Praha - S postupující uprchlickou krizí přibývá Čechů, kteří chtějí běžencům pomoci. Někteří z nich kvůli nim dokonce riskují i vězení. Online deník Aktuálně.cz mluvil s mužem, který šestici Syřanů, z toho dvě děti, zdarma převezl z Maďarska do Česka, aby jim zkrátil cestu do Německa.
Že je potřeba něco udělat, se Filip K. rozhodl poté, co si přečetl o dodávce, v níž zemřely desítky běženců, a viděl fotografie utonulého chlapce. „Přemýšlel jsem nad situací těch lidí, kteří jsou na maďarsko-srbské hranici, a nad tím, co bych pro ně mohl já sám udělat. A došlo mi, že to, co ti lidé potřebují, je bezpečný odvoz,“ řekl Aktuálně.cz.
Rozhodl se, že dojede do Budapešti nebo na srbské hranice a cestou zpět běžence odveze. “Statisíce Čechů jezdí každý rok do Chorvatska, takže dojet na jeden zátah do Maďarska je dost jednoduché.“
Vzal s sebou humanitární pomoc
Vše se odehrálo před dvěma týdny, v době, kdy kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že Německo přijme běžence a Syřané dostanou status politického uprchlíka. Zavolal několika známým, protože potřeboval překladatele, který se s uprchlíky alespoň částečně dorozumí. Před odjezdem do Maďarska kontaktoval jednu pražskou organizaci, jež mu auto naložila humanitární pomocí, kterou pro uprchlíky nashromáždila.
Filip přiznal obavy z toho, že jej policisté s uprchlíky v autě zastaví. „Bál jsem se, že nás chytí a zavřou, ale racionálně jsem si myslel, že nás zadrží jenom na den nebo na dva a pak nás pustí.“
Podle mluvčí cizinecké policie Kateřiny Rendlové hrozí převaděčům podle trestního zákona až dva roky vězení. „Podle naší praxe se soudci pohybují v dolní hranici – odsuzují je, pokud je odsoudí nepodmíněně, na půl roku nebo na rok a půl,“ říká Rendlová.
Policejní zátaras
Na dálničním výjezdu z Budapešti ve směru na Rakousko a Slovensko Filip se svou spolujezdkyní zjistili, že cesta nebude jednoduchá. Na silnici byl policejní zátaras. „Policisté kontrolovali auto po autu, vrtulníky tam létaly, byly tam desítky policistů a deset kilometrů dlouhá kolona. Takže nám bylo jasné, že tudy zpátky nemůžeme.“
Když dorazili na nádraží Keleti, byl překvapený scénami, které viděl. „Bylo to jako z nějakého katastrofického filmu – tisíce lidí kempují na ulicích, hluk, do toho stovky policistů… A ti lidé se zároveň chovali naprosto mírumilovně, nebyla tam žádná agrese. Nebyly tam žádné konflikty.“
Nejvíc běženců tábořilo před nádražím. Tam také kontaktovali humanitární organizaci, které předali všechno, co přivezli. Zároveň se domluvili s Američanem, který organizaci na místě řídil, aby jim pomohl vybrat šest uprchlíků, jež by mohl zdarma převézt. Skupina, k níž je Američan přivedl, však čítala deset mužů a dva malé chlapce, jejichž rodiče údajně zahynuli při bojích v Sýrii.
Zpátky po silnicích první třídy
Do auta vzali čtyři muže a oba chlapce a pro zbytek se chtěli vrátit, vypráví Filip. Když se však vymotávali z Maďarska po silnicích první třídy, aby nenarazili na policejní kontrolu, zjistili, že Maďarsko otevřelo hranice a nechává všechny běžence jít.
Bez potíží dorazili do Brna, kde přespali u známých. V tu dobu jim Syřané sdělili, že zbytek příbuzných už jede do Vídně. Do Německa své spolujezdce už nevezli. Nemělo to cenu, když nyní byly volné hranice, a proto zamířili do Prahy. Tam jim nabídli, že jim koupí lístky na vlak, což ale s poděkováním odmítli. Místo toho je tedy alespoň pozvali na oběd do pákistánské restaurace. „V tu chvíli roztáli, uvolnili se. Věděli, že s námi nebyli a nejsou v žádném nebezpečí, a byli moc rádi, že jsme jim pomohli a zdarma je posunuli na západ.“
Filip neví, jak jejich cesta dopadla. Když se na pražském hlavním nádraží loučili, dali na sebe běžencům kontakt, ale nikdo nezavolal ani nenapsal.
Podle Filipa běženci pro Česko nejsou rizikem. “Před radikálním islámem oni přece prchají. A to, že si zde zřídí nějaké modlitebny a budou zde praktikovat svoje náboženství, mi rozhodně nevadí,“ řekl Aktuálně.cz.
Další podobnou cestu zatím ale neplánuje, připadá mu, že se v poslední době vyrojilo množství lidí, kteří dokážou pomoci více než on. „Ten minulý týden jsem měl pocit, že nikdo nic nedělá, a já věděl, že je potřeba začít aspoň trochu pomáhat,“ uzavírá Filip.
