Sexuální útoky v dětství Veroniku psychicky poznamenaly, ve škole, kam chodila ještě za minulého režimu, navíc měla problémy kvůli disidentským aktivitám svého otce a učitelé ji opakovaně perzekvovali. V důsledku toho se v jedenácti letech dostala do party, kde se hodně pil alkohol a kde také opakovaně docházelo k sexuálním útokům. "Já jsem si ale vždycky myslela, že to musím vydržet, protože kdybych to nevydržela, tak se se mnou nebudou přátelit," říká Veronika.
Ve čtrnácti letech pak kvůli nahromaděným traumatům začala brát drogy, především různé kombinace léků a pervitin. "Bylo mi úplně jedno, co do sebe dávám, hlavně abych měla hlavu mimo. Až ve chvíli, když jsem vyabstinovala a dala se do kupy, mi došlo, že jsem ty drogy brala, abych utekla z reality. Jednak z reality toho režimu, kde jsem byla šikanována, ale také od skutečnosti, že jsem byla opakovaně zneužívána a znásilňována," vzpomíná Veronika. Kvůli nevhodnému kádrovému posudku navíc nemohla studovat, čímž utrpělo i její sebevědomí. Byla tak stále více demotivovaná a stále častěji byla pod vlivem alkoholu nebo drog, sexuálních útoků přibývalo.
V patnácti letech byla dvojnásobně znásilněna na rockovém koncertě. "Nějaký kluk mě vytáhl ven, že je mu špatně, ať mu pomůžu. Tak jsem s ním v dobré víře šla, on mě venku zatáhl do křoví, škrtil mě, vyhrožoval mi smrtí a mlátil mi kamenem kolem hlavy, než mě přemohl. Moje ‚ne‘ ho nezastavilo. Pro mě možná nebylo ani tak hrozné to znásilnění, ale spíše strach ze smrti, že vás někdo zamorduje. Bylo to strašné," líčí Veronika.
Na koncert kapely tehdy přišla mimo jiné kvůli bubeníkovi, s nímž měla intimní vztah. Po útoku tak hledala ochranu u něj a šla se mu svěřit, co se jí stalo. "Vysmál se mi a řekl: ‚Jestli chceš vidět, jak vypadá znásilnění, tak já ti to ukážu.‘ Pak mě hodil do dodávky, v níž převáželi aparaturu, a udělal to. Můj pláč a prosby, aby to nedělal, jej bohužel nezastavily. Samozřejmě už jsem ho pak nechtěla nikdy vidět.
Byla to dost známá kapela a ten člověk byl slavný. Ani jsme spolu nechodili, měli jsme jen sexuální vztah a já byla v té době dost promiskuitní, navíc se vědělo, že beru drogy. Musela bych na policii mluvit o obou těch věcech najednou a v mé situaci by mi to nikdo nevěřil," dodává Veronika. "Toto mělo za následek, že jsem ztratila úctu k vlastnímu tělu a přestalo pro mě mít jakoukoli hodnotu," říká. Začala být ještě promiskuitnější, což je také jeden z častých následků sexuálního násilí.
Všichni se mi vysmáli, včetně mého přítele
Další útok zažila v sedmnácti letech od kamaráda. S přáteli byla v noci na cestě z hospody, odkud pokračovali do krytého bazénu, kde jeden z nich dělal plavčíka. Většina jejích přátel se pak přesunula do sauny, v té se ale Veronice vždycky dělalo nevolno, tak si šla sama zaplavat. "Byla tam tma, nechali jsme zhasnuto, aby si nikdo nevšiml, že tam jsme. On se na mě v tom bazénu vrhl, a když jsem mu nechtěla dát, tak mě začal topit, než mě dostal. Od té doby nejsem schopná ponořit hlavu pod vodu," líčí.
Další šok pro ni ale byl, že jí přátelé obvinění nevěřili. "V šatně jsem začala hystericky řvát, že mě ten hajzl znásilnil. Všichni se mi vysmáli, včetně mého tehdejšího přítele, který tam byl se mnou," vzpomíná paní Veronika. Její partner pak celou partu ještě pozval do jejich společného bytu, včetně agresora. Na místě si tak sbalila věci a přítele, za kterého se plánovala vdát, okamžitě opustila.
"Uvažovala jsem o tom, jít to nahlásit na policii, ale znovu jsem si řekla, že by mi nikdo neuvěřil. Byla jsem opilá, byli jsme všichni na Adama a na Evu, a navíc ilegálně. Takže jsem to v sobě opět uzamkla," říká s tím, že se s podobným vytěsněním nyní často u dalších obětí násilí setkává. Z této a předchozí zkušenosti v ní také zůstal pocit ohrožení života. "Mám pocit, že jsem vlastně přežila dva pokusy o vraždu," popisuje traumatické zkušenosti.
Ve dvaceti letech, krátce po sametové revoluci, jela Veronika na velký rockový koncert, kde se jí stal vážný úraz. V budově se utrhl strop a ona zůstala uvězněná pod sutinami, kde prožila klinickou smrt. Z nemocnice se ale nechala propustit na reverz. Doma prožila silné abstinenční příznaky kvůli závislosti na drogách i alkoholu, chtěla dokonce spáchat sebevraždu.
Zároveň ale prožila silný spirituální zážitek, po němž se obrátila ke křesťanství. "Přestala jsem mít chuť na alkohol, na sex i na drogy, prostě to přišlo ze dne na den. Postupně jsem se přibližovala víc a víc Bohu, začala jsem se víc modlit a nakonec jsem Bohu zasvětila i svůj život," usmívá se Veronika.
Později si udělala maturitu, vystudovala vysokou školu a prošla psychoterapeutickým výcvikem. Snila o tom, že jednou bude sama pomáhat lidem s podobným osudem, což se jí splnilo.
Představa, že by mě označili za lhářku, byla šílená
S násilím se však setkala ještě jednou. V roce 2008 šla navštívit přátele do hotelového baru, kde jí neznámý muž hodil do pití omamnou látku a odvedl si ji do pokoje. "Probrala jsem se až ve chvíli, kdy mě znásilňoval. Nemohla jsem hýbat žádnou svou končetinou a nemohla jsem ani křičet, jen jsem brečela. Takže jsem si naprosto jistá tím, že jsem musela pozřít něco, co mi paralyzovalo celé tělo. Několik týdnů jsem přemýšlela o sebevraždě a nedokázala se s tím vyrovnat," říká Veronika.
"Měla jsem v sobě neuvěřitelný stud. Byla jsem úplně ochromená, absolutně jsem nebyla schopná s tím nic udělat, protože jsem ve městě měla určité postavení a představa, že by se to dostalo na veřejnost a byla bych třeba označena za lhářku, byla šílená. Navíc s mojí minulostí by se ještě říkalo, že si za to mohu sama," poznamenává.
V té době sama pracovala jako psychoterapeutka a obávala se, že by se po oznámení a s tím spojené policejní mašinérií psychicky zhroutila a nebyla by schopna nadále pracovat a pomáhat svým klientům. "Rozhodla jsem se, že to nechám být a spíš zapracuji na tom, abych se dala sama úplně do pořádku a dokázala pomáhat jiným lidem. Ale přiznám se, že celé roky se tím trápím a stále jsem bojovala s tím, zda to nahlásit," dodává. Sama poté podstoupila roční psychoterapii, která ji postavila zpět na nohy. Dokonce odpustila všem agresorům, kteří se na ní násilí dopustili.
Na základě svých zkušeností založila v roce 2015 svépomocnou skupinu pro anonymní přeživší sexuálních útoků, která do té doby existovala pouze v africké Keni. Skupina pracuje s podobným programem jako například anonymní alkoholici nebo anonymní narkomani. Sama tak dnes obětem sexuálního násilí pomáhá a mnohdy je doprovází na policii, když se rozhodnou čin nahlásit. Programem české skupiny se pak inspirovaly i jiné iniciativy ve Spojených státech nebo v Rusku či na Slovensku.
"Chtěla bych říct všem, kteří se cítí z jakéhokoli důvodu jako oběti, že se tak nemusí cítit do konce života," popisuje, jak se s traumatem vyrovnat. Podle ní je prvním krokem přiznat, že je člověk obětí útoku a že na něm nenese žádnou vinu. "Pachatel na vás velmi často hodí pocit viny a člověk se s tím dlouho potýká," vysvětluje. Někteří lidé si však poté s sebou nesou takzvaný syndrom oběti. "Pachatel je jako šelma. Ona nezaútočí na první antilopu, kterou vidí. Ona je sleduje, pozoruje jejich chování a pak si vybere tu, která je slabá," přirovnává Veronika. Cílem svépomocného programu tak je zbavit se životní role oběti, vymezit se a nevzbuzovat pocit slabosti.
Velmi často se totiž děje, že následky traumatu si poškození přenášejí do dalšího života, který se tím pro ně stává nesnesitelný. Syndrom oběti se může projevit například na pracovišti, kde se poškozený staví do podřízené role, ve které mu však není dobře, a nechá sebou manipulovat. "Ve skupině se učíme, jak se proti tomu bránit, třeba tomu agresorovi říct: ‚Můžete mi říct, proč se mnou takhle mluvíte?‘ Prostě oslovit obtěžujícího tak, aby věděl, že už si to nemůže dovolit, a probudit nějakou zdravou asertivitu. Čili cílem je z role oběti nakonec vystoupit a říct: ‚Ano, já jsem byla oběť, ale už jí být nechci a nebudu.‘ Najít vnitřní sílu tomu čelit," dodává.
