Těžko si někdo koupí letenku do Jižní Ameriky jen proto, aby navštívil Uruguay, na poměry kontinentu malou zemi vklíněnou mezi dvěma giganty se spoustou větších cestovatelských lákadel - Argentinu a Brazílii. Když už ale v této oblasti budete, rozhodně si pár dní na návštěvu Uruguaye vyhraďte. Zvlášť pokud máte rádi moře, zeleň a klid.
Z účtenek
Loď společnosti Buquebus Buenos Aires – Colonia (pomalá): 407 argentiských pesos (774 Kč)
Loď Colonia – Buenos Aires (rychlá): 697 ARS (1326 Kč)
Pronájem auta (Hyundai i10) v Uruguayi na 2 dny: 154 USD (3827 Kč)
Ubytování Ciudad de la Costa, Posada El Bambú na 2 noci: 200 USD (4997 Kč)
Benzin BA 95– cena za litr: 43 uruguayských pesos (36 Kč)
Lodí přes Rio de la Plata
Naše cesta do Uruguaye začíná 6.ledna 2016 na palubě lodi společnosti Buqebus. Mezi argentinskou metropolí Buenos Aires a uruguayským městečkem Colonia del Sacramento denně pendluje několik trajektů různé velikosti a rychlosti. Chceme vyzkoušet dvě odlišné varianty, a tak směrem do Uruguaye volíme pomalejší a levnější loď, jejíž cesta trvá více než tři hodiny a zpátky to vezmeme rychlolodí, která zvládne asi padesát kilometrů v deltě řeky Rio de la Plata za hodinu.
Cesta lodí je suverénně nejrychlejší a také nejlevnější možností, jak se dostat z Buenos Aires do Uruguaye. Autem nebo busem byste se museli trmácet dlouhé hodiny a stovky kilometrů podél široké řeky do vnitrození k nejbližšímu mostu.
Odbavení na trajekt připomíná délkou a složitostí procedury na letištích, takže je dobré být v terminálu minimálně hodinu předem. Velká zavazadla se přepravují stejně jako u aerolinek zvlášť v nákladním prostoru. Letadlo připomínají i sedačky, jinak ale podobenství končí.
Tady se nemusíte mačkat ve stísněné kovové trubce, ale můžete buď relaxovat v prostorné a klimatizované kabině s možností občerstvení (bohužel pekelně drahého) i nákupů během plavby, nebo jako my vylézt v případě pomalejší lodě nahoru na palubu a opalovat se buď přímo na ní, nebo na lavičkách. Sluníčko praží, proudění vzduchu při jízdě příjemně chladí, takže se namažte opalovacím krémem, ať neusnete a nespálíte.
Uruguay z pohledu řidiče
Blížíme se k břehům Uruguaye. Colonia del Sacramento z vody k prohlídce úplně neláká, centrum městečka v koloniálním stylu je ale malebné a krásné, se spoustou restaurací a vyhlídek.
Auto jsme si rezervovali přes portál Expedia dopředu přes internet. Většina půjčoven včetně „našeho“ Europcaru sídlí hned za branami terminálu, takže se s krosnou, batůžkem a taškou netáhneme naštěstí moc daleko. Slečna v Europcaru je šikovná, takže i neuvěřitelně zdlouhavou proceduru s ověřováním kreditní karty zvládne docela rychle. Ještě přidá na cestu pár rad včetně informace o povinném celodenním svícení, která nám Čechům připadá samozřejmá.
Strávili jsem docela dost času před cestou hledáním co nejlevnějšího auta. Nakonec platíme za dvoudenní pronájem minivozu Hyundai i10 a připojištění spoluúčasti 170 dolarů. Už poněkolikáté se přesvědčujeme, že mezinárodní řidičák v zahraničí nikdo nechce a stačí česká kartička.
Auta v Uruguayi jsou přibližně dvojnásobně dražší než v Česku, takže není divu, že vzhledem k přibližně stejnému průměrnému platu je tady vozový park mnohem chudší a zastaralejší.
Většinou tu jezdí monivozy a malá auta, často s karoserií sedan, kterou v Evropě nevidíte. Nižší střední třída, tedy auta velikosti Golfu, už se vyskytují velmi zřídka, a ještě větší už vlastní vyložení boháči a moc jsme jich nepotkali. Oblíbené jsou malé pick-upy. Většina aut je tu jiná než v Evropě, vyrábí se speciálně pro jihoamerický trh. Třeba Volkswagen Gol je obdoba Pola, rodinný Suran připomíná Golf Plus. Škodovky se sem nedovážejí.
Nejen velikost, ale také výbava auta se výrazně liší. Náš Hyundai i10 (podrobný test české verze čtěte zde) je sice fungl nový, má najeto jen tři tisícovky kilometrů, ale divíme se, proč se po otočení klíčkem v zámku neozve klapnutí u všech dveří... Jednoduše proto, že nic takového jako centrální zamykání ve výbavě není. Musíme tedy zamknout každé dveře zvlášť – ty zadní tlačítkem zevnitř, přední a kufr zvenčí. Slušná pakárna.
Uruguay
x Rozloha: 176 220 km2 (přibližně dvojnásobek rozlohy ČR)
x Počet obyvatel: 3,4 milonu
x Vznik: 25. srpna 1825 (nezávislost na Brazílii)
x Státní zřízení: prezidentská republika
Hned první den nás čeká více než dvě stě kilometrů do místa noclehu, takže rychle vyrážíme. Ještě předtím se ale díky radě slečny z Europcaru stavujeme ve směnárně v blízkém supermarketu. Měníme dolary za uruguayská pesos v kurzu necelých třicet peset za dolar, což znamená, že jedno peso má o něco menší hodnotu než koruna.
To je na orientaci snadné, nicméně rychle přichází zděšení z toho, jak drahá země pro nás Čechy Uruguay je. Drtivá většina jídla a pití v supermarketu stojí tak o třetinu až polovinu víc než v Česku, pivo trojnásobek, jídlo v restauraci až pětinásobek. Prý je to i kvůli sezóně, která je teď v lednu v plném proudu.
Hnědé „moře“
Cestou se díváme hlavně doprava. Po pravé ruce máme totiž vodu. Schválně neříkáme moře. Když se podíváte na mapu světa, vypadá to, že Buenos Aires leží u Atlantiku. Jenže ve skutečnosti se rozkládá na břehu širokánské delty řeky Rio de la Plata, která sice na pohled vypadá jako moře, protože na druhý břeh nedohlédnete, ale její voda je už od pohledu nechutná. Sytě hnědá, plná bordelu, nesmočili bychom tam ani palec u nohy. A na uruguayské straně je to podobné.
Jak jedeme směrem na sever, delta se rozšiřuje a rozšiřuje, situace se ale moc nelepší a začínáme být nervózní z toho, jestli se vůbec dočkám modrého moře. Podle internetu je Uruguay země nádherných pláží. Což o to, ani tady na jihu nevypadají zle, jenže ta hnědá voda je prostě divná. V hlavním městě země, Montevideu, se v ní ale lidé koupou.
Pobřežní silnice je sice placená (mezi Colonií a Montevideem vytahujeme na klasické mýtnici 2 x 70 pesos), většinou čtyřproudá, ale parametry evropské dálnice rozhodně nemá. Maximální povolená rychlost je sice 110 km/h, občas se ale snižuje až na 30 km/h, nechybí semafory, přechody pro chodce, lze se otáčet přes středový pás do protisměru...
Celkově se ale v Uruguayi řídi naprosto pohodově, šoféři se tu chovají evropsky a řekl bych, že kultivovaněji než ve Španělsku nebo v Itálii.
Právě tyto evropské země jsou původní domovinou drtivé většiny Uruguayců. Z homogenního etnického složení by měli radost rasisté a odpůrci imigrantů. Barva kůže Uruguayců není o moc snědší než u nás, potkat v zemi Asiata nebo černocha je ještě větší vzácnost než v Česku a o Araba jsme tu nezavadili. Relativně malá a docela drahá země s nevelkými platy ekonomické migranty neláká.
Hlavní město Montevideo nejen kvůli plážím s hnědou vodou nepůsobí na pohled moc atraktivně, je to taková směsice všech možných typů budov bez ladu a skladu, ale několik kilometrů severně od něj začíná ráj.
Turismo Cannabis
Nízké domečky s malými pozemky kolem nich jsou citlivě zasazené do zeleně a neuvěřitelně půvabné. Také zde se mísí několik typů architektury. Některé baráčky by se hodily na holandské pobřeží, jiné třeba na portugalské a spousta z nich spíš někam do pohádkového Hobitína. Po dnech strávených v přelidněném a zastavěném Buenos Aires jsme naprosto okouzleni a nadšeni z toho, že právě v této oblasti budeme dva dny bydlet.
Přijíždíme k žlutému domečku, na jehož dvorku se válejí dva velcí vlčáci. Dorazili jsme do Posada El Bambú, ubytovacího zařízení, které má na Booking.com hodnocení 9,7 bodu z deseti možných. Psi vypadají tak mírumilovně, že neváháme a jdeme dovnitř.
Přátelským úsměvem nás vítá šarmantní blondýnka Adriana. Ač padesátnice, může se chlubit dokonalou postavou. Udivuje nás její skvělá angličtina. V prvním z mnoha podivuhodných příběhů, které tady v Posada El Bambú uslyšíme, se dozvídáme, že Adrianin první manžel byl svého času nejlepší uruguayský tenista José Luis Damiani, který se v žebříčku ATP vyšplhal v roce 1981 až na 32. místo. A kromě drog, sexu, rokenrolu a rakoviny přinesl Adrianě život s ním i výbornou znalost několika jazyků.
Její současný manžel Omar je typický uruguayský pohodář. Anglicky sice umí sotva „good afternoon“, ale velmi rychle nalezneme společnou řeč i beze slov. Hlavně díky zeleným rostlinkám se zubatými listy, kterých jsme si zatím ještě nevšimli.
V útulném apartmánku si dáváme sprchu, půjčujeme kolo a vyrážíme prozkoumat okolí. Samozřejmě ze všeho nejdřív míříme k vodě, která je tak kilometr daleko. Pobřeží od pevniny oddělují vysoké písečné duny, na kterých děti jezdí na prkně. Bobování v lednu trochu jinak...
Voda už má o poznání sympatičtější barvu než v Montevideu. Je taková béžová a docela průhledná. Vrháme se do teplých vln a necháváme se jimi houpat a vozit. Pohádka. Tady na uruguayském venkově je o poznání chladněji než v Buenos Aires. Při našem pobytu teploty přes den nepřekročí třicítku a v noci klesají k patnácti stupňům, takže se při večerním posezení hodí dlouhý rukáv.
V supermarketu nakupuji bagetu, šunku, sýr a argentinské víno. Adriana to všechno připraví na mísu, s dalším jídlem přicházejí hostitelé i ostatní ubytovaní.
Posada El Bambú není typický hotel nebo pension. Hosté tu sice mohou mít a přes den i mají ve čtyřech apartmánech svoje soukromí, ale večer se scházejí k velkému stolu, společně jedí, pijí a baví se.
Atraktivita Uruguaye pro české cestovatele asi stoupne, když se dozvědí, že marihuana tady patří stejně jako alkohol nebo cigarety mezi legální drogy. Když Omar vidí zájem, provádí nás po svém pozemku a chlubí se krásnými rostlinami konopí. Netrvá dlouho a držíme v ruce ubaleného jointa.
Večeře se mění v party. Jeden z hostů, Argentinec Rodrigo, hraje na basovou kytaru, Omar na španělku, Adriana zpívá, její skoro snacha, argentinská supermodelka, která zná díky kolegyním z branže i pár českých slov, se vlní do rytmu...
Modré moře
Druhý den vyrážíme na sever za modrou vodou. Míříme do největšího uruguyského letoviska Punta del Este. Právě tady se pobřeží stáčí trochu na západ a z delty řeky se definitivně stává břehem Atlantiku. Barva moře už je v pořádku, i když čistota i kvůli písku na plážích pořád nedociluje průzračnosti, na kterou jsme zvyklí třeba z Chorvatska. Severně od Punta del Este si užijí surfaři, vlny tady už dosahují slušné výšky. Voda je tu ale chladnější, odhadem moc nepřesahuje dvacet stupňů.
Samotné Punta del Este patří mezi typické unifikované turistické velkovýrobny s množstvím vysokých hotelů a plných pláží. V jeho okolí se ale nachází spousta pro mě příjemnějších a klidnějších lokalit. Punta Negra, Punta Colorada nebo Bella Vista dávající vzpomenout na majora Zemana. Slunce žhne z jasného nebe, vzduch voní, květy kvetou, ptáci zpívají, zkrátka leden, jak má být.
Stejně nadšený jako z klimatu jsme z Uruguayců. Čekali bychom horké jihoamerické hlavy, ale lidé se chovají snad víc evropsky než Italové a Španělé. Za celou dobu jsme nezažili jediný konflikt, jediný zvýšený hlas. Uruguayci jsou stejně jako Argentinci přátelští, citliví, pozorní a otevření. Rádi si povídají s cizinci. Pokud jako my neumíte španělsky, angličtinou je nejdřív trochu zchladíte, protože Američany moc nemusejí, ale když řeknete, že jste z „Praga, República Checa“, přistupují k vám jako k vlastním.
Na pláži je na co se dívat. Ne, že by byly všechny Uruguayky pěkné, ale tak každých deset minut potkáváme slečnu s postavou a obličejem Miss Universe. Naprostými přebornicemi jsou Jihoameričanky ve vrtění zadečky při chůzi. Když se k tomu přidá aktuální móda bot s asi patnácticentimetrovými podpatky a fakt, že spousta holek z Uruguaye a Argentiny má opravdu výstavní nohy a pozadí, pochopíte, proč jsme v Uruguayi nachodili za dva dny tolik kilometrů po plných plážích a chodnících.
Země krav a kovbojů
Cestou zpět z Punta del Este do Ciudad de la Costa, kde se nachází Posada El Bambú, zabrousíme trochu do vnitrození. Stačí se odpoutat pár desítek kilometrů od břehů oceánu nebo Rio de la Plata a ocitnete se v liduprázdném světě plném sytě zeleným pastvin a tisícihlavých stád krav a koní.
„Uruguay má už padesát let lehce nad tři miliony obyvatel, ale čtrnáct milionů krav,“ znějí nám v hlavě Adrianina slova.
Občas míjíme ranče a vidím v akci kovboje (gaúchos), kteří si na koni, s bičem, lasem a psem počínají stejně jako před staletími.
Adios, Uruguay
Rajské dva dny v Posada El Bambú končí. Nebe nad Ciudad de la Costa je 8. ledna zatažené a slzavé. No co, ideální počasí na cestu... Gracias Adriana, chao Omar. Adiós amigos.
V Colonii del Sacramento vracíme po 48 hodinách a osmi stovkách ujetých kilometrů stříbrný hyundai a nasedáme na rychloloď Atlanic III, která letí jako šíp po hnědé hladině Rio de la Plata, takže jsme za hodinu v Buenos Aires. Už zase z jasného nebe praží slunce, zhluboka dýcháme voňavý a horký lednový vzduch v argentinské metropoli. Tohle velkoměsto se nám začíná dostávat pod spálenou kůži. Ale to už je jiný příběh...
