Cleveland Heights - Na konci srpna roku 1957, ve svých devětačtyřiceti letech, náhle skonal imunolog Louis Pillemer. Podle všeho spáchal sebevraždu. Doma po něm zůstala manželka a čtyři mladí synové.
Po sobě ale zanechal ještě něco: objev properdinu a s ním spojený příběh slávy, pádu a nakonec i posmrtného uznání.
Pillemer totiž na Western Reserve University (v současnosti Case Western University) vedl výzkumný tým, který v roce 1954 svým objevem změnil pohled na jednu ze složek imunitního systému - takzvaný komplement (viz infobox).
Komplement je součástí vrozené imunity a představuje jakousi frontovou linii obrany vůči potenciálně škodlivým látkám a organismům. Zároveň se podílí i na odstraňování starých nebo poškozených buněk v těle.
Komplement
Jedná se o součást nespecifické - a tedy vrozené - látkové imunitní odpovědi. Tvoří ho asi tři desítky různě spolupracujících bílkovin různých funkcí.
K hlavním funkcím komplementu patří schopnost patogen "označkovat", přilákat k němu další složky imunitního systému, spolupráce na rozvoji zánětu a schopnost "proděravět" buňku, která je nebezpečná, nebo poškozená.
Existují čtyři základní biochemické dráhy, kterými se komplement spouští - alternativní, lektinová, klasická a properdinová. Dráhy jmenované jako první a poslední přitom probíhají podobným způsobem.
Přelomový objev. Nebo ne?
Pillemer a jeho tým ukázali, že látky přítomné v krvi jsou schopné samy nastartovat celý obranný proces. A to bez navázaných protilátek, považovaných až do té doby za nezbytné.
Navíc objevili novou bílkovinu, kterou nazvali properdin. Zjistili, že je schopná se vázat na různé látky a povrchy a po navázání aktivovat složky komplementu.
Tento objev vzbudil velký ohlas - zejména proto, že se jednalo o první zjištěný příklad existence vrozené imunity.
Po krátkém čase slávy se však začaly objevovat pochybnosti.
Po slávě pád...
Výzkumník Robert Nelson publikoval práci, ve které poskytl poměrně silné důkazy o tom, že Pillemerovy vzorky byly s největší pravděpodobností kontaminovány a že obsahovaly právě zmíněné protilátky.
Tím prakticky znehodnotil Pillemerovu práci a byl zřejmě příčinou jeho následné sebevraždy.
S Pillemerovou smrtí tak zároveň celá jeho hypotéza ztratila svého nejsilnějšího zastánce a properdin byl tak na nějaký čas vědeckou komunitou zapomenut.
... a po pádu opětovné uznání. Ale již posmrtné
V průběhu sedmdesátých let se však začaly objevovat nové práce potvrzující existenci systému nezávislého na protilátkách. A spolu s tím se na scénu opět dostal i properdin.
Ukázalo se, že properdin je důležitý pro stabilitu některých komplexů komplementu. Zároveň je však schopný rozeznávat jak cizí a "nebezpečné" struktury, tak pozměněné či poškozené struktury tělu vlastní.
V praxi to znamená, že je schopen se navázat například na povrchy různých bakterií nebo buněk vlastního těla, které jsou "naprogramovány" ke spáchání jakési buněčné sebevraždy.
