Americký vědec Dan Buettner se později pustil do projektu zaměřeného na identifikaci dalších oblastí s vysokou mírou dlouhověkosti. Našel čtyři další "modré zóny": ostrov Okinawa (Japonsko), ostrov Ikaria (Řecko), město Loma Linda (Kalifornie) a poloostrov Nicoya (Kostarika).
Ve všech těchto územích je vysoký podíl dlouhověkých lidí a každá oblast se vyznačuje specifickými rysy, které s tímto stavem souvisejí. V oblasti Barbaglia, která se nachází v horské oblasti Sardinie, je největší koncentrace stoletých lidí na světě.
Na ostrově Okinawa žijí nejstarší ženy na Zemi. Ikarie má nejdéle žijící populaci s nejnižší úrovní stařecké demence. V Loma Lindě žije komunita adventistů sedmého dne, jejichž průměrná délka života je o 10 let delší než průměrná délka života ve Spojených státech. A ve státě Nicoya zase najdeme druhou největší komunitu stoletých lidí na světě. Jaké ale je tajemství této dlouhověkosti? V čem spočívá kouzlo modrých zón, kde žije tolik stoletých lidí?
Devět klíčů k dlouhověkosti
Odpověď na tyto otázky se pokusil najít tým vědců (lékařů, antropologů, demografů, odborníků na výživu, epidemiologů), který byl veden samotným Danem Buettnerem.
Mnohokrát vycestovali do modrých zón a nakonec identifikovali celkem devět faktorů, které podle nich souvisejí s dlouhověkostí:
1. Intenzivní a pravidelná fyzická aktivita při plnění každodenních povinností. Pojem sedavý způsob života je pro obyvatele těchto oblastí neznámý.
2. Mít "ikigai" - japonské slovo, které vzniklo spojením výrazu pro život ikiru a slova kai. Lze ho přeložit jako "mít hodnotu, využití, přínos, či dokonce výsledek, účinek". Používá se k definování vlastních "důvodů bytí", přesněji řečeno důvodů, proč se každé ráno probouzíme.
3. Snížení stresu, který je úzce spojen s téměř všemi nemocemi souvisejícími se stárnutím. Snížení stresu znamená přerušení běžného tempa našeho každodenního života, abychom měli čas na jiné aktivity, které patří k běžným společenským zvyklostem. Například zdřímnutí si ve středomořských společnostech, modlitba v případě adventistů či čajový obřad žen na Okinawě.
4. "Hara hači bu" - konfuciánské učení, které znamená, že bychom neměli pokračovat v jídle, dokud nejsme sytí, ale pouze do 80 procent naší stravovací kapacity.
5. Upřednostňování stravy bohaté na rostlinné produkty. Maso, ryby a mléčné výrobky lze konzumovat, ale v menším množství.
6. Střídmá konzumace alkoholických nápojů (kromě adventistů v Loma Linda), denně jedna až dvě sklenice alkoholu s jídlem a přáteli.
7. Zapojení do sociálních skupin, které podporují zdravé návyky.
8. Zapojení do náboženských společenství se společnými náboženskými zvyklostmi.
9. Budování a udržování pevných vztahů mezi členy rodiny: rodiči, sourozenci, prarodiči a dalšími.
Těchto devět faktorů by se dalo vlastně shrnout jen do dvou. Zaprvé, chcete‑li dosáhnout ve zdraví vysokého věku, musíte si udržovat zdravý životní styl. Pravidelně a intenzivně se hýbat, zároveň pravidelně odpočívat od každodenního stresu, nepřecpávat se, nepít příliš alkoholu a do jídelníčku zařadit převážně rostlinné produkty.
Za druhé, staňte se součástí kolektivů, které tyto "správné postupy" propagují a podporují: ať už jde o rodinu, náboženskou komunitu, či sociální skupinu. Všechny tyto skupiny musí mít svůj vlastní "ikigai", tedy vlastní "důvod k životu".
Více než geny rozhodují vztahy
Jak zásadní jsou pro lidské zdraví a dlouhověkost dobré rodinné i společenské vztahy, ostatně ukazují i další vědecké studie. Třeba ty, které se věnovaly podivuhodnému zdraví obyvatel města Roseto.
Pensylvánské městečko založila komunita italských imigrantů a v polovině minulého století neobyčejné zdraví jeho obyvatel zaujalo lékaře Stewarta Wolfa z Oklahomské univerzity. Jak Wolf během výzkumu zjistil, srdeční choroby byly v Rosetu něčím naprosto výjimečným (žádný obyvatel mladší pětapadesáti let nikdy nezemřel na infarkt). Ve Spojených státech té doby šlo o něco výjimečného, právě infarkt byl tehdy nejčastější příčinou smrti u Američanů mladších pětašedesáti let. Ve městě navíc nikdy nedošlo k sebevraždě, nežili v něm žádní alkoholici a drogově závislí, byla v něm velmi nízká zločinnost a nikdo nepobíral sociální dávky.
Jak Wolf zjistil, za podivuhodným zdravím obyvatel města rozhodně nebyl zdravý životní styl - kouřili, pili hodně alkoholu a místo zdravé středomořské stravy rychle přešli na tučná americká jídla. Jak se ukázalo, klíčovým faktorem bylo fungování tamní komunity.
V Rosetu kypěl společenský život, v městečku o dvou tisících obyvatel fungovalo dvaadvacet občanských spolků. Podstatná byla také rodinná soudržnost, pod jednou střechou žily zpravidla tři generace, přičemž prarodiče se těšili mimořádné úctě. Celá komunita byla zároveň velmi rovnostářská - chudoba nebyla stigmatizující a zároveň se nikdo nevyvyšoval jen kvůli svému bohatství.
Zkrátka a dobře šlo o velmi uzavřenou skupinu lidí, v níž hrály extrémně důležitou roli dobré vztahy jak v rámci rodiny, tak i celého společenství. Ke smůle obyvatel Roseta tato soudržnost po pár letech vymizela s tím, jak se městečko amerikanizovalo.
Souběžně s tím se zhoršilo i zdraví Roseťanů - úmrtnost na srdeční choroby se zvýšila na úroveň podobnou v celých USA. Příběh Roseťanů, který popisuje Malcolm Gladwell ve své knize Mimo řadu, ukazuje, že lidská dlouhověkost a spokojený život není jen otázkou genetiky nebo zdravého životního stylu, ale i záležitostí kultury, jíž jsme součástí, a hodnot, které vyznáváme.
