Reykjavík - V některých zemích politikům krize jen tak neprojde. Příkladem je Island. Za bankovní propad, který tvrdě zpomalil celou ekonomiku, se dostal bývalý premiér Geir Haarde na lavici obžalovaných. Stal se tak prvním politikem, který je v souvislosti s recesí souzen.
Ani po dvoutýdenním procesu ovšem Island nemá jasno, zda politik za krizi může, nebo ne. Výsledek soudního procesu by měl být známý během čtyř až šesti týdnů.
Katarze, nebo hon na čarodějnice?
Jak informuje zahraniční tisk, proces s expremiérem rozděluje islandský lid. Zatímco levicoví voliči považují soud za katarzi, podle příznivců středopravicové Strany nezávislosti se jedná o hon na čarodějnice.
"Je stále více jasné, že toho Haarde mohl udělat jen velmi málo. Většina lidí si tu myslí, že je slušný muž, tak vzdálený od typického zločince, jak si jen můžete představit. Nestačí tedy, že na sebe vzal zodpovědnost a odešel z politiky?" ptá se islandský profesor Hannes Gissurarson.
Někdejšího předsedu vlády žaluje levicový parlament za to, že problémy islandských bank řešil příliš pomalu. Žalobkyně požaduje, aby šedesátiletý politik strávil až dva roky ve vězení.
"Haarde není obviněn proto, že krizi nezabránil, ale kvůli tomu, že pak nejednal tak, aby minimalizoval škody, kterých si byl vědom," stojí v žalobě.
Politik obvinění odmítá a trvá na tom, že „jen s odstupem je zřejmé, že věci nebyly v pořádku". Finanční kolaps podle něj nebylo možné předpovídat.
Kromě toho argumentuje oživením, které na Islandu postupně nastává - islandský trh aktuálně roste rychleji, než je průměr EU. Letos by se mělo HDP zvýšit o 2,5 procenta. Agentura Fitch také minulý měsíc vrátila rating vládních dluhopisů do investičního pásma.
Konec islandské bubliny
Island se stal první zemí v Evropě, kterou světová recese výrazně zasáhla. K největšímu poklesu došlo již v říjnu 2008.
Na počátku krize tu stály banky, které po roce 2000 zakládaly pobočky v cizině, kde na nízké sazby nalákaly obrovské množství klientů. Účty si u nich zakládali především Britové, dále Nizozemci nebo Dánové.
Kromě toho banky vlastnily v zahraničí obrovské množství firem, které zhruba z 80 procent pořídily z vypůjčených peněz. Problémem se ovšem stalo, že si na nákupy braly krátkodobé půjčky - a tak musely neustále shánět likviditu. To se jim v roce 2007 přestalo dařit.
O tom, že byl islandský bankovní sektor nafouknutý, svědčí, že zmíněné investice, na něž si banky braly úvěry, měly desetinásobně vyšší cenu než HDP tohoto ostrovního státu. Vláda tedy ani neměla dost peněz na potřebnou záchranu.
Britové zpanikařili
Krize eskalovala poté, co zákazníci ve Velké Británii po zveřejnění zpráv o problémech islandských bank podnikli run na tamní pobočku Icesave, která do té doby s krizí neměla nic společného.
Jelikož vláda dostatečně rychle neposkytla Britům záruky, že o své peníze nepřijdou, se do hry vložili britští politici, což podpořilo paniku a urychlilo pokles.
Na záchranu bankovních vkladů si vláda následně musela od Mezinárodního měnového fondu vypůjčit 2,1 miliardy dolarů.
Důsledkem se tak stala zadluženost, ale také prudké oslabení islandské koruny, jelikož se jí zákazníci i investoři masivně zbavovali. To politici ve druhé polovině řešili dokonce tím, že dočasně omezili směnitelnost a kontrolovali tak toky peněz, aby zabránili dalšímu zdražování zahraničních měn.
Vzhledem k tomu, že je Island malá ekonomika, která řadu výrobků od potravin, přes suroviny, až po spotřební zboží dováží, tak skokově zdražily nákupy.
