Do Česka přišli ukrajinští manželé, oba lékaři, za prací v roce 2013. Kvůli kariéře. "Medicína je tu na skvělé úrovni, i další vzdělávání v oboru je mnohem lepší než u nás. V době, kdy jsme z Ukrajiny odcházeli, byl v zemi problém s korupcí, a to i v medicíně. Bez úplatků tam doktor vůbec nemohl pracovat a důstojně žít. A protože jsou mi úplatky proti srsti, rozhodli jsme se odejít," říká mladý lékař, který si přál zůstat v anonymitě.
Rozhodli jste se odejít k nám, proč?
Tady jsme měli kamarády, kteří tu už půl roku předtím pracovali a moc si chválili českou medicínu. Tak jsme to zkusili a jsme tu šťastní. Navíc oblast, ze které pocházíme, tedy z části bývalé Podkarpatské Rusi, má k Česku blízko. V roce 1918 byla připojena k tehdejšímu Československu.
Jak náročné bylo vyřídit si veškerá povolení?
Vše jsme tehdy vyřizovali přes agenturu. Trvalo to asi rok a stálo nás to oba celkem 200 tisíc korun. Poslali jsme jedné paní z agentury plnou moc a ona za nás všechno zajistila - našla nám práci na severu Čech, jakou jsme chtěli, vyřizovala papíry na Ukrajině i v Česku, obstarala nostrifikaci diplomů. Všechno jsme nechali na ní, jen jsme dostali složku, kterou jsme pak odevzdali na ambasádě na Ukrajině a Česko nám pak vystavilo vízum.
Po příjezdu jsme se nahlásili a absolvovali pohovor v nemocnici, která zrovna naši lékařskou kvalifikaci potřebovala. Ještě jsme absolvovali aprobační zkoušky - písemnou i teoretickou z chirurgie, pediatrie, gynekologie a interny. Byt už jsme měli také zajištěný.
Po vlastní ose by vše vyřídit nešlo?
Šlo, ale tehdy jsme nevěděli jak. Toto bylo pro nás jednodušší. Teď už si to lékaři, kteří sem přicházejí, většinou zařizují sami. Je to i levnější, vyjde to tak na 30 až 40 tisíc korun. Teď, v uprchlické krizi, to bude s možností práce lékařů a zdravotních sester ještě jinak.
Jak jste řešili jazykovou bariéru?
Absolvovali jsme pouze čtvrtletní kurz na úroveň A1 a dál jsme na kurzy nechodili. V nemocnici už na nás čekalo hodně práce, tak jsme se učili sami doma, za pochodu a pomohli nám kolegové v práci.
A jak vás vlastně kolegové a pacienti přijali?
Bylo to všechno v pořádku, kolegové měli trpělivost, i když tam ze začátku byla právě jazyková bariéra. U pacientů jsme se občas setkali jakoby s rasistickými poznámkami, ale málo. Postupem času, když lidé viděli, že pracujeme a snažíme se, tak to opadlo.
Jak je to nyní, když Ukrajinu napadla ruská vojska a Češi se zapojili do pomoci?
Za pomoc českého státu jsme nejenom my, ale všichni Ukrajinci, moc vděční. Děláte spoustu věcí, je to úžasné. Ale samozřejmě jsou tu i lidé, kteří sympatizují s druhou stranou. Už jsme se s tím potkali v práci i mezi pacienty. Mrzí mě, že někteří lidé jsou na straně Putina. Nevím, nakolik jsou znalí historie, protože by pak to museli vidět jinak.
Vaše země teď zažívá dramatické chvíle…
Na Ukrajině problém narůstal od roku 2014. Ale nečekali jsme, že z toho bude tak velký konflikt, že z toho bude válka. Domnívali jsme se, že boje budou jen na východě Ukrajiny, válku na celém území jsme nečekali. Ten člověk (ruský prezident Vladimir Putin) je nerozumný a může udělat cokoliv. Od roku 2014, po anexi Krymu, pořád sleduji ruské noviny, zprávy a vnímám, jak se tam často píše, že se Západu nebojí a že jednou skončí u Berlína. Zmiňuje se tam doba Sovětského svazu a plány na jeho obnovení.
Na Ukrajinu už odjelo hodně lidí, kteří v Česku pracovali. Většina mužů dostala povolávací rozkazy. Uvažovali jste také o návratu?
Od roku 2014 mi přišlo už sedm povolávacích rozkazů, ale většinou to dostala maminka doma. Ta vždy odpověděla, že jsem v zahraničí a tím to skončilo. Samozřejmě jsme o tom se ženou uvažovali, že bychom šli pomáhat domů. Hodně jsme o tom mluvili a je to těžké rozhodnutí. V rámci studia jsme se cvičili i na vojenské lékařství, tak je jasné, že kdybychom se vrátili, šli bychom přímo do války, do první linie. Z toho máme obavy.
Tíhu svědomí, že tam teď nejdeme, řešíme tak, že tu hodně pomáháme uprchlíkům. Máme celou skupinu doktorů a sestřiček, nejenom Ukrajinců, ale i Čechů a pomáháme finančně i materiálně - posíláme peníze i léky a další potřeby. Já chodím do uprchlického centra pomáhat.
A máte mezi uprchlíky přátele či příbuzné? Přišli za vámi?
Jak už jsem říkal, pocházíme z oblasti, kde je zatím relativně klid, nebojuje se tam, takže ani moc lidí sem nepřichází. Zatím jsme tu měli jediné příbuzné z manželčiny strany. Sehnali jsme jim byt a našli práci. Rodiče zůstávají na místě. Jsme s nimi skoro každý den ve spojení, ale zatím se sem nechystají. Zprávy v českých novinách se liší od toho, jak situaci v tuto chvíli vnímají rodiče. Z jejich strany tam situace zatím vypadá lépe, než se dočítáme tady.
