Praha - Pokud by před 25 lety - po událostech na Národní třídě 17. listopadu 1989 - vojáci Československé lidové armády dostali rozkaz, vyjeli by, říká v druhé části obsáhlého rozhovoru pro Aktuálně.cz generál Mojmír Zachariáš.
Tehdejší velitel Západního vojenského okruhu líčí i detaily: "Motostřelci z Benešova by jeli zřejmě na Prahu, na jejímž okraji by očekávali další pokyny. Vše bylo secvičené a připravené."
První díl rozhovoru s generálem Mojmírem Zachariášem ČTĚTE ZDE.
A.cz: Proč tedy armáda nakonec nezasáhla? Historik Prokop Tomek říká, že mimo jiné i proto, že plukům a divizím velela mladá generace, která by proti lidem už nešla...
Ono je dnes populární říkat, že armáda byla v rozkladu. To je ale nesmysl. Pouze v Liberci vyrukovali absolventi vojenských kateder vysokých škol s iniciativou, aby se armáda rozpustila, protože Československo by mělo být neutrální. A pak ještě v Karlových Varech řidiči obrněných transportérů prohlásili, že pokud dojde k rozkazu, aby vyjeli, tak oni nikam nepojedou. Jde o jediné dva případy náznaků projevů neposlušnosti, o nichž u Západního vojenského okruhu (jeho jednotky byly dislokovány v Čechách a na Moravě - pozn. red.) vím.
Pokud by tedy přišel rozkaz a písklo by se, tak jsem si téměř jist, že by možná někde problémy byly, ale většina útvarů by vyjela. Důvod je jednoduchý - armáda byla desítky let tvrdě trénována k absolutní poslušnosti. Na první signál by se tedy vojáci soustředili u vozidel a na další povel by vyrazili do konkrétních míst.
Motostřelci z Benešova by jeli zřejmě na Prahu, na jejímž okraji by očekávali další pokyny. Vše bylo secvičené a připravené. Kdyby přišel rozkaz, tak by tomu nikdo nezabránil. Prostě by stačil signál a jelo by se.
A.cz: Opravdu si myslíte, že armáda by vyjela do ulic, tak jako při protestech proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1969?
Při vší úctě k historikům, z nichž mnozí byli tenkrát školáky, anebo se ještě nenarodili, znovu říkám: vojáci byli zvyklí poslouchat a většině vojáků v základní službě bylo tehdy úplně jedno, co se za zdmi kasáren děje. K železné disciplíně byli vycepováni i vojáci z povolání.
Přišel by jednoduše signál a oni by splnili úkol, který na ten signál plnit měli. Tak to funguje v každé vycvičené armádě a jednotky Západního vojenského okruhu byly vycvičeny velmi dobře.
Šlo zrušit rozkaz z Prahy?
A.cz: Úplně to nechápu. Velitel největšího armádního uskupení v Československu generál Zachariáš odmítl před pětadvaceti lety zasáhnout proti lidem a ujišťuje o tom i Občanské fórum a zároveň mi tentýž generál dnes říká, že pokud by přišel z Prahy rozkaz, tak by s tím nic nezmohl?!
Jednalo se o můj osobní risk... že jsem si to tehdy dovolil říct. Šlo o mé rozhodnutí. A zopakoval jsem to i ministru Václavíkovi: pokud budu velet okruhu, tak proti demonstrantům nevyjedeme. Jestliže by mě ale ten samý den ministr odvolal, tak co bych zmohl? Vůbec nic.
A.cz: Vaše ujištění Občanskému fóru, že nezasáhnete, mi kdysi potvrdil i Michael Kocáb, který vás tehdy navštívil. Ve zprávě parlamentní "Vyšetřovací komise pro objasnění okolností s akcemi Norbert, Vlna a Zásah" z roku 1996 je tento váš postoj rovněž zmíněn jako dost možná zlomový moment, kdy začínalo být lidem jasné, že armáda zůstane v kasárnách, po němž začal opadat strach ze zásahu vojska. Takže si to vyjasněme: velitel Západního vojenského okruhu Zachariáš opakovaně prohlašoval, že jeho jednotky nezasáhnou, ale pokud by přišel rozkaz z Prahy, tak by s tím nic nezmohl?!
Pokud mé tehdejší stanovisko sehrálo nějakou roli v tom, že ta junta - jak já jí říkám - začala pochybovat, že se její plány či záměry podaří uskutečnit, tak to ať posoudí jiní. Možná jim ale došlo, že by mohli narazit. Snad je to zastavilo, nevím. Pozdější ministr obrany Vacek mě obvinil, že jsem se spolčil s Kocábem a Občanským fórem. Já jsem jim ale řekl jen to, že jsem proti tomu, aby armáda zasáhla... a že pokud budu velet okruhu, tak jeho jednotky nevyjedou.
Nešlo o žádné spolčování či sbratřování - na to jsme byli až příliš rozdílní. Znovu říkám - šlo jen o mé stanovisko, které jsem neměl ničím podložené. A Občanskému fóru jsem to tehdy sděloval s vědomím, že pokud by přece jen přišel z Prahy rozkaz, tak bych ho mohl asi jen těžko ovlivňovat či rušit. I já byl součástí mašinerie, která byla cvičená poslechnout na rozkaz. Pokud by tedy k dozorčím bojových útvarů ten rozkaz přišel, tak ti by vyhlásili poplach a vyjelo by se. Já bych se to dozvěděl až za dvacet minut - poté, co bych se dostavil do kasáren. V té době by už vše běželo podle plánů.
A.cz: Opravdu byste to nemohl zastavit?
To už jen teoretizujeme. Neumím si to ale ani dnes představit, jak bych mohl zasáhnout, zabrzdit tu rozjetou "armádní mašinu".
A.cz: No třeba ten rozkaz jednoduše zrušit...
Možná bych s tím přes svého operačního dozorčího, který by zpětně kontaktoval dozorčí vojenských útvarů, mohl něco dělat... ten rozkaz nějakým způsobem odvolat, ... ale to už opravdu hodně teoretizujeme nad situací, která nenastala.
Čistě teoreticky by to šlo. Jasno jsem měl už tehdy ale v jednom: pokud armáda zasáhne, může se to zvrtnout v krveprolití - to především. Kromě toho bylo jasné, že politické poměry se zásadně mění a nezvrátila by to ani armáda.
Sověti se do toho už odmítali plést
A.cz: Střední skupina sovětských vojsk v síle 75 000 vojáků byla tehdy stále v Československu. Existovalo riziko, že se zopakuje okupační scénář z roku 1968?
S jejím velitelem Eduardem Vorobjovem jsem o tomhle riziku tehdy mluvil. Řekl mi, že oni se od vnitropolitické situace v Československu zcela distancují a že proto se do našich vnitřních záležitostí nebudou v žádném případě plést. Pokud je mi známo, tak se do puntíku držel pokynu tehdejšího sovětského vůdce Gorbačova. Tohle ta naše junta musela dobře vědět, stejně jako já. Na sovětskou armádu se tedy nemohli ve svých záměrech či plánech spoléhat.
A.cz: Ještě k návštěvě představitelů Občanského fóra Michaela Kocába a Václava Klause na štábu Západního vojenského okruhu... Tehdy jste je mohl snadno vypoklonkovat. Proč jste to neudělal a jak se na vaše jednání díváte s odstupem pětadvaceti let?
Mohl jsem nařídit, aby je vyvedli a někde zavřeli, takže by se do Prahy už nevrátili. Ale k čemu by to bylo?
Mluvil ale jen Kocáb. Klaus celé dvě hodiny mlčel. Velmi mě proto mrzí, jak se dnes například právě Klaus staví do role hrdiny a z Václava Havla dělá komunistu. Přitom celou tu dobu stál v pozadí, jen mlčel a čekal... na rozdíl od jiných, kteří velmi riskovali. Je mi z toho smutno.
Kocáb mi později líčil, jak se s Václavem Havlem radil, koho si má do toho Tábora za tím Zachariášem vlastně vzít. A Havel mu prý řekl: "Vezmi si támhle toho Volfa, co stojí támhle vzadu." Prý ani nevěděl, jak se Klaus jmenuje. Tak takhle se Václav Klaus dostal jako jakýsi Volf při jednání o roli armády v hroutícím se režimu až do kanceláře velitele Západního vojenského okruhu...
