Česko si loni připomnělo 50. výročí okupace republiky vojsky Varšavské smlouvy ze srpna 1968. Vzpomínky pamětníků většinou popisovaly vpád cizích mocností v čele se SSSR, vůči kterým se obyvatelé tehdejšího Československa neměli šanci bránit.
Za socialismu vzniklo neobvyklé množství anekdot, průpovídek, posměšků nebo písňových parodií. Ty nejlepší zaznamenali Jakub Šofar a Jan Nejedlý v publikaci s názvem Po práci legraci, kterou je inspirován i tento kvíz. Jeho vyhodnocení se vám zobrazí po zodpovězení všech otázek.
Věříme, že kytara, kniha, film nebo humor jsou efektivnější zbraní než kalašnikov, říkají novináři a autoři třetího dílu knihy Po práci legraci Jan Nejedlý a Jakub Šofar. Za socialismu vzniklo podle nich neobvyklé množství anekdot, průpovídek, posměšků nebo písňových parodií, a některé z nich vznikaly dokonce mezi samotnými komunistickými pohlaváry. "Bezprostředně po sametové revoluci to vypadalo, že se lidový politický humor odebere na odpočinek, protože svět kolem nás je konečně v pořádku. Záhy se ale ukázaly nové absurdity, fauly a kotrmelce - a dnes je produkce humoru srovnatelná s nejvýživnějšími léty z časů socialismu," tvrdí.
Zatímco zahraniční diváky si podmanily skandinávské detektivky, ti čeští teď holdují krimi seriálům ze severních Čech. Přispěl k tomu i režisér Jan Pachl (41), který jejich vlnu nastartoval s Cirkusem Bukowsky a momentálně se na ní dál veze s druhou řadou seriálu Rapl. „Viděl jste nový díl? Při scéně s pitvou, kdy se doktor Knecht raduje, že může řezat do ještě teplé mrtvoly, se jedna z jeho studentek skutečně sesypala. Ten moment, kdy se skácí k zemi, bychom nedokázali nikdy tak dobře nahrát,“ prozrazuje při rozhovoru pro Aktuálně.cz. Kromě kuriozit z natáčení se v interview dotýká i závažnějších témat včetně kriminality v Johannesburgu a tunelování v době kuponové privatizace.
Se stejným důvtipem dokáže rozebírat ohýbání páteří v době normalizace, hledání charismatických vůdců po sametové revoluci i názorovou polarizaci společnosti v éře sociálních sítí. Michal Prokop (72) vnímá současnou politickou situaci kriticky, přesto se do celostátní politiky ani v této vypjaté době vrátit nechystá. „Sice o politice neustále mluvím, ale aktivně se do ní zapojuju už jen na komunální úrovni. Energii si šetřím na pódium,“ říká hudebník v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Ten vznikl při příležitosti jeho vyprodaného vánočního koncertu ve Foru Karlín, kde s kapelou Framus Five vystoupí 21. prosince.
Alexandr Vondra o distribuci samizdatu: "Rozuměl jsem mapám, takže mně Poláci předávali kódy míst, kde se máme setkat. Do těch kopců na hranicích jsme pak nosili batohy nacpané literaturou. S Poláky jsme si je vyměnili a šli zase dolů. Kontakt s nimi jsme potřebovali. Oni nás učili bojovat. Lidé v Československu byli předpos*aní. Zato Poláci měli v sobě étos bojovníků, inspirovali nás. Jejich texty jsme překládali a k dalším jsme se chtěli dostat. A to byl důvod, proč jsme se s nimi na hranicích tajně scházeli. Vozili nám své texty, knížky i tiskařské stroje. Pro Poláky bylo naprosto zásadní, aby v této části Evropy padl bolševik. A právě tohle byl způsob, jak s nimi spolupracovat."
Přiběhl kamarád, co dělal nosiče pian, že půjdeme odmontovat rudou hvězdu, vzpomíná spisovatel Ondřej Neff. Nakonec se musel skrývat před střelbou. V době srpnové okupace pracoval jako redaktor Československého rozhlasu. A společně s kolegy hledal možnosti, jak dál šířit vysílání. Okupanti zapomněli na existenci rozhlasu po drátě, nakonec jsme ale skončili v Nuslích ve vile italských komunistů, líčí Neff. Kvůli Československu neštěkl ani pes, byli jsme absolutně odepsaní, bylo těžké nerezignovat, dodává.
Když se Dubček vrátil z Moskvy, zlikvidoval energii, kterou národ měl, pak přišla deprese, popisuje dění v srpnu roku 1968 písničkář Jaroslav Hutka. Z domu ve Vinohradské ulici viděl, jak vojáci bočním vchodem vnikli do budovy Československého rozhlasu. Křičel jsem na ně a oni po mně střelili, ale třicet centimetrů vedle do omítky, líčí Hutka, který deset let po začátku okupace opustil republiku. První léta jsem toho litoval, měl jsem pocit, že všechno dobré, co jsem udělal, jsem tím zničil, říká písničkář. Dodáváme, že celý rozhovor s panem Hutkou najdete na www.dvtv.cz - tato část zahrnuje pouze jeho vyjádření k událostem r. 1968.
Slovenský prezident požádal o mimořádné vystoupení v souvislosti s 50. výročím okupace.
Její život by vydal na hollywoodský příběh. V 60. letech se jako dvacetiletá stala šťastnou náhodou zpěvačkou s nezaměnitelným hlasem a sex-appealem. Pár let po příchodu vojsk Varšavské smlouvy však byla kvůli nastrčené pornofotce vyloučena z veřejného života a prožila hlubokou osobní krizi. Roky pak pracovala jako referentka zásobování Výstavby sídlišť a hrdě se angažovala jako mluvčí Charty 77. Po letech útrap mohla koncem roku 1989 znovu zplna hrdla zazpívat davům na zaplněném Václavském náměstí Modlitbu pro Martu, skladbu, která byla speciálně napsána tři dny po osudovém 21. srpnu 1968. Přestože nerada vzpomíná, našla si chvíli na vyprávění o svém životě pro Aktuálně.cz
Od tragické smrti mladého studenta Jana Palacha uplyne příští týden přesně 50 let. Příběh první ohnivé pochodně, varující v lednu 1969 sebeupálením před nástupem normalizace, připomíná i snímek režiséra Roberta Sedláčka nazvaný Jan Palach, který měl premiéru loni v srpnu. "Poprvé jsem točil film, který není postavený na tezích nebo dialozích, ale primárně na atmosféře. Na pocitech kluka, který je jedna velká záhada," prohlásil Sedláček loni v srpnu v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Pro velký ohlas vám interview znovu nabízíme.
Forma vítězí nad obsahem a politika obsah nemá. Dominuje technologie.
Znáte tucet předmětů z dětství či mládí, nebo jste je třeba viděli u babičky a dědy? Některé nenávratně odvál čas, jiné se objevují znovu v rámci módní retro vlny. Většinu z nich nicméně můžete vidět v liberecké iQlandii v expozici Překonané (?) vynálezy. Vyzkoušejte se, jestli poznáte potraviny, hračky či přístroje svého mládí.
Klement Gottwald měl zásadní vliv na dějiny 20. století, Antonín Novotný byl zase největším úředníkem v zemi, v komunistickou ideologii věřili všichni rudí prezidenti, toužili po funkci, byla symbolem moci, říká Petr Buchta, dramaturg pětidílného dokumentárního cyklu Rudí prezidenti. Dodává, že cílem bylo divákům nabídnout fakta a neznámé filmové i rozhlasové záběry, konsenzus u klíčových událostí našich dějin prý neexistuje, máme tendenci si je idealizovat.
Desítky let ležely tyto snímky v archivu, většina z nich nikdy nebyla publikována. Zachycují šedivé bezčasí reálného socialismu 70. a 80. let. Teprve nedávno je známý český fotograf Vladimír Birgus sestavil do souboru Tak mnoho, tak málo, který vyjde i knižně v nakladatelství Kant. "Autor naskicoval do svých fotografií ponurou atmosféru doby," komentuje snímky Jiří Siostrzonek z Institutu tvůrčí fotografie v Opavě.
Bez odvahy, již projevuje Janek Kroupa i desítky novinářů rozhlasu, kteří se ho zastali, normalizace snadno vyhraje, má u nás tradici.
Strach pomohl Miloši Zemanovi vyhrát dvoje prezidentské volby: poprvé strach ze sudetských Němců, podruhé strach z migrantů.
Jak snadno se člověk mohl stát spolupracovníkem StB? Jak bývalý estébák vydíral evangelické faráře? Jak se žilo v 70. letech homosexuálům? Co způsobila mezi umělci i občany anticharta? O tom píší v knize Normalizované životy Mikuláš Kroupa a Adam Drda. Kniha, stejně jako scénáře seriálu Příběhy 20. století, čerpá z osobních výpovědí pamětníků shromážděných ve sbírce Paměť národa, již 15 let buduje neziskovka Post Bellum. Svědectví konkrétních lidí doplňuje velké množství archivních materiálů. Mezi “vypovídajícími” nechybí nynější politik František Ringo Čech, major StB, zarytý komunista, který by nejraději Prahu oplotil ostnatým drátem, či horník, jenž vyhodil do vzduchu Gottwaldovu sochu.
Ivan Jirous by lídr unikátní subkultury, vysvětloval lidem, že se můžou chovat důstojně, říká novinář Marek Švehla, autor knihy Magor a jeho doba. Chovat se svobodně pro něj znamenalo odmítat jakési akty loajality, které komunistický režim neustále vyžadoval. Věděl, jaké to bude mít důsledky, a přesto šel až za tu nejzazší mez, dodává.
Ve věku 89 let zemřel historik a bývalý disident Milan Otáhal. Ve svém díle se zabýval především tématem normalizace. V 60. letech se jako člen KSČ podílel na reformním procesu, později byl ze strany vyloučen. Jako jeden z prvních podepsal Chartu 77. Spolu s historikem Vilémem Prečanem sestavil publikaci Sedm pražských dnů, takzvanou Černou knihu, což je dokumentace o nenásilném odporu proti sovětské vojenské intervenci ze srpna 1968. Kvůli tomu byli oba autoři trestně stíháni komunistickou prokuraturou.
