"Luaz? To před pár lety lidem vůbec nic neřeklo, stejně si ho hned začali plést s Uazem. Dnes to občas vypadá, jak kdyby to bylo dávno a notoricky známé plovoucí auto, ne podivnost, o které nedávno vědělo jen pár sběratelů," popisuje cestovatel Dan Přibáň stroj, kterým se jeho sedmičlenný tým chystá v polovině července na další dobrodružnou výpravu.
Žlutá žába na Startovači
"Je to návrat do doby, kdy se závodilo v autech bez střechy, topení a výkonu," popisuje novou výpravu cestovatel Dan Přibáň. Vyměnil žluté Trabanty za žluté obojživelníky Luaz 967. Kromě velké cesty chce zase natočit další velký film a seriál. Oslovuje fanoušky na platformě Startovač, kde mohou projekt podpořit.
Luazy má dokonce čtyři, přitom v Česku se podle jeho odhadů vyskytuje asi okolo dvaceti strojů. Ne že by byl tak velký nadšenec do sovětské vojenské techniky z poválečné éry. K nákupu dalších a dalších kusů ho dovedla nouze, která vystřídala předchozí nadšení.
"Nápad vyrazit obojživelným autem je docela starý. Když jsme v roce 2012 na naší cestě po Jižní Americe jeli s trabanty po pláži Tichého oceánu, zaskočil nás příliv a trochu jsme je utopili. Tehdy náš motorkář Marek Slobodník prohlásil, "ale Luaz…", a od té doby s námi ta hláška žila několik let," popisuje svérázný dobrodruh.
"Když ale měly v kinech a televizi naše filmy a seriály s trabanty takový úspěch, myšlenku vydat se na cestu Luazy, vlastně nejlevnějšími obojživelnými auty na světě, jsme odložili. A teď vidím, že je to náš nejnáročnější a taky nejdražší nápad, který nás napadl," dodává.
Už nyní je stroje na výpravu stály přes půl milionu korun. S Trabanty byli před startem výpravy v minusu několik desítek tisíc, teď jsou to stovky tisíc. Vedle dvou Luazů se na cestu vydává také Marek Slobodník na obojživelné tříkolce Hondě ATC. "To je jediná k Luazům nejvhodnější motorka, která umí plavat. Ale řídit ji je peklo. Aspoň bude o zábavu postaráno," těší se a zároveň trochu bojí Přibáň.
První Luaz koupili v lednu 2014 přímo na Ukrajině. "Byla příšerná sněhová bouře, Ukrajinci silnice nehrabali, prostě vytáhli koně a saně. Jeli jsme hrozně daleko, na místě jsme museli vypít strašně moc vodky a pak poprvé v životě uplatit celníky, což dělám hrozně nerad. To auto byla pomsta a rozhodně se nám nevyplatilo pro něj jet, ale máme k němu citový vztah a pojede s námi. Už je celé žluté a jako nové," popisuje první žábu, která teď čeká na posledních pár součástek uprostřed utajené dílny.
Pak následovaly další dva. Jeden rozebraný a druhý jediný plně pojízdný. "Toho využíváme jako vzorový stroj, auto, podle kterého vyrábíme díly, které vyrobit jdou. Sehnat součástky na ruských e-shopech je teď nemožné a Ukrajinci prodávají díly spíše přes diskusní fóra, což je složité, a teď kvůli válce dvojnásob," dodává.
Jeho tým tak těží z toho, že loni v únoru pořídil na internetu čtyři bedny dílů do zásoby, ale přesto nakonec letos v únoru pořídili čtvrtý Luaz na náhradní díly. "Ten nás zachránil," komentuje Dan Přibáň pomalu se rozkládající stroj v rohu dílny.
Historie Luazu 967
Luaz 967 se vyráběl v Luckých automobilových závodech v ukrajinském městě Lutsk. Na vývoji prototypů se přitom začalo už na přelomu 40. a 50. let. Údajně proto, aby Sovětský svaz měl k dispozici obojživelné terénní malé auto. Prototypy trpěly mnoha neduhy, výroba prvních sériových aut se spustila v 60. letech, naplno se ale rozběhla až v letech sedmdesátých. Jednalo se o tak zvanou frontovou odolnou ambulanci, která se dala pod palbou řídit i vleže a díky lehké váze 950 kg ji šlo spustit z letadla padákem.
Vyvinutý motor, vidlicový čtyřválec, měl nejprve objem 887 cm3 a výkon 22 kW. Čtyřstupňová převodovka má obrácené řazení s prvním stupněm vlevo dolů. Modernizovaným typům, se kterými na cestu vyráží žlutý cirkus, se objem zvedl na 1197 litru a výkon zvýšil na 27 kW. Ve vodě se nepohybuje pomocí lodního šroubu, ale pouhým otáčením kol, a tak nepřekvapí, že dosahuje rychlosti jen 3 km/h. Na souši jede maximálně 70 až 75 km/h. Vyrobilo se údajně okolo 8000 strojů, ve výzbroji je měly armády SSSR, Maďarska a NDR.
Řídit jde i vleže
Luaz 967 je bezesporu jedno z nejdivnějších aut, které jsme měli možnost v redakci Aktuálně.cz řídit. Nemá dveře, samozřejmě ani topení a stěrač jenom jeden. Je krátké, zároveň průměrně široké, vypadá jako placka, na kterou někdo přimontoval tyč řízení s obrovským volantem a pedály.
K tomu má ještě ruční plyn, aby auto mohlo jet v případě potřeby samo a aby toho nebylo málo, dá se řídit vleže, aby se snížil profil a řidič nebyl tak zranitelný, k čemuž má - zřejmě jako jediné auto svého typu své doby -, výškově stavitelný volant a do "ležata" sklápěcí sedačku řidiče.
V době válečného klidu řidič sedí uprostřed stroje, po stranách na vyklápěcích spartánských sedátkách mohou sedět dva další pasažéři. Pokud nejsou subtilní, je to dost intimní zážitek. Držet se během jízdy není moc čeho, maximálně trubkové konstrukce pro plachtu. Ta se pro auta, se kterými se Přibáň chystá na další výpravu, nyní vyrábí, aby posádku alespoň symbolicky ochránila před nepřízní počasí.
Motor sice nemá výkonu na rozdávání, ale při vydatném přidání plynu táhne statečně. Luaz bylo na svou dobu průkopnické auto, dostalo totiž pohon předních kol a připojitelnou zadní nápravu. Je dost nedotáčivé a má zoufalé vůle v řízení, přesto nepůsobí tak záludně jako Jeep Willys.
Jen ten jeho poloviční V8 příšerně řve a moc nejede, maximálka je na spodní hranici dálničních rychlostních limitů. Má obrácené "háčko", tedy řazení s jedničkou vlevo dolů. Řídit Luaz je ale zábava. Ovšem při představě, že v něm posádka absolvuje 20 tisíc kilometrů, v nás vyvolává respekt s pocitem, že jsme potkali buď šílence nebo masochisty. Nebo obojí.
Celé to spíš připomíná nějaký malý zahradní historický traktor s velkou korbou. Vždyť Luaz údajně vznikl proto, aby jako sanitní vůz mohl odvážet raněné vojáky z boje.
"Viděl jsem na internetu i instruktážní videa, jak se mají vozit. Naviják vpředu je měl odtáhnout z bojového pole, dost mě pobavilo, že řidič k tomu měl použít velkou hliníkovou vanu, ovšem kde ji měl na bojiště převážet, to fakt netuším," popisuje Přibáň. Vedle volantu pak měla být "praGPS", sovětský systém na hledání raněných. Medik v poli měl u zraněného nechat vysílač a jednoduchý systém pak měl řidiči Luazu ukazovat, kterým směrem má k vysílači, a tedy i zraněnému jet. "Ale to zařízení samotné, ani jeho provoz, jsme nikde neviděli," dodává.
Dvě "žáby" v bojovém žlutém laku už jsou téměř celé kompletní, jedné chybí už jen alternátor a pár detailů, na druhé je ještě spousta práce, ale už má to hlavní: motor s převodovkou a zadním diferenciálem. Jak to jen půjde, chtějí Dan Přibáň a jeho kolegové auta trochu zajet. Navíc doposud neměli ani možnost vyzkoušet jejich obojživelné schopnosti.
Do konce července se ale žlutý cirkus vydává na cestu stůj, co stůj. "Později už nemůžeme, i tak nás na konci výpravy zastihne na Mongolsko dost tuhá zima. Vůbec netuším, co od téhle cesty čekat, ale zároveň jsem si přál zkusit něco nového. Luaz je auto do bažin a do stepí. Trabant je proti tomuhle luxusní limuzína," uzavírá Přibáň, proč vyměnil známé Trabanty za nejméně pravděpodobný stroj na výpravu, která nejprve zamíří do Turecka, pak do Íránu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a přes Kazachstán, Rusko až do Mongolska.
