Tomu, že se nacházíme v nemocničním prostředí, nenapovídá v suterénu pražské Polikliniky Prosek takřka nic. Na stěně u vchodu jsou napsána slova jako 'podpora', 'důvěra' či 'porozumění', pro pacienty je tu k dispozici obývák a plakát na dveřích láká ke společnému výletu na Petřín. Stojíme v prostorách centra duševního zdraví, které tu jako jedno z pilotních vzniklo loni. Zřizují jej společně organizace Fokus Praha a Psychiatrická nemocnice Bohnice.
Paní Naďa sem dnes přišla na sezení s psychiatrem. "Dělají pro mě hodně věcí navíc, které by dělat nemuseli. Když jsem třeba potřebovala očkování proti žloutence, vzali mě služebním autem až na Černý most," popisuje a nadšeně dodává, že s kamarádkami z centra chodí třeba i běhat. Když mluví o kamarádkách, myslí tím zdejší sociální pracovnice.
Je pravděpodobné, že pokud by paní Naďa nebyla klientem místního centra, tak spokojeně jako teď by žít nemohla. "Bez výrazné komplexní podpory jsou lidé, kteří mají závažná duševní onemocnění, hospitalizováni na nějakém dlouhodobém oddělení. Nebo mají velmi nízkou kvalitu života, žijí ve venkovských oblastech a jsou zapomenuti," popisuje šéf bohnické psychiatrie Martin Hollý, který byl předsedou České psychiatrické společnosti v době, kdy koncept a standardy center duševního zdraví teprve vznikaly, a je i jedním z odborných garantů celé reformy psychiatrické péče.
Jednotlivé kroky reformy psychiatrické péče, na kterou česká psychiatrie dlouho čekala, odstartovaly v roce 2016. Nyní by měli pozitivní změny pociťovat i koncoví uživatelé služeb, tedy pacienti s duševními nemocemi. Nově například otevřelo dvanáct center duševního zdraví, připojují se k pilotním pěti, která vznikla loni.
Balíček služeb na míru
Právě centra duševního zdraví mají být jedním z nejviditelnějších prvků reformy české psychiatrie. Od první chvíle by se v nich měl pacient setkat s osobním přístupem. Každému novému klientovi je přiřazen takzvaný klíčový pracovník, jedná se buď o zdravotníka nebo sociálního pracovníka, podle toho, jaký typ péče pacient potřebuje více.
K němu do dvojice se připojí pracovník opačné profese. "Balíček služeb se šije na míru každému klientovi. Nikdy klient nefunguje jen za podpory zdravotníka. Když bude člověk brát léky, ale bude sociálně izolovaný, nebude brát invalidní důchod, nebude mít co jíst, nebude mít kde bydlet, tak mu pouze braní léků nepomůže. A když naopak má kde bydlet, ale potřebuje zdravotní dohled, tak u něj zase fungují zdravotníci, je to neoddělitelné," popisuje vedoucí psychiatrických sester Zuzana Doudová.
"Klient většinou pozná nejdřív lékaře a pak tu dvojičku, takže už ví, na koho se obrátit. A potom se snažíme klienty seznamovat s ostatními členy týmu," říká sociální pracovnice Pavla Schönová. Několik zaměstnanců centra tak může pacienta dobře poznat a dlouhodobě s ním pracovat na zlepšení jeho stavu, současně má však o každém pacientovi přehled i zbytek týmu. "Jde o to, aby si klient mohl vytvořit důvěru s několika blízkými lidmi, ale aby nebyl omezen tím, kdyby pracovník, který se o něj stará, byl třeba na dovolené. Jeho příběh je sdílený širším týmem, aby mohl v případě krize do kontaktu vstupovat kdokoliv z týmu a pacient nemusel překonávat bariéru neznámosti," vysvětluje Martin Hollý.
Do léčby se snaží personál zapojit i rodinu pacienta. "Spolupráce s rodinou je velmi důležitá, rodina duševně nemocného člověka může zotavování zásadně pomoci, nebo tomu naopak nejít vstříc. Když je člen rodiny duševně nemocný, zasahuje to vždy celou rodinu," říká sociální pracovnice Eva Kavanová.
Konzultace v kavárně i doma
Zaměstnanci centra se s pacienty schází třeba i v kavárně nebo přímo u klienta doma. V týmu působí psychiatři, psychologové, psychiatrické sestry, sociální pracovníci a peer konzultanti. Peer konzultant je člověk, který se v minulosti sám potýkal s duševním onemocněním a rozhodl se svou zkušenost sdílet a pomoci tak lidem, kterým se zatím na rozdíl od něj psychickou nemoc porazit nepodařilo.
"Při navazování kontaktů například u pacientů, kteří mají negativní zkušenost s psychiatrií, cítili v minulosti od odborníků třeba nějaké neporozumění, tak tím, že nejsem psychiatr a jsem v trochu jiné roli, mě můžou brát jako někoho, kdo to snáz pochopí," popisuje peer konzultantka Centra duševního zdraví pro Prahu 9 Klára Vaníčková. S pacienty centra se schází individuálně a vede pro ně i podpůrnou skupinu.
"Každý je expert na své vlastní zotavování"
Koncept center duševního zdraví je v Česku novinkou a nové jsou i přístupy k léčbě, které jsou v centrech uplatňovány. "Je pro mě velmi zajímavé, že multidisciplinární tým přináší různé možnosti a typy léčby," říká zdejší psychiatr Miroslav Pastucha.
"Myslím, že limitem medicíny je, že mají všichni nastaveno, že léčíme léky a máme doporučené postupy. My velmi těžíme z toho, že přijímáme jakékoliv pohledy. Tím pádem máme větší šanci si pacienty získat a pomoct jim," domnívá se Pastucha. Pacientovo slovo tedy má při rozhodování o způsobu léčby také váhu. "Vždy klademe na první místo jedinečnou cestu každého člověka a uznáváme, že on sám je nejlepší odborník a expert na vlastní zotavování," doplňuje Vaníčková.
K dnešnímu dni funguje v Česku 17 center. Ve druhé vlně sice ministerstvo nabídlo dotaci z Evropského sociálního fondu pro 16 center, a dnes jich tak mohlo v republice fungovat místo 17 už 21, někteří žadatelé ale nesplnili včas všechny požadavky, aby mohli dotaci získat. "Projektový tým ministerstva zdravotnictví aktivně koná a pomáhá žadatelům případné nesrovnalosti co nejdříve odstranit. Jejich opětovné přihlášení je velice vítáno," uvedla pro Aktuálně.cz tisková mluvčí ministerstva zdravotnictví Gabriela Štěpanyová.
"Do září 2019 bude vyhlášena výzva, která by počet center měla doplnit o chybějící čtyři," doplnila Štepanyová. Na druhou výzvu má pak na konci roku navazovat třetí, ve které ministerstvo vybere dalších devět nových center, když tedy půjde všechno podle plánů ministerstva, mohlo by v dohledné době zahájit provoz už 30. centrum.
Péče center duševního zdraví zatím není dostupná všem
Dlouhodobá vize počítá s jedním centrem pro sto tisíc obyvatel, zatím však péče v centrech duševního zdraví není dostupná zdaleka pro každého. Záleží na bydlišti, centra totiž mohou přijímat pouze ty pacienty, kteří patří do jejich spádové oblasti. "Když je někdo mimo region, tak přestože bychom velmi rádi a cítíme potřebu mu pomoct, tak nemůžeme překračovat tyto hranice, tento limit tam je. Ale současně všichni, kdo jsou v daném regionu, by měli mít šanci péči centra duševního zdraví využít, na tom systém stojí," vysvětluje Martin Hollý.
Pacienta může pro péči v centru navrhnout rodinný příslušník, ambulantní lékař nebo třeba nemocnice, v Centru duševního zdraví pro Prahu 9 mají nyní kolem 80 pacientů a stále nabírají nové. Do budoucna by měla centra z velké části nahradit péči v psychiatrických nemocnicích a léčba se tak přesune z nemocnic a léčeben do center a domovů nemocných.
Centrum duševního zdraví je pro psychicky nemocné jako nízkopodlažní autobus pro vozíčkáře, říká Hollý
Martin Hollý popisuje, že esencí reformy psychiatrie je snaha překročit základní medicínský koncept, že člověka musíme nejprve vyléčit a až pak se může zařadit zpět do společnosti. "Je to jako kdybychom vozíčkáře s porušenou páteří mohli pustit zpět do společnosti až ve chvíli, kdy začne chodit. Přecházíme teď k rehabilitačnímu konceptu péče, kde zkrátka akceptujeme nějakou míru postižení v případě, kdy je doznívající nebo nevyléčitelná nemoc," vysvětluje.
"Někdy lidi primárně neléčíme, protože naším cílem není nacpat do nich léky a vymazat jim všechny jejich choroby, to často ani nejde a u velké části lidí to nefunguje. My se snažíme o to, aby mohli vydržet ve společnosti co nejdéle," souhlasí Pastucha.
Přirovnání duševně nemocného člověka k vozíčkáři odkazuje k ústavům, do kterých byli vozíčkáři před rokem 1989 umisťováni, protože neměli podmínky pro plnohodnotný život ve společnosti, chyběly bezbariérové vstupy či autobusy. "My se snažíme vytvořit podmínky a podporu takovou, aby duševně nemocní lidé mohli fungovat i s nějakou mírou psychopatologie. Takže často používám ten příklad, že centrum duševního zdraví je takový nízkopodlažní autobus pro duševně nemocné. Tým pacientovi vlastně umožňuje fungovat v běžném životě," uzavírá Hollý.
