Zeman textem z roku 1989 posunul hranice. Dnes přináší zemi málo štěstí, říká Kosatík

Jakub Heller Jakub Heller
12. 8. 2019 10:34
Třicet let je dlouhá doba. Mnozí Češi poslední komunistické léto ani nezažili, u jiných už vzpomínky na tehdejší dobu překryly tři dekády nových zážitků. “Úžas z plynutí času se ale nemá plést s nostalgií za hnusným režimem. Zkřivil všechny, komunisty i nekomunisty. Někoho víc, někoho míň, ale všechny,” říká publicista a popularizátor české historie Pavel Kosatík, který v rozhovoru pro Aktuálně.cz vzpomíná na léto roku 1989. Na vzestup Václava Havla i Miloše Zemana, na opuštěné německé trabanty na Malé Straně i na kamarády, ze kterých se po převratu vyklubali spolupracovníci StB.
Český novinář, scenárista a spisovatel Pavel Kosatík
Český novinář, scenárista a spisovatel Pavel Kosatík | Foto: ČTK

Jak byste dnes s odstupem třiceti let popsal, jak se běžným lidem žilo v Československu v létě revolučního roku 1989?

V něčem to bylo podobné situaci dnes, taky bylo hodně lidí nespokojených se situací v zemi, ale jen málokdo si uměl představit změnu. Přesněji řečeno málokdo si připouštěl, že ji může ovlivnit i on sám.

Lidé proto hodně sledovali situaci za hranicemi. O tom, že Gorbačov v SSSR jde ve stopách pražského jara 1968, nebylo pochyb. Ale i to, že by se navázalo někde tam, kde vývoj kdysi přerušily cizí tanky, mnoho lidí pokládalo za nesplnitelný sen. Hodně se sledovala situace v Polsku a Maďarsku, kde se v roce 1989 tamní komunistické strany rozkládaly prudce zevnitř, samovývojem.

A definitivně se to hnulo, přinejmenším v Praze, když během exodu lidí z NDR na západoněmeckou ambasádu na podzim 1989 lidi viděli všechny ty trabanty a wartburgy odložené v ulicích Malé Strany. Lidé si tehdy říkali, že když už se hnuli i "dederoni", považovaní tradičně za ty nejvíc disciplinované v sovětském bloku, jsou změny doma už jen otázkou času.

Znamená to, že listopadové události, do kterých zbývalo ještě pár měsíců, už byly cítit ve vzduchu?

To záleželo na tom, jak byl člověk blízko těm, kdo je u nás chystali. V létě 1989 už třeba ten samizdat dávno nebyl úzkoprofilovým čtením. Některé rozšířené samizdatové časopisy, třeba Lidové noviny, se běžně četly v tramvaji. To už opravdu připomínalo samozřejmost, s jakou takzvaný "druhý oběh" skoro celá osmdesátá léta fungoval v sousedním Polsku. Přinejmenším v Praze tedy bylo jasné, že k současnému režimu existuje alternativa.

Po té naději zadupané v roce 1968 se ale hlavně starší lidé báli mít naději znovu. U mladších to bylo jiné, ti šli často do věci bez obav a bez mindráků, opět aspoň v hlavním městě. Kousek za Prahou už to ale začínalo být horší, v řadě regionů situaci do poslední chvíle kontrolovala státní televize a to, co psalo Rudé právo - tedy že "republiku si rozvracet nedáme". Z toho vyplýval ani ne tak strach, ale spíš dezorientace v tom, jestli je zde někdo, kdo by měl jakýkoli program.

Jednu z hlavních úloh sehrál v následujících měsících Václav Havel, dnes nezapomenutelná osobnost českých dějin. Znali ho však běžní lidé už v první polovině roku 1989? 

Kdo se aspoň trochu zajímal, pro toho v osmdesátých letech nebyl problém Havlovy texty sehnat a přes noc přečíst. Velice často bylo Havla i o Havlovi slyšet na Svobodné Evropě nebo na Hlasu Ameriky. Obě ty stanice po stránce seznamování s ním odvedly hodně dobrého díla. Kdo cizí rádia poslouchal, pro toho byl Václav Havel v létě a na podzim 1989 jakýmsi tajným králem české společnosti. Člověkem, se kterým se počítá. Jeho obraz byl vlastně lepší, než odpovídalo jeho skutečné pozici coby představitele opozice.

Když později vyšly knihy, v nichž aktéři událostí roku 1989 popisovali vnitřní dění, vyplynulo z nich, že Havel měl i uvnitř protikomunistické opozice některé odpůrce. Z pohledu účastníků demonstrací byl ale jasným vůdcem revoluce, od samého začátku.

Dalo už se v létě čekat, že bude Václav Havel prezidentem nového státu?

Jako první mu to veřejně, v létě 1989, prorokoval Pavel Tigrid. Bylo jasné, že pro část nespokojených představuje maximum možného Alexander Dubček. Ale Havel působil jako člověk, který jako jediný na změně režimu dlouhodobě a strategicky pracuje, šel kvůli tomu i do vězení. Byl vůdcem občanské opozice.

Slyšel jsem už i názory, že kdyby Chartě 77 a například Václavu Havlovi komunisté nedodali tolik publicity, mohly se události vyvíjet úplně jinak. Co si o tom myslíte?

Ale oni mu té publicity zas až tolik nedodali. V Rudém právu o něm pořád opakovali ty základní mantry, že je synek z buržoazní rodiny a tak podobně. Bylo to jinak. Lidé, včetně těch, kteří vnitřně s Chartou sympatizovali, si většinou nedokázali představit, že by s tím hnutím nějak mohli souviset.

Komunisté Václava Havla nezpropagovali, naopak v hlavách lidí vytvořili dojem, že je to Marťan, který žije v úplně jiném světě než oni. To si mysleli i lidé z Prahy, kteří živého Havla potkávali na ulici. Začalo se to měnit právě až v letech 1988-1989, kdy se ghetto Charty podařilo rozbít tím, že se k opozičním názorům začala veřejně hlásit i takzvaná šedá zóna.

V létě 1989 se proslavil také další český prezident - Miloš Zeman. A to sice v srpnu, kdy vyšel jeho článek Prognostika a přestavba v Technickém magazínu. V něm kritizoval tehdejší režim. Jak napsáním článku ovlivnil tehdejší situaci ve společnosti?

To byl přesně ten případ. V oficiálním časopise vyšel text, jaký bylo možné předtím číst jen v zakázaném samizdatu. Posunuly se hranice možného. Už nebylo možné vymlouvat se na to, že pro chartisty, kteří za sebou údajně spálili mosty, platí nějaké jiné zákony. Teď zněla otázka: když může on, v tomto případě Miloš Zeman, proč bych já nemohl taky? V tom smyslu byl význam článku obrovský, protože ukázal cestu. Dodal odvahu.

Byl podle vás jeho článek pravdivý, tedy popisoval přesně, kam se režim řítí, a situaci, která zde panovala?

Na detaily si nevzpomínám, ale v principu pravdivý byl. Musíte si uvědomit, že lidem tady se po desetiletí vštěpovalo, jak je na tom jejich země hospodářsky i jinak skvěle. Tlačilo se to do nich, i když kdo nebyl slepý, všude viděl opak. No a teď někdo, navíc člověk "ze struktur", řekl, že "naše země nevzkvétá". Dokonce ještě před tím Havlem.

Je podle vašeho názoru Miloš Zeman stále tím stejným mužem, jako byl tehdy v létě 1989? 

Vzpomínám si, že tehdy (a ještě dlouho po převratu) si liboval ve slově "prognostik". Prezentoval se jako člověk, který na základě ekonomické vědy umí předvídat budoucnost. Něco jako jasnovidec, ale na vědeckém základě. Pamatuji si, že se do té role, dnes nemyslitelné, tehdy dost vžíval a působil při tom velmi samolibě. Ta samolibost v něm zůstala a napájí četné jeho současné vlastnosti, které přinášejí zemi málo štěstí.

Miloš Zeman na Letné v listopadu 1989.
Miloš Zeman na Letné v listopadu 1989. | Foto: ČTK

Na Letné se letos 23. června uskutečnila od revoluce největší protivládní demonstrace. Neubráním se vás nezeptat, jestli vidíte mezi tehdejší situací a tou dnešní nějaké paralely. 

Paralela je v tom, že lidem k vyjádření a prosazení jejich názoru v obou případech nezbylo nic jiného než ulice. Tehdy to bylo horší, protože občanská společnost coby protiváha KSČ a takzvané Národní fronty vůbec neexistovala. Dnes sice máme systém politických stran, velká část z nich však asystémovému chování Andreje Babiše nejenže nevzdoruje, ale pokládá ho za normální a spolupracuje s ním.

Zatímco tehdejší komunistický předseda vlády Ladislav Adamec se s demonstranty sešel, nynější premiér Andrej Babiš to odmítá. Vypovídá to podle vás něco o některém ze zmíněných pánů?

Situace obou politiků byla a je jiná. Adamec se na podzim 1989 snažil hrát kartu "českého Gorbačova". Věřil, že to s Občanským fórem nějak uhraje z pozice síly, a ze začátku vůbec nebyl v beznadějné pozici. Podstatou jednání s ním nejdřív vůbec nebyl jeho odchod z politiky, do této pozice se Adamec postupně vmanévroval sám svou neobratností. Poměr dnešních demonstrantů k Andreji Babišovi je jiný: žádají jeho odchod z politiky od začátku, protože se v ní podle nich už znemožnil svými dřívějšími činy.

Zejména v posledních letech mnohdy zaznívá, že jsme se za minulého režimu neměli tak špatně, či dokonce že jsme se měli lépe. Otupil i u vás negativní pocity z dřívějšího režimu čas? Vnímáte ho střízlivěji?

Moje vzpomínka na předlistopadový režim, ve kterém jsem prožil sedmadvacet let, zůstává stejná, není důvod, aby se měnila. Lidi tehdy žili v předklonu. Všichni, i ti, kdo se jako třeba disidenti bouřili, byli nuceni přizpůsobit se nějak životu v pomyslné místnosti, kde strop byl zavěšený ne tři metry, ale jenom metr a půl vysoko.

Základní definiční vlastností komunistické společnosti bylo, že v ní existovaly různé kategorie lidí. Hlavní dělení bylo na komunisty a nekomunisty. Když vám to členství nabídli a vy jste řekl "ne", zavřel jste si automaticky dveře vedoucí k mnoha možnostem. Věděl jste, že nikdy nedostanete pořádnou práci, nevyděláte si pořádné peníze, nebudete cestovat do ciziny či studovat. Dalo se tomu samozřejmě čelit tím, že si člověk vytvořil náhradní život, na komunistech nezávislý. Ale byl to vždycky život náhradní, který si člověk nevybral a který by nežil, kdyby fungoval v normálních poměrech. Tímto způsobem to zkřivilo všechny, komunisty i nekomunisty. Někoho víc a někoho míň, ale všechny.

Když se podíváte na tehdejší každodenní život, v čem se nejvíce liší od toho dnešního?

Všichni lidé si byli víc rovni než dnes, především v tom, že všichni na tom byli podobně špatně. Čas plynul pomaleji a často se zdálo, že nemá skoro žádnou hodnotu, protože bylo mnohem méně možností, jak ho strávit a smysluplně využít. Akční rádius člověka byl mnohem menší, žilo se v rozměru města nebo okresu, řada lidí se za celý život nepodívala do ciziny. Byl to svět, kde většinu rozhodnutí dělal za člověka někdo jiný, což řada lidí dodnes mylně pokládá za bezpečí. Pro líné lidi ideál.

Tento rozhovor je součástí seriálu Poslední komunistické léto, jaké jsou vaše vzpomínky na léta za minulého režimu?

Taky já jsem se snažil vytvořit si vlastní prostor, kam by nemohl nikdo, pokud jsme ho tam s kamarády nepustili. Ať šlo o partu lidí, se kterými jsme jezdili v létě na hory, nebo o SF fandom, který pořádal po celé republice srazy čtenářů tehdy polozakázané sci-fi literatury. Člověk byl mladý, takže si spoustu rizik neuvědomoval.

Až po listopadu 1989 jsme zjistili, kdo mezi námi byli různí spolupracovníci StB. Nikdy ne ti, které jsem z té spolupráce podezříval, vždycky někdo jiný.

Dnes není problém v létě odletět na pláž do Thajska nebo prozkoumat krásy Islandu. Jak Češi trávili dovolené těsně před tím, než padl režim?

Dnes je svět pro mnoho z nás důvěrným místem, které z mnoha návštěv a pobytů dobře známe, tehdy byla psychologická propast mezi domovem a cizinou mnohem větší. Normální bylo jet na chatu na Slapy nebo do Beskyd. Všechno dál byl nadprůměr a závidělo se to.

Netrávili ale tehdy lidé naopak léto více spolu?

Možná ano, ale společně strávený čas má hodnotu, jen když si to tak lidi sami rozhodnou.

Je něco, co už se dnes nedá koupit či prožít, po čem si občas zastesknete?

Člověk byl pochopitelně mladší, ale úžas z plynutí času se nemá plést s nostalgií za hnusným režimem.

Pavel Kosatík (57 let)

Pavel Kosatík

Český novinář, spisovatel a scénárista Pavel Kosatík se narodil 13. června 1962 v Boskovicích. V roce 1984 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Krátce pracoval jako právník u agentury DILIA, poté působil jako redaktor v několika nakladatelstvích a v redakci Mladé fronty Dnes, Reflexu a Hospodářských novin. 

V počátcích své literární kariéry se věnoval převážně vědeckofantastické literatuře, dnes je ale uznávaný zejména za své autorství biografických a literárněhistorických knih, věnujících se převážně novodobé české historii. 

Za knihu Jan Masaryk: Pravdivý příběh mu byla udělena Výroční cena nakladatelství Mladá fronta za rok 1999. Několik ocenění získal i za knihy Ferdinand Peroutka - Život v novinách či Ferdinand Peroutka - Pozdější život. Příznačně, jelikož v roce 2009 získal novinářskou cenu Ferdinanda Peroutky.

Pavel Kosatík je v neposlední řadě také scénáristou. Scénář napsal například k televiznímu cyklu České století.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Finále Muchové se odkládá, v Soulu prší

Finále na tenisovém turnaji v Soulu mezi Karolínou Muchovou a Magdou Linetteovou z Polska nezačne kvůli dešti dřív než v 11:00 SELČ.

Zdroj: ČTK
Další zprávy