Mučením Davida Kabzana nutili, aby svědčil proti Václavu Havlovi. Odmítl
Byl to sice poslední výslech hudebníka Davida Kabzana, ale estébák Beran ho při něm mlátil v lednu 1989 celé čtyři hodiny.
"Nejdřív praštil pendrekem do plechové skříně, pak tloukl do mě, přes krk a přes hlavu. Seděl jsem na židli, vedle ní byl kavalec, a když už jsem to nemohl vydržet, převalil jsem se na něj. Na té posteli jsem dostal dalších pár ran obuškem. Bil mě dlouho. Pak šli estébáci na oběd a ke mně dali hlídače. Vrátili se a pokračovalo to. Chtěli, abych podepsal jakousi výpověď. Léta jsem se držel, abych jim nepodepsal nic, tak mě mlátili o to víc."
Mělo jít o "odměnu" za Kabzanovu účast na protirežimních demonstracích během tzv. Palachova týdne, kdy si lidé připomínali výročí sebeupálení studenta Jana Palacha. Kabzan tehdy pracoval jako dělník v Národní galerii.
Tajní po Kabzanovi mimo jiné chtěli, aby u soudu vypovídal proti Václavu Havlovi a že ho k účasti na demonstraci podnítila jeho výzva. Kabzanovo svědectví mělo podle Paměti národa posloužit při vykonstruovaném soudním procesu s Havlem, který se konal v únoru téhož roku.
Vyšetřovatelé posadili zmláceného Kabzana k psacímu stolu: "Pamatuju si, že nad tím stolem visel plakát se Stalinem a v rozích měl vyšetřovatel Beran přišpendlena svá vyznamenání. Když jsem řekl, že nic nepodepíšu, Beran vzal pendrek a držátko mi přiložil na zátylek. Začal mi silněji a silněji ťukal do páteře - a já jsem měl pocit, že už vůbec necítím tělo. Tak jsem tu výpověď podepsal."
Těsně před soudem ho pak navštívil Ivan Havel a zeptal se, zda bude proti jeho bratrovi svědčit. "Řekl jsem mu, že to ze mě sice vymlátili, ale nic jim nedosvědčím," vzpomíná Kabzan. A když to zopakoval u soudu, vězeňská stráž ho odvlekla na pokyn soudce okamžitě pryč. "Poznali, že tam nemám co dělat," dodává Kabzan.
David Kabzan dnes hraje v rockové skupině Rány těla, pracuje na pražském statku Toulcův dvůr se zvířaty a věnuje se práci s postiženými dětmi. "Jeho" estébáci Petr Beran a Kamil Líbal byli odsouzeni za to, že "zneužili pravomoc veřejného činitele" k podmíněným trestům odnětí svobody. Trvalo to sice léta, ale přesto jde o jeden z mála případů, kdy české soudy rozhodly, že se takoví lidé provinili.
"Pokud mladí lidé nebudou vědět, co se dělo dříve, tak neví, co jim hrozí," varuje David Kabzan. Nelíbí se mu, že mnozí historici relativizují "to, co se nám před třiceti lety v porážce totality podařilo" a dodává: "Takže to může přijít znovu."
Od roku 1987 až do pádu totality žil Petr Placák od jedné protikomunistické demonstrace k druhé
Když před Petra Placáka položil vyšetřovatel tajné policie (StB) pár měsíců před pádem totality list papíru, aby napsal, co vše chystá nezávislá iniciativa České děti, která vydávala i samizdatový zpravodaj Koruna, Placák se chopil tužky a začal psát: "Bavím se jen se slušnými lidmi".
"Podíval se na to a srazil mě k zemi pěstí a že mě tedy znovu odvezou na Křivoklát," vzpomíná Petr Placák. Nedlouho před tím ho totiž tajní vyvezli do křivoklátských lesů, kde ho surově zmlátili a odjeli.
A nebyl to ani zdaleka jediný nářez, který estébáci Placákovi uštědřili. Ten první si ještě jako nedospělec vysloužil za povídku "Jak jsem si s přihláškou do Socialistického svazu mládeže vytřel…".
Okupace Československa armádami států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zastihla sice Placáka jako dítě, jednou pro vždy ale ovlivnila celý jeho život. "Už od mala jsem vnímal, že země je okupovaná a že se lidem lže málem na každém kroku."
Jeho otec Bedřich Placák, lékař a za války velitel partyzánských jednotek na Slovensku, byl vyhozen z nemocnice poté, co roku 1969 na srpnových oslavách Slovenského národního povstání prohlásil, že žádný národ se nikdy nesmí smířit s okupací. Bedřich Placák patřil k signatářům Charty 77, kterou podepsal i Petrův starší bratr Jan.
Až do konce komunismu se Placák živil příležitostnými dělnickými profesemi. Pracoval v depozitáři Národní galerie jako manipulační dělník, pak jako noční hlídač, námezdní síla v lese v severních Čechách anebo uklízeč v metru či v obchodním domě Družba, odkud byl po protirežimních demonstracích během Palachova týdne v lednu 1989 vyhozen.
"V Československu platila pracovní povinnost, takže člověk mohl být bez zaměstnání pouze dva měsíce. StB přitom sama zařizovala, aby byli odpůrci režimu vyhozeni z práce. Byl to jeden z mnoha typů šikany - když člověk neměl stálý pracovní poměr, pronásledovali ho za příživu, když pak práci našel, StB ho o ni spolu s kádrováky připravila a pak ho pronásledovala za to, že ji nemá," vzpomíná Petr Placák.
Od roku 1987 žil podle vyjádření pro Paměť národa "od jedné protikomunistické demonstrace k druhé", a bylo mu prý jasné, že nedemokratický režim se může zhroutit, bude-li pociťovat vytrvalý tlak veřejnosti. V červnu 1988 uspořádal s přáteli letákovou akci proti bourání starého Žižkova.
O dva měsíce později vyzvaly "monarchisticko-anarchistické" České děti spolu s Nezávislým mírovým sdružením občany k účasti na demonstraci ke dvacátému výročí počátku sovětské okupace. Následovaly protesty v den výročí založení republiky (28. října 1988) a vůbec jediná povolená manifestace v Den lidských práv (10. prosince 1988).
Komunistická policie se před demonstracemi snažila obvykle pozatýkat co nejvíc "podvratných živlů", a proto bylo běžné, že se členové nezávislých iniciativ několik dní před akcí skrývali u přátel anebo skončili ve dvoudenní vazbě, na takzvané osmačtyřicítce. Protesty pravidelně - s větší či menší brutalitou - rozháněla policie. Placák na tu dobu emotivně vzpomíná: "Lidé si najednou byli blízcí, jakýkoli neznámý člověk v tom městě cítil totéž, všichni byli proti těm komunistickým sviním. V metru, kdekoli. Byla to atmosféra, která se asi v jiných situacích nedá zažít."
Význam disentu ze sedmdesátých a osmdesátých let spočíval podle Placáka v jeho pomoci lidem pronásledovaným režimem. Neméně důležité rovněž bylo seznamovat svobodný svět s osudem politických vězňů a jejich rodin. "Disent udržel nezávislé myšlení v komunistické diktatuře a udržel kontakt s předkomunistickou či mimokomunistickou společností a také s českým exilem. Sehrál navíc velkou roli v přechodu od totality k demokracii. A i když se zvoralo, co se dalo, tak představa, že by tady nebyly žádné opoziční struktury a s komunistickou mocí by vyjednávali nějací reformní estébáci, je pro mě děsivá," říká Placák.
Po pádu totality vystudoval filozofii na Univerzitě Karlově, vydal několik knih a působil v několika redakcích. Štve ho prý jediné: "Že jsme nechali ekonomiku v rukách komunistického managementu, který se zkapitalizoval a začal dělat byznys. Až na pár výjimek nebyl nikdo pohnán před soud za to, co tu ten bolševik napáchal za čtyřicet let."
V případě Petra Placáka to ovšem tak docela neplatí: v roce 2012 byli obvodním soudem v Praze odsouzeni tři bývalí příslušníci StB, kteří Placáka trápili kvůli jeho protirežimním postojům. A možná to bylo naposled, kdy byly potrestány staré komunistické zločiny.
Chartista Jirounek se živil jako topič. Ráno opouštěl kotelnu a večer už dirigoval Beethovena
Miroslav Jirounek byl od mládí odpůrcem totality. Přesto je ale komunistům vděčný za to, že ho přinutil jít až na dno.
"V takových okamžicích jsem se vždy ptal po smyslu naší existence v době, kdy českou společnost sevřelo normalizační monstrum - bezduché, jalové, prolhané a lež vyžadující." Přiznává ale, že o justičních vraždách, krádežích rodinných a církevních majetků, likvidaci kulturních památek a celých společenských tříd se dozvěděl až později.
Z gymnaziální studií mu utkvěl v paměti ředitel František Nerad, jehož Jirounek charakterizuje jako "komunistického zametače" a dodává: "Nevím, jestli byl přímo zavázán Státní bezpečnosti. V každém případě šlo fanaticky oddaného slouhu nastupujícího režimu. Pronásledoval spolužáky, kteří měli dlouhé vlasy, tahal je za ně a smýkal jimi. Věřícím studentům strhával z krku křížky."
Když pak v roce 1973 armády Sýrie a Egypta napadly v Jomkipurské válce Izrael, byl Jirounek označen za provokatéra, protože při politickém školení branců odmítl uznat Izrael za agresora. Jeho "případ" proto gymnaziální učitelé probírali v listopadu 1973 na zasedání pedagogické rady s absurdním závěrem: problémový žák a nadaný houslista Jirounek bude vyloučen.
"Ředitel Nerad mi nejdříve oznámil, že jsem přeřazen na gymnázium v Mnichově Hradišti. Chodil jsem tam dva týdny, ale pak mi tamní ředitel oznámil, že nesmím studovat ani tam. Když jsem se vrátil domů, měl jsem ve schránce dopis, že jsem vyloučen ze studia na všech středních školách v Československu," řekl Paměti národa Jirounek. V témže roce ovšem zvítězil ve své kategorii v celostátním kole soutěže lidových škol umění v sólové hře na housle a v komorní hře se smyčcovým kvartetem.
Po vyhazovu ze školy se živil jako dělník, maturitu dokončil při zaměstnání na Gymnáziu Wilhelma Piecka v Praze a v roce 1975 byl přijat na obor dirigentství na Pražské konzervatoři. Po půlročním studiu byl ale na udání krajského výboru KSČ opět ze studia vyloučen, třebaže chyběl konkrétní důvod. Jirounkův prospěch byl navíc výborný. Vyhazov z konzervatoře byl nakonec zdůvodněn studentovými "nepřátelskými postoji k socialistickému zřízení" a jeho předchozím "vyloučením ze všech středních škol v republice".
Na podzim 1976 Miroslav Jirounek podepsal petici za propuštění vězněných hudebníků a dalších lidí z undergroundu. V lednu 1977 se připojil k Prohlášení Charty 77 a pak i k Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. "S podpisem Charty jsem neváhal ani vteřinu. Znamenalo to pro mě strašně moc - už nebudu mlčet, skrývat se."
S rozpaky dnes Jirounek vzpomíná na normalizační spektákl, který režim rozehrál v Národním divadle v reakci na Chartu 77. Oblíbení umělci se sešli na demonstrativním shromáždění, kde podepisovali prohlášení na podporu komunistického režimu: "Pokud vím, jediný, kdo se ke kampani nepřipojil, byl filmový Julius Fučík z 50. let Ilja Racek. Nestalo se mu nic, z televize však zmizel. Pohled na velké české herce, kteří přistupovali ke stolku s podpisovými archy jako na popraviště, byl smutný. Ponížení, zahanbení, zkroušení. Ti otrlejší z nich dokonce vyloudili úsměv na tváři."
Jirounek dál zářil ve hře na housle. Tentýž rok v létě koncertoval ve Skotsku či v Londýně. Ale už měsíc na to tahal vozíky v textilce a sledoval, jak mu tuhnou prsty. Nejvíc ho deprimovalo, že nemohl cvičit.
"Komunistický stát v Jirounkově případě přece jen povolil, takže směl v letech 1981-1986 dostudovat dirigentství při zaměstnání. Živil se ale jako topič - a tak jednoho červnového rána 1986 opustil kotelnu a večer už dirigoval v Dvořákově síni Beethovenova Egmonta," popsal v jednom ze svých Dopisů příteli filozof Ladislav Hejdánek.
Jirounkovy opoziční aktivity monitorovala už dlouho StB, která na něj v roce 1980 zavedla svazek s krycím názvem Hudebník a evidovala ho jako občana "nepřátelsky nakloněného našemu státnímu a společenskému zřízení". V jednom ze svých dokumentů StB poznamenává, že se jí "operativními prostředky" podařilo znemožnit Jirounkovo studium na vysoké škole, tedy na Akademii múzických umění. Svazek Miroslava Jirounka StB uzavřela v roce 1988 s odůvodněním, že se již nepodílí na nepřátelské činnosti.
Už dva dny poté, co byli demonstrující studenti 17. listopadu 1989 zmláceni pořádkovými jednotkami na Národní třídě, Jirounek spoluzakládal Občanské fórum v pražském Činoherním klubu. V letech 1991-1992 byl šéfdirigentem Komorní opery Praha, dnes podniká, angažuje se ve prospěch České křesťanské akademie, Sokola a Spolku přátel umění v Mladé Boleslavi.