Manhattan z Pankráce nebude, ale dva mrakodrapy se tam ještě vejdou, říká nový vrchní plánovač

Kateřina Frouzová Kateřina Frouzová
28. 12. 2016 16:10
Ondřej Boháč byl zvolen do čela pražského Institutu plánování a rozvoje teprve před pár dny, už teď je ale odhodlaný tvář metropole výrazně změnit. Pětadvacet let dlouhá zkušenost se stavebními uzávěrami podle něj Prahu "objektivně velmi poškodila" a chce tento stav změnit. V rozhovoru pro Aktuálně.cz Boháč řekl, že hodlá postupně prolamovat stavební uzávěry v místech, kde se investoři a úřady shodnou na podobě ulic, velikosti budov či umístění parků. K revolučním změnám by mohlo dojít v Bubnech, kde může vzniknout nové obchodně-administrativní centrum metropole, nebo na Nákladovém nádraží Žižkov – zde developer připravuje projekt rezidenční čtvrti.
Ondřej Boháč se stal novým ředitelem Institutu plánování a rozvoje Prahy letos v prosinci.
Ondřej Boháč se stal novým ředitelem Institutu plánování a rozvoje Prahy letos v prosinci. | Foto: Jan Mudra

Aktuálně.cz: Jak bude Praha vypadat za deset let?

Ondřej Boháč: Když budu nemístný optimista, tak myslím, že se podaří otevřít rozvojová území a zahájit výstavbu na velkých brownfieldech jako Smíchovské nádraží či Bubny, a doufám, že se také částečně otevře Nákladové nádraží Žižkov. Institut je koncepční pracoviště a děláme věci, které se projevují v dlouhodobějším horizontu. Například naše projekty obnovy veřejných prostranství – některá náměstí a velké třídy budou uživatelsky podstatně vstřícnější a příjemnější. Bělohorská a Vinohradská ulice se začnou měnit už během dvou let. 

Jaké budou změny ve dvou zmíněných ulicích?

Když si nově zařídíte byt, je pak příjemnější a účelnější, funkčnější, je vám v něm lépe. Podobné je to s veřejným prostorem. Dnes některé části Vinohradské raději honem projdete a chcete být jinde. Ulice by se měla proměnit tak, aby vám tam bylo dobře a abyste byla ochotná v oblasti trávit volný čas. Například se rozšíří a předláždí chodníky, město vysadí nová stromořadí, přibudou lavičky a předzahrádky. Na Vinohradské posuneme zastávky a změníme křižovatku na Jiřího z Poděbrad. Ta je dnes významnou překážkou pro pěší, což mají napravit povrchové přechody pro chodce.

Hovořil jste o brownfieldech. Kdy by se mohly stavební uzávěry v Praze zrušit?

Stavební uzávěra je velké neštěstí Prahy, i když původní záměr byl ušlechtilý. Vybrala se velká území a řeklo se, že potřebují podrobnější územní studie. Proto udělali uzávěru s tím, že až to vymyslí, odstraní ji. To se za téměř dvacet let nepovedlo. Paradoxem je, že v připravovaném Metropolitním plánu se po nás znovu chce, abychom území stejným způsobem zablokovali.

Co s tím?

Metropolitní plán

Metropolitní plán bude novým územním plánem Prahy. Měl být hotový v roce 2020, ale jeho dokončení se zhruba o dva roky zpozdí. V hlavním městě na jeho tvorbě pracuje v Institutu plánování a rozvoje renomovaný architekt Roman Koucký, který vytváří v Česku ojedinělý a moderní dokument. Zavádí v něm například výškovou regulaci v podobě pomyslné čtvercové sítě nad plochou celého města, také chce omezit výstavbu v prstenci kolem metropole. S přibývajícími rezidenčními čtvrtěmi totiž rostou náklady na chod Prahy (výstavba i údržba silnic, chodníků, veřejného osvětlení, kanalizace, vodovodů, MHD a pod.). Plán zatím obsahuje nedostatky, proto ho musí institut částečně přepracovat. Návrh však již zveřejnil na svých webových stránkách.

Území je třeba co nejrychleji otevřít. Začněme například u okrajových částí těchto oblastí, kde není spor o koncepci celého území. Nesmyslně lpíme na tom, že brownfield musí být nejprve do detailu naplánovaný, promyšlený, namalovaný, a pak se tam začne něco stavět. Zkušenost ukazuje, že to tak nefunguje. Přes složitou legislativu, desítky razítek, všechny možné zájmy a tlaky nejsme schopní dobrat se napřed konsenzu a teprve potom slavnostně uzávěru sejmout. Například na Nákladovém nádraží Žižkov je u Basilejského náměstí jedna část, kde stávající vlastník chce budovat bydlení, což je pro město přínosné. Není důvod pozemek dál držet v uzávěře. 

A někdo ze zastupitelstva řekne, že se pokoušíte území znehodnotit salámovou metodou...

Dnes máme 25 let zkušeností, které nikam nevedly a Prahu objektivně velmi poškodily. Je přece racionální na to reagovat. Najít řešení ale není jednoduché. Neříkám, že se má začít stavět salámovou metodou, ale zaplombování území reálně způsobuje Praze mnoho problémů. Je třeba hledat cestu, jak z toho ven. Začít se dá třeba od toho, že v některých částech je uzávěra zbytečná a někde jinde je stále potřebná. Nechci všechny uzávěry zrušit a pustit development nadivoko.

Je důsledkem pětadvacetiletých stavebních uzávěr to, že se město začalo rozlévat do krajiny, což je pro chod metropole finančně náročné?

Rozlévání města do polí a luk na okraji Prahy má jasnou spojitost se stavebními uzávěrami v širším centru. Provoz města je kvůli tomu dražší a dražší. Člověk žijící na okraji stojí mnohonásobně víc než obyvatel centra. Má to ale i jiné příčiny, například v 90. letech lidé často toužili bydlet v rodinném domě. 

Metropolitní plán má víc tlačit výstavbu dovnitř Prahy a omezovat ji na okrajích. Jaké nástroje k tomu použijete? 

Jasně stanovujeme hranice, za které se město nesmí rozšiřovat. Zároveň ale rozhodně nechceme tlačit nové domy do stabilizovaných lokalit, které dobře fungují tak, jak jsou dnes. Zajímáme se o jizvy města – o spoustu hektarů, které jsou oplocené, zahrazené, a vůbec nejsme zvyklí je vnímat jako součást města. Právě tam by měly vznikat nové části města. Především byty se nyní v podstatě přestaly stavět, což je veliký průšvih. Ceny jdou už teď nahoru a poletí ještě výš. Bude obtížné propad zastavit a dalších pět let potrvá výstavbu dohnat. To je jeden z důvodů, proč musíme systém změnit od základů. A mimochodem – Praha je dvoupatrové město, 70 procent Prahy má dvě patra. 

Takže se má víc stavět do výšky?

Tam, kde to jde. Například není důvod, aby nebylo víc pater v okrajových částech města, kde jsou pozemky určené k zastavění.

Na Pankráci navrhujete nejvyšší budovu o 45 patrech. To platí?

Nikdo nechce, aby se z Pankráce stal Manhattan. Na to tam ani není místo – reálně se bavíme třeba o dvou výškových budovách, které by tam ještě mohly vyrůst. Koncentrace výškových budov na jednom místě je správná, na tom je obecná shoda. Ony dvě tři budovy budou stejně vysoké jako ty stávající a při pohledu od Pražského hradu doplní kompozici pankrácké pláně, která dnes připomíná vylámané zuby. O tom se uvažuje už od 60. let.

Jak dlouho potrvá, než se podaří zabrzděný rozvoj města rozhýbat?

Záleží na mnoha věcech. Pro představu – v délce stavebního povolení je Česká republika kolem 130. místa na světě mezi Kongem a Papuou–Novou Guineou. Například v Dánsku potřebuje investor pět právních úkonů, aby mohl začít stavět. U nás je to 33 úkonů. Víc jich je jen v Rusku. Celá Evropa staví snáz a rychleji než my. Pokud v Praze trvá získání stavebního povolení osm let, pak je někde něco špatně. V Německu to trvá tři měsíce. Netvrdím, že se má všechno hned povolovat, ale má se rychle říkat "ano", nebo rychle "ne"; a nikoli po osmi letech "možná". To je současný stav v Praze. Nejde jen o velké projekty, když chcete stavět rodinný domek pro děti, postavíte ho pro vnoučata. 

Nejde jen o legislativu, ale také o naladění společnosti. Hodně lidí je přesvědčeno, že město je hotové a není potřeba dál stavět. My přitom máme spočítáno, že Praha potřebuje každý rok postavit 5500 bytů. Musíme o potřebách a fungování města mluvit, aby vzniklo společenské pochopení pro výstavbu.

Další problém je zpoždění Metropolitního plánu. Magistrát hovoří o prodlevě v řádu let. S jakou prodlevou už dnes počítáte?

První návrh plánu se nám podaří dokončit do půl roku, pokud budou všichni spolupracovat. Zbytek závisí hlavně na počtu připomínek. Pokud přijde jedna, stíháme s velikou rezervou rok 2020, pokud jich přijde sto tisíc…

Kolik připomínek může přijít?

Připomínky řeší magistrát a harmonogram přípravy plánu se stavěl na zkušenostech z roku 2009, kdy přišlo šestnáct tisíc připomínek. Vyřešení těch šestnácti tisíc připomínek trvalo, jestli se nepletu, dva a půl roku.

Navrhujete Metropolitní plán tak, aby ubylo změn územního plánu?     

Ano. Dnes územní plán řeší, co na daném území můžete dělat – jestli tam můžete ve velkém péct cukroví, nebo jenom bydlet. My jsme si řekli, že tohle by město kontrolovat nemělo. Namísto toho plán zpřísňujeme v jiných věcech – kudy vedou ulice, co musí zůstat průchozí, jak vysoké mohou být domy. Jde tedy o prostorovou regulaci.

Takže městu bude jedno, jestli je v domě kancelář, nebo byt?

Ano. Ale nemělo by nám být jedno, jak je dům veliký a jestli respektuje charakter místa, kde stojí. To se dnes nedělá. Když si chcete udělat z bytu zubní ordinaci, tak o tom musí třikrát hlasovat zastupitelstvo. 

Čelíte nátlaku developerů?

Ne. Přestože se to někteří lidé takto snažili prezentovat, celý Metropolitní plán vznikal a vzniká bez jakéhokoli tlaku ze strany developmentu. Developer by měl být partnerem, ale výstavba musí mít přísná pravidla a město na nich musí lpět.

 

Právě se děje

před 16 minutami

Španělské fotbalistky vstoupily do stávky, podpořil je Griezmann

Španělské prvoligové fotbalistky vstoupily v sobotu do stávky. Dva zápasy musely být odloženy, poté co hráčky splnily svou hrozbu z října. Fotbalistky se snaží o vyjednání nové kolektivní smlouvy s kluby, podpořila je i hvězda Barcelony Antoine Griezmann.

Fotbalistky si stávku odhlasovaly drtivou většinou na shromáždění 23. října. Poté, co ani další jednání nevedla k zažehnání sporu, ohlásila hráčská asociace AFE, jež zastupuje muže i ženy, v sobotu začátek stávky. "Dnes říkáme my fotbalistky dost!" uvedla na videu asociace reprezentační brankářka Mariasun Quiňonesová se San Sebastianu.

Svým kolegyním poslal slova povzbuzení francouzský mistr světa Griezmann, jenž hraje ve Španělsku celou profesionální kariéru. "Kamarádky z ženského fotbalu, které stávkují za svá práva, mají mou plnou podporu. Hodně štěstí!" napsal na twitteru bývalý hráč San Sebastianu a Atlética Madrid, jenž od letoška působí v Barceloně.

Fotbalistky požadují po klubech zvýšení minimální roční mzdy z 16.000 eur (přes 400.000 korun) na 20.000 eur (přes 500.000 korun). Největším problémem byla nicméně dohoda ohledně platů při částečném úvazku - hráčky chtěly minimálně 75 procent z plného profesionálního úvazku (12.000 eur), kluby byly ochotny jednat maximálně o 50 procentech (8000 eur).

Ve španělské lize hraje 16 týmů, ale jen několik je plně profesionálních. K nejúspěšnějším klubům patří podobně jako mezi muži Barcelona a Atlético Madrid. Real Madrid bude mít svůj ženský tým od příští sezony.

Ženský fotbal zažívá ve Španělsku boom od roku 2015, kdy se národní tým poprvé představil na mistrovství světa. Do ženského fotbalu začali poté proudit sponzoři a výrazně se zvýšil mediální zájem. Na zápas žen Atlética proti Barceloně přišlo v minulé sezoně na stadion Wanda Metropolitano přes 60 tisíc diváků.

Další zprávy