Seriál - Británie jako kolébka lidstva. V tomto blaženém přesvědčení mohli po čtyřicet let žít její obyvatelé.
Důvodem byl nález lebky jedince představujícího chybějící článek mezi člověkem a opicí.
Starožitník a ambiciózní amatérský badatel Charles Dawson na ni v roce 1908 narazil u města Piltdown v hrabství Sussex na jihu Anglie.
Dawson o tom posléze - na Valentýna roku 1912 - dopisem informoval sira Arthura Smithe Woodwarda z londýnského Natural History Museum, jak to popisuje Kate Bartlettová z BBC.
Woodward se posléze během léta připojil k vykopávkám a společně s Dawsonem potom našli další části lebky a kousky koster a zubů zvířat, která měla v dávné minulosti žít na britském území.
Z nalezených úlomků se tak postupně zrodil dlouho hledaný "důkaz" Darwinovy evoluční teorie. S lebkou o velikosti odpovídající lebce současného člověka a čelistí podobnou opičí vznikl jeden z největších vědeckých podvodů dvacátého století - Piltdownský člověk.
V médiích to na konci roku 1912 vyvolalo obrovské pozdvižení.
Co se mimo jiné u Piltdownu našlo?
- Lebka, Piltdown I - lidská lebka, středověk, asi 620 let stará
- Lebka, Piltdown II - stejně jako lebka Piltdown I
- Čelist, Piltdown I - z orangutana, asi půl století stará, zřejmě ze Sarawaku
- Sloní stolička - opravdová fosilie, pravděpodobně z Tuniska
- Hroší zub - opravdová fosilie, pravděpodobně z Malty nebo Sicílie
- Zub, špičák - z fosilie šimpanze, období pleistocénu (čtvrtohor)
Zdroj: Piltdown Man
Přesto panovaly od počátku jisté - a podle pozdějších zjištění zcela oprávněné - pochybnosti o tom, že lebka a čelist k sobě nepasují a že v depozitáři pravděpodobně došlo k jejich pomíchání.
Další nálezy zubů a lebky označené jako Piltdown II však nakonec mnoho pochybností rozptýlily a vedly k všeobecnému přijetí nálezu Piltdownského člověka.
I přes množící se důkazy pocházející z kosterních nálezů po celém světě a nasvědčující tomu, že je "na tom Piltdownském člověku něco zvláštního", se Dawsonův nález zařadil na několik desítek let do učebnic antropologie.
Zvrat přinesly až nové možnosti v určování stáří vykopávek.
Čtyřicet let čekání
Kenneth Oakley, Woodwardův kolega z Natural History Museum, nalezené ostatky prozkoumal a otestoval; nakonec došel k závěrům, že kosti nejsou zdaleka tak staré, jak bylo tvrzeno.
Spolu s několika dalšími kolegy zjistili, že části lebky - ačkoliv nezvykle mohutné - patřily člověku moderního typu.
Někdo je jednoduše uvařil a nabarvil, aby získaly potřebnou patinu.
V průběhu dalšího ověřování se ukázalo, že ostatně všechny nalezené fosilie (i když některé pravé) byly nějak zmanipulované - buď se jednalo o něco jiného, nebo pocházely z úplně jiného místa.
Nevyhnutelně tak, o čtyřicet let později, Piltdownský člověk opět zaplnil titulky novin - tentokrát však výsledky o odhalení doktora Oakleye a jeho spolupracovníků.
Jako výsměch působil v kontextu těchto odhalení i nález předmětu ve tvaru pravěké pálky na kriket z roku 1915 - ačkoliv bylo mnoho lidí přesvědčeno o tom, že je to už přeci jen trochu moc a že se jedná o žert, Dawson s Woodwardem ji označili za jeden z primitivních nástrojů používaných Piltdownským člověkem.
Další případ Sherlocka Holmese?
Prvním a hlavním podezřelým byl Dawson, po jehož smrti v roce 1916 už k žádným dalším objevům nedošlo.
Ačkoliv i mnoho dalších věcí nasvědčovalo tomu, že to byl právě on, kdo vykopávky zmanipuloval, obviněn nakonec nebyl - důvodem byly zejména pochybnosti o tom, jak uvádí Kate Bartlettová, že by byl schopný takto dokonale zfalšovat kostry, a zmátnout tak mnoho odborníků, kteří se nálezům v průběhu let věnovali.
Právě s tímto případem je spojováno dokonce i jméno spisovatele a tvůrce Sherlocka Holmese, Arthura Conana Doyla. Spolu s Dawsonem působili v jedné regionální archeologické společnosti, a Doyle měl také zkušenosti s fosiliemi, které mohl v tomto podvodu využít.
Podívejte se na jednoho ze skutečných předků člověka:
O falšování kosterních pozůstatků se potom, mimo jiné, zmiňuje i ve své knize Ztracený svět. A motiv? Prý by to mohl být výsměch aroganci některých vědců, kteří si ho dobírali kvůli jeho zájmu o spiritualismus a víru v možnost komunikace s mrtvými.
Další možností je, že byla celá záležitost nastražena některým z Woodwardových kolegů nebo podřízených z Natural History Museum. V té souvislosti se hovořilo například o Martinu Hintonovi, který se s ním měl dostat do sporu kvůli penězům za práci v muzeu.
Nicméně jméno skutečného podvodníka asi již navždy zůstane tajemstvím. A případ Piltdownského člověka potom připomínkou a výstrahou jednoho velkého lidského selhání.
