Praha - Česko zažilo neobvyklý zločin, při němž ozbrojený pachatel držel v bance v Praze 4 nejdříve dvě a potom jedno rukojmí.
Jaký bývá psychologický profil pachatelů, kteří se něčeho takového dopouštějí? A co udělá s psychikou běžného člověka situace, kdy jej zločinec drží v šachu se zbraní v ruce?
Redakce Aktuálně.cz zjišťovala u psychologů. Jeden z poznatků je o zadržovaných rukojmích: Poté, co zdánlivě mají všechno za sebou a jsou zase na svobodě, pro ně teprve mohou začínat dlouhé noční můry.
Antisociální osobnosti i podle mozku
"Většina pachatelů, kteří zadržují rukojmí, bývají antisociální osobnosti, je jim jedno, že agresivním chováním někomu ublíží. A nevidí moc daleko dopředu. Nedomyslí, co se bude všechno dít, nejsou schopni si uvědomit, že s největší pravděpodobností budou dopadeni," říká pražský klinický psycholog Jiří Tyl. "Chybně si přizpůsobují realitu svým představám."
Doktor Tyl zdůrazňuje, že i elektroencefalograf, který měří aktivitu mozku, u spousty takovýchto zločinců nachází útlumovou aktivitu v jedné části předního mozku, v níž bývá mozek běžných lidí obvykle aktivnější.
"Někdy se stává, že pachatel zadrží rukojmí proto, aby upozornil na svou krizovou a nešťastnou situaci," upozorňuje psycholožka Ludmila Čírtková z Policejní akademie v Praze. V nynějším případě se však spíše podle dostupných informací zdá, že mu nešlo ani tak o to na sebe demonstrativně upozornit, ale získat v bance peníze.
Panikařící zločinec je nevypočitatelný
Docentka Čírtková připomíná, že v podstatě existují dva typy pachatelů, kteří zadrží rukojmí. Jedni tak učiní promyšleně, protože to měli od začátku v plánu, druzí však nahodile, protože je k tomu přinutila situace.
Výjimečně se stane, že zadržení rukojmích a vyjednávání o nich může být i maskovacím manévrem. "V zahraničí už se stalo, že zločinci vzali v bance rukojmí a vyjednávali s policií o volném odchodu. Ale mezitím vykopávali z banky tunel. Vyjednávání kolem rukojmích jim pomáhalo odvést pozornost a získat potřebný čas," konstatuje Ludmila Čírtková.
Zločinci, kteří zadržení rukojmí předem promysleli a jsou na to připraveni, mívají situaci více pod kontrolou, a méně proto hrozí, že se ve stresu zachovají bezhlavě a rukojmím ublíží.
"Oproti tomu zločinci, kteří rukojmí zadrží, až když je k tomu donutí situace, a pak začnou panikařit, bývají pro zadržené ještě rizikovější," říká docentka Čírtková. "Rukojmí jsou pochopitelně ve stresu, a když vidí, že i pachatel je nervózní a neví, co má dělat, celkovou situaci to jenom zhoršuje. Pak hrozí, že se stane něco nečekaného a nechtěného."
Nemluvte a poslouchejte
Rady pro rukojmí pak má Carol Irelandová z britské Univerzity středního Lancashiru.
"Rukojmí by měli únosce vždycky poslechnout tak rychle, jak jen mohou. Měli by zůstat tiší a nemluvit, pokud se na ně únosci sami neobrátí. Neměli by si hrát na hrdiny, hádat se s únosci ani se snažit dělat jim psychoterapeuty a snažit se je uklidnit," shrnuje doktorka Irelandová.
Podle ní by se rukojmí měli snažit nezhoršovat situaci. Hlavní strategií je čekat až na činnost policie - ať už to bude přímý útok na únosce, nebo vyjednávání.
Noční můry na památku
Podstatné však je, že asi třetina bývalých rukojmích zažívá různé posttraumatické potíže, konstatuje Carol Irelandová.
S tím souhlasí i Ludmila Čírtková: "Když vše zdánlivě dobře skončí, mohou rukojmím teprve začínat psychické problémy."
"Znakem bývají různé noční můry," navazuje Jiří Tyl. "Ty události bývají jakoby těsně pod čarou ponoru, takže ve spánku se pak vynořují."
Podle něj je hlavní léčbou o traumatu mluvit, mluvit a mluvit, a dostat jej tak ze sebe. Sám má i další zkušenosti, protože se zabývá využitím takzvaného biofeedbacku, technického prostředku, při němž lidé trénují lepší ovládání činnosti svého mozku. "Tahle technika se používá například v USA při léčbě veteránů z válek a pomáhá. Vyžaduje však samozřejmě pomoc odborníka," uvádí psycholog Tyl.
S časovým odstupem po děsivém zážitku, kdy je člověk rukojmím, se pak ukazuje překvapivá věc. "Téměř polovina rukojmích a jejich příbuzných je schopna najít na oné události i určitá dílčí pozitiva," prozrazuje doktorka Irelandová. "Váží si pak svého života a rodiny více než dřív a pozitivněji hledí i na jiné životní události."
