"Byl vnitřně velmi silný. Byl přesvědčen, že to, co se mu stalo, včetně toho věznění, bylo božím záměrem," vzpomíná na Janků dokumentarista Jaroslav Kratochvíl, který s ním před šesti lety natáčel.
Příběh Jana Janků se začal psát roku 1921, kdy se narodil v obci Hanušovice na Šumpersku. Ve svých 15 letech vstoupil do skauta. Původně chtěl být knězem, nakonec ale vystudoval obchodní akademii. První dívku, kterou měl Janků rád, byla jeho spolužačka ze střední školy Herta Horáčková. Židovskou dívku zplynovali nacisti v koncentračním táboře.
Po nuceném vystěhování v roce 1939 pracoval Janků v továrně na cukrovinky, o dva roky později byl nasazen na nucené práce v polské Vratislavi, odkud po dvou letech utekl zpět do protektorátu. Krátce pobýval i ve Francii. Po válce v roce 1946 se podílel na obnovení skauta.
"Začla ta éra grebeníčkovská"
Pak ovšem přišel rok 1949 a začaly procesy se skauty, během nichž zatkla StB i Janků. Mylně ho tehdy zařadili k odbojové skupině Světlana, se kterou ve skutečnosti neměl nic společného. StB si pro něj přišla v květnu toho roku. "Dostal jsem nakládačku. V Jihlavě mě pak strčili do sklepa, do díry, a pak mě odvezli do Hradišťa. V Hradišťu se začla ta éra grebeníčkovská," vzpomínal Janků.
Více než rok strávil ve vyšetřovací věznici v Uherském Hradišti. Tam zažil i brutální vyšetřování Aloise Grebeníčka, otce poslance Miroslava Grebeníčka (KSČM). Výslechy probíhaly ve třicítkách - v celách číslo 30. "Já jsem přišel na tu celu a ještě tam byla krev na zdi," vzpomínal Janků pro Paměť národa.
U jeho výslechu byl Grebeníček a Antonín Višenka. "'Já su Višenka, Tonda Višenka. Já tě budu vyšetřovat. A ty jsi skaut. Já su taky skaut.' Já jsem říkal: 'Jak můžeš být skaut, když děláš vyšetřovatele? To je proti našemu přesvědčení.' Tak jsem ho umlčel, (…), ale za to mi Grebeníček vyrazil dva zuby," popsal vyšetřování Janků a dodal: "To jsem měl veliký štěstí, že mi vyrazil jenom dva zuby. Dobitej jsem byl jak indián. V obličeji nebylo místečka, kde bych nebyl uhozenej."
Janků popsal i proslulou vyšetřovací metodu "Grebeníčkovy boty". "To byly plíšky, jako kdyby lžíce na boty nebo něco takového, a to bylo zkontaktovaný přes elektrický přístroj a impulzy to vysílalo do těla," líčil.
Čas před popravou si krátil hraním šachů
Ve vykonstruovaném procesu mu hrozil provaz, nakonec dostal trest dvacet let vězení. V cele se potkal i s Miloslavem Pospíšilem, který dostal trest nejvyšší. Když čekal, až si pro něj přijdou a odvedou ho na popravu, krátil si s Janků chvíli tím, že společně hráli šachy. "Byli jsme asi v polovině hry. Najednou se otevřou dveře a ozve se: 'Pospíšil!' Já mu chtěl podat ruku, ale to už nedovolili. Tak on se mne jen tak tou rukou dotkl. A ta partie zůstala nedohraná," vzpomínal Janků na léta strávená ve vězení pro Tváře vzdoru.
V ženském oddělení věznice tehdy seděla i jeho tehdejší dívka Herta Racková - "Židovečka z Hodonína". Její zaletovanou fotografii velikosti poštovní známky měl Janků po celou dobu při sobě. "Ten obrázek se mnou prošel celej kriminál, nosil jsem ho pod jazykem, když bylo nejhůř," řekl. Občas se díky pochopení bachařů mohl se svou dívkou na chvíli setkat při výměně prádla. Racková však zemřela krátce po svém propuštění.
Ve věznici si vyrobili fotoaparát
Když byl vězněn na Mírově, tak na půdě našel schovanou židovskou Tóru. "Byl hluboce věřící katolík a věděl, že Tóru nemůže předat bachařům, protože by ji zničili. Tak ji zase schoval," vysvětlil Kratochvíl, který natočil dokument o židovských hřbitovech.
Janků si většinu trestu odpykal ve věznici Mírov, kde se stal lékárníkem. Měl tak přístup k prostředkům, díky kterým s dalšími vězni sestrojili primitivní fotoaparát. Vyrobili ho z krabice od léků, čočky z brýlí a černého papíru. Pořídili tak několik unikátních snímků z vězení.
Z vězení Janků vyšel po devíti letech v roce 1958. Ven pronesl nejen unikátní snímky, ale i plastiku Ježíše Krista, kterou vytvořil z chleba. Po propuštění pracoval na dráze jako železničář. V roce 1968 se zapojil do organizace vězňů K 231. Oženil se, měl dvě děti a o svou později nemohoucí manželku se staral i v pokročilém věku.
Po pádu komunismu v roce 1989 Janků připomínal osudy politických vězňů, zabýval se činností Konfederace politických vězňů a ve školách připomínal hrůzy totalitních režimů. Až dokonce svého života zůstal věrným skautem. V roce 2010 převzal z rukou tehdejšího prezidenta Václava Klause Řád Tomáše Garrigua Masaryka druhého řádu za vynikající zásluhy a rozvoj demokracie a lidská práva.
K polistopadovému vývoji měl Janků jednu výhradu - "beztrestnost komunistů".
