vzdorovali. Řada z nich se toho nedožila.
V některých případech je naopak nahradili lidé, kteří oddaně totalitnímu režimu sloužili. Ocitáme se také v absurdních, někdy až karikaturních situacích, kdy vedle sebe stojí ve Vladislavském sále lidé se zcela odlišným životopisem. O některých vyznamenaných bývalých spolupracovnících StB či komunistických kádrech máme k dispozici archivní dokumenty, které nesvědčí o tom, že by si vyznamenání zasloužili.
Zpět k listopadu 1989. Jak byste popsal činnost StB v této době? Na co se soustřeďovala? Zaskočily ji události, anebo je očekávala a pružně se jim přizpůsobila?
Státní bezpečnost byla minimálně už dva roky před listopadem 1989 pod silným tlakem, který souvisel bezpochyby nejen s domácím vývojem, ale hlavně se změnami v Sovětském svazu. Dokládá to například rozsáhlá reorganizace StB v roce 1988, při níž se snížil vliv některých kontrarozvědných správ. Do archivu byla tehdy uložena řada svazků, které StB vedla k sledovaným osobám často řadu let.
Zmenšil se tak počet sledovaných či pronásledovaných lidí?
Do určité míry ano. Pokaždé, když se komunistické režimy dostávaly do hluboké systémové krize, snižoval se vliv Státní bezpečnosti ve společnosti. Tento pohyb nastal například v Československu od poloviny šedesátých let. V roce 1968 se StB dokonce do značné míry rozštěpila na část, která s nadějemi vnímala reformní snahy, a na konzervativce, z nichž se někteří aktivně podíleli na přípravě okupace.
Zmíněná reorganizace StB na konci osmdesátých let měla přinést i větší akceschopnost této represivní složky v situaci, kdy komunistický režim čelil probuzení občanské společnosti, což mimo jiné vyúsťovalo v pouliční demonstrace.
Neznamená to snad ale, že vedení StB bylo bez informací o tom, co se ve společnosti děje a kam vývoj událostí směřuje?
Vedení Státní bezpečnosti mělo poměrně přesné informace o náladách ve společnosti či situaci v opozičním prostředí. Disponovalo mnoha informačními zdroji. Na jaře 1988 nový generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš rozhodl o zvětšení rozsahu předkládaných informací tohoto typu. Na federálním ministerstvu vnitra navíc pravidelně zasedaly operační štáby, které se zabývaly zmíněnými pouličními demonstracemi.
StB si uvědomovala, že se sovětský blok rozkládá
Co lze dnes vyčíst z dochované dokumentace tohoto typu?
Například to, že v různé míře narůstala aktivita společnosti, nespokojenost lidí. Zaznamenány jsou i určité otřesy v komunistické straně, kterou začali opouštět řadoví členové. Samozřejmě, že nešlo o masový odchod, ale byl viditelný, a to dokonce i v regionech.
Vedení Státní bezpečnosti si bylo jistě velmi dobře vědomo, že se začíná rozkládat nejenom Sovětský svaz, ale také celý sovětský blok.
Postupné sbližování SSSR a USA vyvrcholilo smlouvou o likvidaci raket středního a krátkého doletu, podepsanou ve Washingtonu v prosinci 1987. Vedlo to i k postupnému snižování jednotek sovětské armády v Československu ještě před listopadem 1989. V prosinci 1988 skončilo rušení Rádia Svobodná Evropa, což byl rovněž velký přelom. Pokyn k němu mimochodem dala Moskva.
Je tedy možné mluvit o krizi Státní bezpečnosti na konci osmdesátých let?
Otázkou spíše je - ironicky řečeno -, zda StB někdy v krizi nebyla. Opakovaně totiž procházela po celých čtyřicet let komunismu velkými čistkami, naposledy na počátku sedmdesátých let. Tehdy musela odejít reformně naladěná část, pokud je to možné takto zjednodušit. Když se podíváme na frazeologii dobových zpráv předkládaných vedením StB, jsou až do roku 1989 psány stejným, velmi strnulým ideologickým jazykem.
Jak tedy vůbec StB reagovala na události po 17. listopadu 1989?
Poměrně zdrženlivě. Především monitorovala situaci. Zasahovala pouze výjimečně proti vybraným osobám. Zadržela na několik dnů Petra Uhla v souvislosti s rozšířením fámy o smrti Martina Šmída.
19. listopadu 1989 zadržela i hlavní postavu Československé demokratické iniciativy Emanuela Mandlera, který to později vykládal jako snahu tajné policie omezit možnost jeho vlivu na založení Občanského fóra. Zdá se mi to vzhledem k velké improvizaci, která je dobře viditelná ze záznamu z Činoherního klubu, jako Mandlerova přehnaná interpretace.
Pro tajnou policii by patrně na druhé straně nebyl větší problém zasáhnout proti iniciátorům studentské a divadelní stávky, což vedení StB neučinilo a nechalo následujícím událostem v podstatě volný průběh, respektive ho viditelně neovlivňovalo.
Obdobně z vedoucích představitelů KSČ neměl nakonec nikdo odvahu zasáhnout, ačkoliv určitý náznak násilného řešení představovalo svolání příslušníků Lidových milicí do Prahy. Velmi rychle to však skončilo jejich odvoláním.
A nejenom z toho je patrné, že Miloš Jakeš ztratil již v předchozích měsících podporu Kremlu. Opakoval se tak do jisté míry scénář z NDR, kde byl již v říjnu 1989 odsunut z vedení vládnoucí SED Erich Honecker.
Jak se likvidovaly archivy StB
A jak vlastně rozumět rozsáhlým skartacím agenturních spisů či archivních materiálů StB? Šlo o zametání stop?
Rozhodně. Vedení StB dalo pokyn k jejich provedení na počátku prosince 1989. Zničena byla naprostá většina takzvaných živých operativních svazků, někde dokonce i část archivu.
Jiná věc je manipulace s registračními protokoly, těch není zase tak mnoho. Systém registrace svazků StB byl poměrně složitý a znesnadňoval falšování. Falšování kategorií je doloženo ze Slovenska, kde z několika agentů udělali sledované osoby. V Ostravě zase změnili v registru jména jednoho agenta, aby byla obtížnější jeho identifikace. Byl to vysoce postavený člověk v tamním Občanském fóru. Na toto falšování se ale rychle přišlo a dotyčný pán v politice záhy skončil.
Stojí za připomenutí, že skartace dokumentů StB byla poměrně běžnou záležitostí, byť nikoliv v takovém masivním měřítku. A týkalo se to uložených spisů v archivu. Dokumentace StB se ničila průběžně. Některé spisy byly ukládány jen na určitou dobu. Řada z nich byla likvidována také na počátku šedesátých a pak i sedmdesátých let, kdy tajná policie rovněž zametala stopy po zločinech vůči politických vězňům.
Na stranu druhou alespoň část svazků StB je možné částečně zrekonstruovat, neboť mnohé dokumenty byly psány v kopiích a dochovaly se v jiných spisech či samostatně.
Kreml odmítl mocenský zásah, důležitý byl ale i tlak ulice
Jaké události byste po 17. listopadu 1989 označil za klíčové?
Každý den po brutálním zásahu proti demonstrantům na Národní třídě se odehrávaly události, které byly zásadní a přelomové. Dne 24. listopadu 1989 odstoupilo vedení KSČ v čele s Milošem Jakešem. V následujících dnech se odehrály dvě obrovské demonstrace na Letenské pláni a celostátní generální stávka. Dne 29. listopadu 1989 byla zrušena ústavně zakotvená vedoucí úloha KSČ.
Důležitá byla jednání mezi Občanským fórem a různými představiteli komunistického režimu, zejména předsedou vlády Ladislavem Adamcem. Jeho ambice nakonec nebyly naplněny. I když byl preferován Václavem Havlem, nebyl nakonec podpořen nejen demonstranty na Letenské pláni, ale především Moskvou.
Nakonec byla 10. prosince 1989 jmenována vláda Mariána Čalfy, která se označila za vládu národního porozumění. Spíše by ale bylo namístě mluvit o dohodě Občanského fóra s částí elit předlistopadového režimu za tichého souhlasu Moskvy, která dala jasně najevo, že nechce žádný mocenský zásah. Je nutné ovšem zdůraznit, že bez tlaku ulice by ani tento vývoj nebyl možný.
Určitě jste zaznamenal spiklenecké teorie, že část vedení KSČ rozpoutala 17. listopad proto, aby svrhla své odpůrce z vedení strany.
Podobných spekulací či teorií je celá řada. Tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš zazlívá například části StB a stranickému aparátu, že se k němu nechovaly loajálně.
A nejenom Jakeš z toho vyvozuje, že se 17. listopad 1989 připravoval s cílem jeho svržení. Podle mne se ovšem nedá vůbec mluvit o nějakém plánu, který by se po 17. listopadu 1989 naplňoval. Byla to na všech stranách velká improvizace, která postupně vedla k pragmatickému sbližování některých aktérů. Z toho pak z mého pohledu vyplývaly až příliš velké kompromisy, které se například týkaly další existence komunistické strany.
VIDEO: Sledovala mě StB. Sověti mě chtěli naverbovat, revoluce byla splněný sen, říká Jolyon Naegele, bývalý politický ředitel mise OSN v Kosovu a bývalý zpravodaj Hlasu Ameriky, který pokrýval státy střední a východní Evropy.
