Foto: Aktuálně.cz

Martin Sedláček, primář chirurgického oddělení Nemocnice s poliklinikou v Havířově

Dennodenní sudoku. Tak popisuje svůj běžný režim v posledních několika měsících primář chirurgického oddělení Nemocnice s poliklinikou v Havířově Martin Sedláček. Jako náměstek pro léčebnou péči má mimo jiné na starosti složitý úkol - jak zajistit vyváženou péči pro lidi s covidem a pro běžné pacienty.

A rozhodně nejde o jednoduchou práci. "Několikrát se vyhlásila stopka plánovaným operacím. Ale představte si, že někoho bolí žlučník, již prodělal zánět a vy mu řeknete, ať přijde za půl roku, protože to teď nejde. Ale ten člověk na ten žlučník může klidně doma umřít," popisuje své "sudoku" Sedláček.

Ještě více starostí mu přidělává, že tato situace podle něj nemá uspokojivé řešení. "Není tak velký problém s lůžky ani s technikou. Chybí lidé a ty není kde brát. Nejsou doktoři, sestry, ošetřovatelky. Teď se ukázalo v plné nahotě to, jak je ten systém poddimenzovaný. Ministerstva vymýšlejí pořád nějaké projekty, testování, ale nikdo se nás neptá, jestli to zvládneme," říká.

Pro personál tak představuje současná pandemie enormní zápřah. Zatímco při uplynulých vlnách převládala v myšlenkách zdravotníků při dlouhých hodinách riskantní práce naděje na lepší zítřky, nyní se světlé myšlenky hledají těžko. "Lidé už jsou vyčerpaní, depresivní. Mluvil jsem se sestřičkami z JIP a ty říkaly, že už opravdu nemohou, že mají poruchy spánku, ač je nikdy neměly," říká Sedláček. "Myslím si, že si z toho spousta lidí odnese nějakou vnitřní depresi nebo zmar."

Očekává tedy, že zdravotníci dostanou více finanční pomoci. "Ne že se tady budeme bavit o nějaké jednorázové odměně nebo něčem takovém. Stát se ani nyní, kdy se zcela zjevně projevily personální nedostatky systému, k tomu nijak zásadně nepostavil."

Ve svém vzpomínání chválí pomoc armády, její příjezd ale podle něj zbytečně ztížila silná byrokracie. "Kluci, kteří tu byli, byli nesmírně šikovní. Ale od prvního slova, kdy se řeklo, že armáda pomůže, do jejich příjezdu uplynulo hodně vody," říká.

Mimo svou práci organizátora chodu nemocnice Sedláček musel fungovat jako chirurg, naskočit na sál a operovat. V overalu, gumákách, rukavicích, čepici, brýlích, štítu, s trojkovým respirátorem, pokud jde o pozitivního pacienta. "Když to na sebe oblečete a vlezete na ten operační sál, tak prvních pět minut máte pocit, že nemůžete dýchat a že to nedáte. Až po chvíli jste schopen pracovat. Klobouk dolů před těmi, kteří jsou v tom osm hodin," dodává.