První díl rozhovoru s ministrem obrany Martinem Stopnickým si můžete přečíst ZDE.
Aktuálně.cz: V Česku i jinde v Evropě panují po nástupu nového prezidenta USA Donalda Trumpa velké obavy ohledně další americké podpory pro NATO. Nedávné jednání ministrů obrany zemí Aliance v její centrále v Bruselu bylo proto důležitější než všechna předchozí v uplynulých letech. Nemýlím se?
Martin Stropnický: Americký ministr obrany James Mattis potvrdil tu optimističtější variantu postoje USA k NATO.
Ujistil nás, že Aliance je pro Spojené státy zásadním stavebním kamenem kolektivní bezpečnosti a transatlantických vazeb, ke kterým se USA naplno hlásí. Po některých sporných výrocích amerického prezidenta Donalda Trumpa šlo o předání jasného a důležitého poselství.
Ani prohlášení "Amerika na prvním místě" tedy neznamená, že se USA vzdávají mezinárodních závazků. Silná Amerika si podle Mattise nepřeje nic jiného než silnou Evropu. Jen potom může být Aliance funkční.
O potřebě zvýšit výdaje na obranu, ke které Bílý dům opakovaně další členské země Aliance vyzývá, byla v Bruselu řeč taky?
Ano. Americký ministr obrany Mattis vyslovil samozřejmě i větu "b", kterou jsme taky čekali. Existují nějaké alianční závazky výdajů na obranu a ty je potřeba plnit.
Pesimisté očekávali, že Mattis bude tlačit na časový harmonogram, protože některé země svoji investiční povinnost nebo závazek ze summitu NATO ve Walesu dál zanedbávaly. Tomu patří výtka a vůbec bych se jí nedivil.
Moc se ale nerozlišuje, že některé země svůj závazek sice neplní, ale zásadně mění dosavadní kurz. Jako třeba Česko. Nejenže ve výdajích na obranu nestagnujeme, ale máme v nich citelný nárůst: meziročně několik procent.
Podobně svůj kurz změnilo například Německo. Zrovna tyto státy vzaly závěry z Walesu velmi vážně.
V květnu se má nový americký prezident Donald Trump setkat s ostatními představiteli Aliance. Co od této schůzky očekáváte?
Může na ní zaznít nebo vzniknout časový plán navyšování výdajů na obranu. Podle mne Donald Trump požádá, aby alianční země přišly do konce tohoto roku s časovým kalendářem, jak postupně dosáhnout oněch dvou procent HDP na rozvoj svých armád.
A máte ho za Českou republiku? Pracujete na něm?
Všichni ho tedy rozhodně nemají, ale my ano. Summit NATO ve Walesu byl v roce 2014 a mluvilo se na něm o dekádě. Rok 2025 je tedy pro Česko reálný, aby ve výdajích na obranu dosáhlo požadovaných dvou procent HDP.
Peníze nevracíme
Opozice, a dokonce i koaliční lidovci vám nicméně vyčítají, že výdaje na obranu sice teoreticky rostou, ale nejste peníze schopni rozumně utratit. Jen v loňském roce jste podle nich vrátili skoro čtyři miliardy korun, takže váš rozpočet vlastně neroste. Jak to tedy je?
Jde o oblíbenou rétoriku našich kritiků, která je ale naprosto zavádějící.
Žádné miliardy jsme nevraceli. Jde o standardní nástroj, který vychází ze zákona o rozpočtových pravidlech. Využívají ho každý rok všechna ministerstva.
My jsme, na rozdíl od řady z nich, i v minulých letech jasně ukázali, že takhle převedené peníze umíme utratit. Finanční operace nemůžeme orámovat prvním lednem a posledním dnem v prosinci. Hodně zakázek se přelévá i přes Silvestr a peníze se reálně utratí až v následujícím roce.
Důležité je, že projekty máme "zasmluvněné", nebo jsme těsně před podpisem smlouvy.
Jediné peníze, které nemůžeme převést, jsou nevyplacené sociální dávky. Konkrétně jde o 176 milionů, které jsme ušetřili díky nižšímu počtu odchodů vojáků. Proč je nižší? Vojáci jsou zřejmě v armádě spokojeni. Za to mě ale nikdo z kritiků nepochválí.
Víte, když jsem přišel na ministerstvo, byly tady velké projekty rozběhnuté minimálně. Musím ale uznat, že to moji předchůdci neměli jednoduché: jak je mohli rozjíždět, když neměli peníze?
Už roce 2020 bychom měli ve výdajích na obranu dosáhnout hranice 1,4 procenta HDP a po dalších pěti letech zmíněných dvou procent.
Sám ale říkáte, že současný meziroční nárůst těmto ambicím neodpovídá.
To je pravda. Pokud by i dál platil desetiprocentní nárůst, tak těch 1,4 procenta HDP ve zbývajících třech letech (tedy do roku 2020) nedosáhneme. Proto jsme poslali na ministerstvo financí požadavek, co je potřeba ještě udělat, abychom tuto svoji ambici splnili.
Tedy že dosavadní rozpočtové nárůsty pořád nestačí a že při odhadovaném hospodářském růstu musíme v obranném rozpočtu během těch tří let rozpustit dalších devět až deset miliard.
Kibicovat - to už je snad česká nemoc
Je ta hranice 2 procenta výdajů HDP na obranu splnitelná v praxi? Dejme tomu, že byste těch sto miliard dostali už příští rok. Pochybuji, že je dokážete smysluplně utratit…
Takový nárůst by nezvládl nikdo na světě. Nedali by to Francouzi, Američané ani Němci.
Například Američané teď vysoutěžili pro armádu pistole. Hádejte, po kolika letech, když už srovnáváme? Po deseti. A to neříkám kvůli tomu, abych ukázal, jak jsme báječní, ale proto, že s investicemi má potíže kdejaké ministerstvo obrany nebo armáda.
Představme si, že by teď najednou česká vláda uvolnila v příštím roce na obranu ona dvě procenta HDP. Když pominu potíže s výběrovým řízením, tak by firmy najednou námi požadované vybavení pro armádu ani náhodou nestihly v takovém objemu vyrobit.
Pravda, resort obrany měl kdysi slušný rozpočet, na druhé straně se s ním ale plýtvalo. Za miliardy se třeba modernizovalo letiště v Náměšti nad Oslavou, kde je od října do dubna mlha.
Takových projektů je mnohem víc. Jestli je tohle ten způsob investování, tak to budu raději za ten pomalý.
Výtky opozice a koaličních lidovců nejsou tedy namístě?
Kdeco kibicovat, to je snad česká nemoc. A navíc je to až příliš snadné.
Například předseda sněmovny Jan Hamáček (z ČSSD - pozn. red.) mi alespoň dvakrát týdně přes média vzkazuje, jak bych to měl dělat. Pokud se jako expert sociální demokracie na obranu jednou tím ministrem obrany stane, bude nám všem moci ukázat, jak se to má správně dělat.
Na ministerstvu obrany nenechává nit suchou. Je to od něj nefér, protože ví, jak složitý je nárůst rozpočtu na obranu, a tedy i účelné investování.
V čem je tedy podle vás největší problém?
Tohle ministerstvo obrany má svoji historii, nějaký svůj nános.
Je to částečně pořád zaminované pole a já jsem s příchodem do jeho čela nemohl jednoduše začít měnit lidi po stovkách. Kde bych za ně vzal mimochodem náhradu?
I proto je dost těžké být efektivní. A ještě těžší je vysoutěžit výbavu pro armádu.
Ten, kdo v Česku neuspěje v soutěži, udělá vše pro to, aby ji shodil. Na tohle téma bych mohl vyprávět příběhy… Tyto věci ale mí oponenti a kritici moc dobře vědí. I to, že je nesmysl navyšovat rozpočet obrany skokem.
Například paní poslankyně Černochová z ODS navrhla, abychom dostali navíc miliardu na kybernetickou ochranu. Já nevím, jak to myslela: z roku na rok? Anebo to chtěla nějak rozpočítat?
Považuji to tedy jen za líbivé mediální výkřiky. O nic jiného nejde.
Zrovna Janu Černochovou lze snad považovat za jednoho z politiků, který se obraně systematicky a kompetentně věnuje…
Ale byla to její ODS, která seškrtala obranný rozpočet na minimum, a ona se nejednou tváří, že nic takového nebylo. Právě ona nám chce předvádět, jak se financuje obrana?
Mám brát vážně doporučení od někoho, jehož strana se podílela na dramatickém pádu obranného rozpočtu? A dokonce i v letech, kdy už to po finanční krizi nebylo potřeba?
V takových případech by si měl každý ministr obrany položit otázku: můžu tenhle resort zodpovědně spravovat a hájit, když nemám k dispozici alespoň základní peníze a vím, jak nutně jsou potřeba?
Nikdo takového politika přece nenutil, aby toho ministra dělal. Pokud bych já věděl, že nebudeme schopni splnit svůj alianční závazek, mám snad na té židli sedět dál a v klidu si užívat ministerské vizitky?
Musím naopak přesvědčit vládu, že spojenecké závazky se mají plnit, a když se mi to nepovede, měl bych dobře zvážit, zda mám v tom ministerském křesle ještě sedět. Tohle ale nikdo z mých předchůdců neudělal.
Doma rostla tráva do výšky
I předseda Vojenského výboru NATO a bývalý náčelník českého generálního štábu Petr Pavel ale nedávno připustil, že Česko patří v rámci Aliance k zemím, které vydávají na obranu nejmíň. Dodává nicméně, že Aliance hodnotí své členy i podle jiných kritérií, třeba zahraničních misí. A tam je na tom Praha v očích spojenců velmi dobře. Nejde tedy "jen" o peníze?
Nejde. Zahraničním misím se ministerstvo obrany věnovalo i ve finančně velmi hubených letech. Zato ale doma tráva rostla do pěkné výšky. Doháníme to až teď: v investicích na pozemní vojsko nebo do už zmíněné brigády rychlého nasazení.
Ale ještě k misím: spojenci velmi oceňují třeba práci leteckého a poradního týmu v Iráku. Tamní piloti se tak na českých bitevních letounech L-159 zapojují do bojů proti Islámskému státu a my jsme se tím zároveň konečně zbavili pro nás nadbytečných - jakkoliv jinak kvalitních - strojů.
Za to nám ale nikdo neklepe na rameno a bere se to jako chleba s máslem. Třeba právě problém s přebytečnými bitevníky se táhl celá léta, ale teprve nám se povedl vyřešit.
A fungují ty bitevníky opravdu v iráckém terénu?
V boji proti islamistům dělají velmi dobrou službu. Když jsem tam byl nedávno na inspekci, denně tyto letouny létaly na Mosul.
Spojenci si už zvykli, že v téhle pomoci jsme docela rychlí a navíc držíme slovo. V tom má generál Pavel pravdu, nejde vždy jen o ta dvě procenta HDP, jakkoli jsou důležitá.
Nebo si vezměte náš chirurgický tým v Iráku: zachránil už desítky životů. Civilistů i vojáků. Přitom tam pracují ve velmi tvrdých polních a do jisté míry i riskantních podmínkách.
Nehodnoťme proto armádu jen podle výše výdajů na obranu, ale i podle spolehlivosti a rychlosti reakce při vysílání vojáků do nestabilních oblastí anebo na pomoc spojencům. Třeba i Maďarsku nebo Slovinsku.
Jde samozřejmě jen o dílčí pomoc při ochraně jejich hranic, ale opakovaně nám za ni děkují.
