Řím - Euro zřejmě překročilo bod, za kterým už není návratu.

Itálie, třetí největší ekonomika měnové unie, se vydala stejnou cestou jako všechny země eurozóny, které zatím musely vyhledat mezinárodní pomoc. Tentokrát už ale Evropa ve stávajícím uspořádání na její záchranu zřejmě nemá dost sil.

Podle agentury Reuters už proto francouzští a němečtí politici začali jednat o rozpadu eurozóny na federální jádro a volnější periférii.

Shrňme si nejprve, jak se jinak celkem zdravá ekonomika Itálie dostala do současných problémů. Potom projdeme čtyři těžko schůdné cesty, jakými se ještě euro může zachránit.

Likvidita ze dne na den zmizela

Itálie spadla do krize důvěry. Její dluh je na rozdíl od Řecka udržitelný.  S 1,9 bilionu eur je sice mnohem vyšší než řeckých 350 miliard dluhu, pokud jde o poměr k HDP, je ale naopak podstatně nižší.

Itálie má dluh ve výši 120 procent HDP a letošní rozpočet navíc skončí v přebytku, který i příští rok může podle ekonoma Jana Bureše z Era Poštovní spořitelny dosáhnout až plus 2,5 procenta HDP. Po zavedení slibovaných reforem se tak dluh země může poměrně brzy začít snižovat. To Řecku zdaleka nehrozí, podle Mezinárodního měnového fondu (MMF) příští rok svůj dluh zvýší na 189 procent HDP.

Problém Itálie je teď ale v tom, že kvůli vleklé krizi eura obrovsky narostla nejistota mezi investory do státních dluhů. "Nic podobného jsem nikdy neviděl. Likvidita zmizela," komentoval pro italské Radio 24 Giovanni De Censi, šéf italské banky Credito Valtellinese.

V polovině roku se italské desetileté dluhopisy prodávaly s pětiprocentní rizikovou přirážkou. Když se v srpnu přehouply přes šest procent, začala je nakupovat Evropská centrální banka (ECB), aby jejich cenu srazila. V posledních týdnech se ale dostaly zpátky přes šest procent.

Bez půjček hrozí Itálii bankrot

Po ohlášení referenda o pomoci Řecku, které dalo všanc pracně vyjednávanou záchranu eura, se italské dluhopisy tuto středu vyšvihly dokonce už přes psychologickou hranici sedmi procent.  Tak vysoká přirážka je pro zemi dlouhodobě neudržitelná a signalizuje riziko, které je už moc i na finančníky.

"Chceme kupovat, ale nemůžeme, dokud nedostaneme nějakou stabilitu," shrnul jeden investor listu Wall Street Journal, jak nedůvěra ve schopnost rozhádaných italských politiků zavést rychle reformy připravila zemi prakticky ze dne na den o přísun peněz.

I přes silnou ekonomiku, která je třetí největší v eurozóně a osmá největší na světě, se tak Itálie dostává na podobnou dráhu, na které se ocitly všechny zachráněné země.

V příštích třech letech má přitom Řím splatit dluhopisy za 475 miliard eur, podle agentury Bloomberg ale celková výpůjční potřeba Itálie na toto období včetně pomoci tamním bankám dosáhne 700 miliard eur. Bez přístupu k penězům nedůvěřivých investorů jí tak v krajním případě hrozí bankrot.

Fatální, ošklivé, nesmírně drahé…

Platební neschopnost třetího největšího dluhopisového trhu světa, by měla tvrdé globální důsledky. "Věci se mohou zvrhnout velmi ošklivě," řekl pro Bloomberg ekonom John Higgins z Capital Economics.

"Bankrot Itálie by byl fatální a nesmírně drahou chybou," myslí si ekonom Ery Jan Bureš.

Způsoby, jak katastrofě předejít, jsou zjednodušeně řečeno čtyři. Všechny jsou obtížné a předpokládají zároveň něco velmi nejistého - rychlou dohodu italských politiků na věrohodných reformách ke snížení dluhu.

Cesty k záchraně mohou vést přes euroval EFSF, Evropskou centrální banku, rozpad EU a/nebo masivní mezinárodní pomoc. Projděme si možnosti jednu po druhé.

1. První pomoc z EFSF

EFSF má dnes kapacitu 440 miliard eur, ve skutečnosti v něm ale po pomoci Řecku, Irsku a Portugalsku zbývá už jen 270 miliard.

Euroval má mechanismus první pomoci, který by Itálii dovoloval okamžitě z něj čerpat 160 miliard eur, píše Bloomberg. Německý ministr financí Wolfgang Schauble ve středu svým zákonodárcům řekl, že Itálie by tohoto mechanismu měla využít.

Zároveň se podle agentury Reuters evropští vyjednávači v pondělí dohodli na způsobu, jak takzvaným pákovým efektem kapacitu EFSF navýšit na dohodnutý bilion eur. Podle bank Citigroup a RBS by ale fond za stávající situace musel být až dvojnásobně velký, aby ochránil Itálii i Španělsko.

Samotný euroval tak na ochranu zbytku eurozóny před nákazou stačit nemusí.

2. Tištění peněz v ECB

Od května 2010 do dnešního dne skoupila ECB dluhopisy nakažených zemí za 183 miliard eur. Dělá to ale se skřípěním zubů, protože tím jednou může způsobit inflaci, což je proti jejímu mandátu, jak jí opakovaně připomíná hlavně Německo, držitel největších aktiv v ECB.

Podle ekonomů je ale situace tak vážná, že na ideály už není místo.

"Je zapotřebí, aby Německo a ECB ustoupily z tvrdé linie," myslí si spolu se spoustou dalších ekonom Bureš.  ECB by se tak podle něj mohla podobně jako kdysi americký Fed zavázat, že v určitém období skoupí větší objem italských a španělských dluhopisů, třeba za 200 až 300 miliard eur.

Případnou pomoc rozpočtovým hříšníkům formou tištění peněz ale Němci se svým vlivem v ECB nebudou chtít zadarmo.

"Výměnou mohou ECB i Německo dostat od ostatních členů eurozóny příslib, že se do budoucna vzdají části fiskální suverenity (rozpočty mohou být předem schvalované v Bruselu), nebo poklesnou jejich hlasovací práva v ECB," nastiňuje Bureš možnou vyjednávací taktiku. "Jiné cesty z krize v tomto bodě již neexistují," dodává ekonom.

Právě společná rozpočtová politika, která podle ekonomů měla vzniknout už se samotnou měnovou unií, by mohla investorům vrátit důvěru.  A podobně to zřejmě vidí i Německo s Francií.

3. Rozpad eura

Podle agentury Reuters už totiž začala jednání obou zemí o radikální rekonstrukci Evropské unie, která by vedla ke vzniku pevnějšího  jádra - více integrované a pravděpodobně i menší eurozóny  - a volnější periférie. Podle agentury tato jednání nevylučují možnost, že jeden nebo několik členů z eurozóny vystoupí.

To se ale velmi nelíbí prezidentovi Evropské komise José Barrosovi, podle kterého by integrace v Evropě neměla být vykoupena novými hranicemi. Kromě toho by podle něj rozpad eura způsobil hospodářský pokles a stál by miliony pracovních míst.

To je ale v sázce tak jako tak, varovala prezidentka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová, když varovala, že krize hrozí uvrhnout celý svět do "ztracené dekády" a apelovala proto na celosvětovou snahu na její potlačení.

Stále víc to vypadá, že Evropa si už sama s krizí neporadí.

4. Globální "bazuka"

"Když se krize stane regionální v rozsahu, v jakém se to stalo u této krize, regionální finanční opatření už nefungují," řekl pro Wall Street Journal Alessandro Leipold, někdejší vysoce postavený člen Mezinárodního měnového fondu, dnes působící v bruselském think tanku Lisbon Council. "Všechno začíná být vzájemně nakažené," dodal.

Propojené jsou hlavně finančnictví a export Evropy a USA, na jejichž zdraví je zase závislá Asie v čele s Čínou. Už několik týdnů to dokazuje vývoj burz, kdy ztrácejí na hodnotě akcie po celém světě.

V zájmu všech by tak bylo sestrojit nástroj, který svého času ministr financí USA Henry Paulson přirovnal k bazuce (kterou chtěl sestřelit hypoteční krizi).

"Bazuka přístup by spočíval v řešení pod vedením MMF za podpory USA a Číny," myslí si šéf bruselského Evropského centra pro mezinárodní politickou ekonomii Frederik Erixon. Právě za "odvážný a společný" přístup se ve středu v Pekingu přimlouvala i šéfka MMF Lagardeová.