Lindau (od zpravodaje Aktuálně.cz v Německu) - Šest nositelů Nobelovy ceny se pohádalo při debatě se sedmým kolegou. Většina tvrdila, že globální změna klimatu je hrozbou pro lidstvo. On jediný oponoval, že to vůbec není problém.
Výměna názorů přesně kopírovala spory, které se vedou i ve světě. Připomněla otázku, zda je ve vědě správné to, co si myslí většina. A skončila také typicky: spolehlivé a všeobecně přijatelné řešení nenavrhl nikdo...
V Norsku oteplování nevadí
Debata se uskutečnila v bavorském rekreačním městečku Lindau na břehu Bodamského jezera. Tady se každé léto schází víc nositelů Nobelových cen za přírodní vědy než při jejich vyhlašování ve Stockholmu. Letos jich postupně přijelo celkem čtyřiadvacet, aby přednášeli o novinkách a diskutovali se studenty fyziky a mladými vědci z řady míst světa.
| O smyslu setkání v Lindau čtěte: Jezerní debaty prolomily izolaci. Teď podněcují talenty |
Ve zmíněné panelové diskusi se střetl Ivar Giaever, nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1973, s ostatními kolegy.
Provokativně říkal: "Jsem z Norska, tak proč bych se měl bát oteplování?"
Jeho argumentace však byla i racionální. Jak zdůraznil, data o hrozbě nejsou přesvědčivá. "Žádný klimatický model nedokáže přesně vysvětlit vývoj podnebí v minulosti. Tak proč mu věřit, že správně předpovídá vývoj budoucí?" ptal se.
Letadlo, které pravděpodobně spadne
Z Lindau čtěte také:
Ostatní odborníci zdvořile, ale důsledně nesouhlasili.
Poznamenali, že s Mezivládní komisí pro klimatické změny při OSN spolupracovalo kolem dvou tisíc vědců. Pečlivě se snažili určit, kdy jsou jejich varovné předpoklady pravděpodobné na devadesát a kdy "jen" na šestašedesát procent, a to také ve své zprávě uvedli.
Moderátor diskuse, profesor Hans Joachim Schellnhuber, který je ředitelem ústavu pro klimatické změny v Postupimi, se pak obrátil na Ivara Giaevera a zeptal se: "Sedl byste si do letadla, kdyby vám letečtí odborníci řekli, že třeba jen s padesátiprocentní pravděpodobností spadne?"
Extrémní vývoj podnebí
Ostatní laureáti Nobelovy ceny dali jasně najevo, že změnu klimatu považují za závažnou věc.
"Z faktů, které mám, mi vliv lidské činnosti na globální oteplování připadá nepochybný," říkal Ital Carlo Rubbbia (Nobelova cena za fyziku v roce 1984). Podle něj je jasné, že zejména oxid uhličitý vznikající spalováním uhlí a ropy pod sebou v atmosféře udržuje víc tepla, než by bylo přirozené. Přispívá to k extrémnímu vývoji podnebí na planetě.
"Řešením musí být sluneční a jaderná energetika," shrnoval Rubbia.
"Prosím vás," oponoval Giaever, "kdyby se používání sluneční energie vyplatilo, nemyslíte, že by ji už dávno ve velkém využíval průmysl? Ale ona se neobejde bez státní podpory, a to je špatně."
Málo slunce a nejistá jaderná fúze
"Časem vylepšíme technologie tak, že výroba elektřiny ze slunečního záření určitě bude komerčně zajímavá," věří Hartmut Michel (německý nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1988). "A když postavíme sluneční články třeba i nad dálnice, nezaberou zbytečně místo ani v hustě obydlené Evropě," navrhl.
"I tak je ovšem třeba Německo položené moc na severu, tady bude účinnost slunečních článků vždycky nižší než v zemích kolem rovníku," namítal Američan Douglas Osheroff (Nobelova cena za fyziku v roce 1996). "To už je lepší spoléhat na jadernou energetiku."
"Pokud to ovšem nebude jaderná fúze," namítl v Německu narozený Američan Jack Steinberger (Nobelova cena za fyziku v roce 1988). Na rozdíl od štěpení jader uranu v současných atomových reaktorech se při fúzi uvolňuje energie slučováním jader vodíku. Podle současných představ by na tomto principu mohly pracovat elektrárny někdy v druhé polovině století.
"Někdy v roce 1955 jsem byl na přednášce Edwarda Tellera (hlavního konstruktéra vodíkové bomby, pozn. red.). Říkal tehdy, že za deset let budeme mít elektřinu z jaderné fúze. Předpověď mu nevyšla a nevěřím, že to vyjde teď."
| O jaderné fúzi více čtěte: Hledá se energie zítřka. Buďte u toho |
Nový Einstein to nezvládne
"Celá jaderná energetika má politické problémy, veřejnost jí příliš nevěří. Výzkum a vývoj sluneční energetiky bude schůdnější," soudil Klaus von Klitzing (německý nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1985).
"No, já bych nespoléhal na jedno zázračné řešení, že se třeba narodí nový Einstein a na všechny naše problémy něco vymyslí," říkal zase Johann Deisenhofer (německý laureát Nobelovy ceny za chemii v roce 1988).
"Tohle bude práce pro spoustu vědců," pokračoval. "A bude to chtít i hodně od všech ostatních. Zatím většinou jezdíme hodně auty, což je energeticky nesmírně neefektivní, nebo bydlíme v domech, které vůbec nejsou pořádně tepelně izolované."
Jak se mají dohodnout politici?
"Pokud se má něco zlepšit, musí spolupracovat celá planeta. A to je těžké. Vezměte si německou kancléřku Angelu Merkelovou. Je vzděláním fyzička, ví, jak vážná situace je, ale nedokázala prosadit ani pořádnou daň z oxidu uhličitého vznikajícího v autech," posteskl si Steinberger a sám si odpověděl: "Ale když my tady spolu nesouhlasíme jako vědci, jak se pak mají domluvit politici?"
"Hodně bude záležet na vás," obrátil se von Klitzing na mladé fyziky v auditoriu, kteří debatu sledovali. "Musíme vymyslet lepší metody získávání energie, jejího skladování a přenosu s minimálními ztrátami. Musíme vymyslet, jak energii využívat líp. To je teď vaše práce, kterou všichni hodně nutně potřebujeme."
| Čtěte rovněž o setkání v Lindau v loňském roce: O čem přemýšlejí špičkoví vědci |
