Pohřeb jedenadvacetiletého studenta, který se 16. ledna 1969 zapálil na Václavském náměstí, aby probudil československou společnost upadající do letargie po srpnové okupaci armádami Varšavské smlouvy, se konal šest dní po jeho smrti - v sobotu 25. ledna v rodinném kruhu.
O evangelický obřad požádala faráře Jakuba S. Trojana matka Jana Palacha, která pravidelně navštěvovala jeho bohoslužby v kostele v Libiši nedaleko Všetat, kde Palachovi žili.
"Samozřejmě to byl problém, co kázat. Především si ujasnit, zda šlo o sebevraždu, či o sebeobětování. Budu pohřbívat sebevraha, nebo toho, kdo položil život tím, že se obětoval pro druhé?" popsal dilema Trojan, který nakonec dospěl k názoru, že se jednalo o čin čisté lásky k druhým.
"Čas poplyne a paměť může vyhasínat. Ale jsem přesvědčen, že čin jeho čisté lásky bude už navždy povzbuzením lidem, kteří zůstali… těm unaveným, slabým a bude výzvou k naději. On bude naším lepším já, zdrojem nové odvahy stát na poznané pravdě a nikdy nepřestat bojovat o takové vztahy mezi lidmi, v nichž by takových obětí nebylo více třeba," kázal pak Trojan nad hrobem.
Důkazem, že zoufalý čin měl právě takovou povahu, je podle faráře Trojana probuzení veřejnosti o dvacet let později během Palachova týdne, kdy i po zákazu vzpomínkové akce k výročí upálení Jana Palacha přicházeli lidé na Václavské náměstí, aby uctili jeho památku, navzdory policejnímu násilí. A právě tyto demonstrace předznamenaly pád komunistického režimu v Československu.
Farář Trojan se s Palachem setkal jen jednou, letmo, protože Palach nepatřil k pravidelným návštěvníkům kostela. Matku doprovodil na vánoční bohoslužbu necelý měsíc před svým činem a faráře Trojana zaujal svým zájmem o dění kolem sebe.
"Měl hluboce soustředěnou tvář, jeho pohled byl vnímavý. Při vycházení z kostela mi položil otázku, proč se ty církve tak rychle přizpůsobují nové situaci, že ho to trápí a znepokojuje a že by církve měly dělat víc. Na což jsem mu odpověděl, že má pravdu, ale neměli jsme čas na delší rozhovor. Ale v té krátké chvíli, kdy padlo několik vět, mě zaujala právě Janova starost o to, jak se chováme."
Video: Musel jsem si u Palacha ujasnit, zda pohřbívám sebevraha, nebo člověka, který se obětoval, vysvětluje farář Jakub S. Trojan:
K dalšímu setkání došlo v předvečer Palachova sebeupálení: "Patnáctého ledna jsem pohřbíval jeho kostomlatského strýce. Kostel byl plný a on byl jako příbuzný přítomen. Četl jsem text z Ježíšova kázání na hoře: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou. A šestnáctého ledna se to stalo," vzpomínal Trojan, kterého o rok a půl později Státní bezpečnost obvinila, že Palacha k jeho činu připravoval.
Trojan doprovázel Libuši Palachovou během pietního průvodu před pohřbem na Olšanech. Průvod vyšel z Karolina, kde byla vystavena rakev s Palachovými ostatky, pokračoval přes Ovocný trh Celetnou ulicí na Staroměstské náměstí a zastavil se před budovou Filozofické fakulty na tehdejším náměstí Krasnoarmějců, které studenti 20. ledna 1969 neoficiálně přejmenovali na náměstí Jana Palacha.
"Celý ten průvod byl mimořádný. Kolem sebe jsem viděl hluboce soustředěné tváře všech lidí, které ukazovaly hlubokou zasaženost tím činem," uvedl Trojan.
Když se Jan Palach upálil, běhal jsem po bytě a přemýšlel, jak žít dál, vzpomínal sochař Zoubek
Činem Jana Palacha byl hluboce zasažen i sochař Olbram Zoubek, který se proto rozhodl sejmout jeho posmrtnou masku.
"Když jsem se o jeho činu dozvěděl, běhal jsem po bytě a přemýšlel, jak budu žít dál. A napadlo mě, jak bych mohl ten čin ještě znásobit. Že umím něco, co umí málokdo, a to snímat z lidských tváří masky. A že bych mohl tuto svoji znalost použít pro Jana Palacha," vzpomínal Olbram Zoubek pro Paměť národa.
S pomocí kamaráda, lékaře Vladimíra Matějíčka, se dostal do budovy soudního lékařství na Albertově. "Jan Palach ležel stranou na chodbě, přikrytý vlajkou a obklopený květinami. Měl klidný výraz, skoro do úsměvu, i když celá jeho tvář byla jeden puchýř," popsal Zoubek, který mu sňal masku pro jistotu dvakrát.
Z jedné udělal ještě ten večer odlitek a odnesl ho na Václavské náměstí studentům, kteří drželi u sv. Václava hladovku. Zde se setkal s Janem Zajícem, který se upálil na Václavském náměstí symbolicky 25. února 1969. I jemu pak Zoubek sňal posmrtnou masku a vytvořil náhrobek.
"Druhou formu masky Jana Palacha vyrobil profesionál na UMPRUM a udělal z ní pět odlitků - jeden si přála paní Palachová, jednu sokolové ve Všetatech, další Jiří Kolář, ještě nějaká rodina a jednu jsem si nechal já. Měl jsem ji u sebe v ateliéru až do Palachova týdne v lednu 1989. To přišli, zabavili ji a mě předvedli k výslechu," uvedl Zoubek.
Mnoho výslechů Státní bezpečnosti musel absolvovat i v roce 1969. "U Jana Palacha se ještě báli, bylo to posvátný, tak si tolik netroufali. Ale potom kolem náhrobku Jana Zajíce na mě křičeli, už to bylo o stupeň tvrdší," popsal sochař s tím, že v případě Jana Palacha mu pomohlo i to, že byl jeho vzdálený příbuzný.
"V době smrti Jana Palacha jsem to nevěděl, až potom jsem se dozvěděl, že jsem jeho druhý bratranec. Můj tatínek a Palachova maminka byli bratranec a sestřenice. Pak jsme se s tetičkou sblížili," uvedl Zoubek.
Libuši Palachovou proto doprovázel po normalizačních úřadech, které jí přikázaly odstranit jeho náhrobek z hrobu na Olšanských hřbitovech.
Paměť národa
- Paměť národa je veřejně přístupná databáze vzpomínek pamětníků s pozoruhodnými životními příběhy z 20. století na www.pametnaroda.cz. Vznikla v roce 2001 a v současnosti obsahuje kolem 7 tisíc výpovědí. Spravuje ji nezisková společnost Post Bellum spolu s partnery - Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů.
- Klub přátel Paměti národa sdružuje přes dva tisíce lidí, kteří pomáhají pravidelnými příspěvky. Více na http://podporte.pametnaroda.cz.
Báli se ho i po jeho smrti, a tak uplatili hrobníky koňakem
"Prvního června 1969 jsme desku na hrob osadili. Vytvořil jsem měděnou plochou desku s mělkým reliéfem těla, ve kterém stála voda, byli tam ptáci, padalo tam listí. Jan Palach pro mne byl světélkem v bažinách. Myslím, že se to povedlo. Už 18. června ale za mnou přiběhla tetička, že dostala doporučený dopis z magistrátu, že musí ten náhrobek odstranit, a co s tím má dělat."
Společně se marně snažili rozhodnutí o odstranění náhrobku zvrátit, nebo alespoň odsunout. Marně. Stejně tak marně prosili v kanceláři prezidenta Ludvíka Svobody, na magistrátu, na správě hřbitovů.
"Tam jsme se porafali, ten pán byl hulvát. Tetičku donutil k slzám a mě k řevu. Pak náhrobek v noci ukradli a před Vánocemi roztavili v Závodech umělecké kovovýroby v Libni. Šéf slévárny poslal všechny domů, celý blok obstoupily policejní hlídky a ráno tam už bylo čtyři a půl metráku bronzu v cihličkách. Slyšel jsem pak, že u toho snědli ošatku rohlíků, pletenec buřtů a vypili basu piva," vyprávěl Zoubek.
Z pražských Olšan muselo nakonec zmizet i Palachovo tělo - jeho hrob stále přitahoval pozornost, která nebyla normalizační vládní garnituře po chuti. "Asi za čtyři roky z tetičky vynutili souhlas, aby byl vykopanej, zpopelněnej a převezenej do Všetat, ona podlehla. V novinách stálo, že se tak stalo na přání rodiny, ale to je nesmysl, bylo to na vynucený souhlas rodiny."
Libuše Palachová kývla až po několikaletém brutálním vydírání a vyhrožování úřadů. Nad ránem 22. října 1973 tak hrobníci vykopali pod dozorem příslušníků StB (ti jim koupili z erárních peněz dvě lahve koňaku) Palachovy ostatky a zpopelnili je ve strašnickém krematoriu. Na místě Palachova hrobu byl vztyčen náhrobek s jiným jménem. Jméno Jana Palacha mělo být z československých médií i dějin republiky navždy vymazáno. Nepovedlo se.
Video: Sochař Zoubek: Sňal jsem posmrtnou masku Palacha pro jistotu dvakrát:
