Praha 5. května 1945. Pár minut po poledni. Generál Karel Kutlvašr ve svém vinohradském bytě čeká zvláštní návštěvu. Dorazit má - pochopitelně inkognito - plukovník Bogdan Petrovič Bogun. Což je krycí jméno Alexejeviče Kozlova, před válkou ukrajinského stavebního inženýra a nyní velitele sovětských partyzánů, kteří od konce dubna operují v lesích u Dobříše. Okupovaná Praha je ovšem dokonale obšancovaná. Bogun k jednání za Kutlvašrem nikdy nedorazí. Ten den se však stane něco mnohem zásadnějšího.
"Pozorně jsem sledoval z okna ruch na ulici, zda se někde přece jenom neobjeví očekávaní hosté. Minuty ubíhaly, ale nikde nikdo. Rádio tlumeně hrálo. Najednou se ozvalo prudké volání, ono známé a pověstné: 'Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc českému rozhlasu. Vraždí nás…'," zachytil živelný počátek povstání Kutlvašr.
Toto volání rozhlasu, toto volání o pomoc bylo tím magickým slovem, které podle generála elektrizovalo masy Pražanů a celý český národ k povstání proti okupantům.
"Byla to jiskra do sudu prachu, prachu už velmi suchého, ba snad už i přeschlého. To byl výbuch sopky a žhavá láva, to byl bojechtivý lid. Bylo to úplně jako mobilizační vyhláška, na kterou lid čekal. Bylo to něco živelného, jako náhlá bouře či smršť, jako velká povodeň, nebo silný a prudký požár. V tu chvíli uzrálo a dozrálo rozhodnutí tolika lidí jíti ven na ulici a holýma rukama, zuby a nohama, zkrátka vším možným se vložit do zápasu. Do boje!" vylíčil Kutlvašr, který se tím snažil vyvracet různé mýty, které se po válce objevovaly, když si zásluhy na vypuknutí povstání připisoval kdekdo.
Tato slova, tyto vzpomínky na Pražské povstání sepsal jeho vojenský velitel generál Karel Kutlvašr 15 let nato, na sklonku svého věznění v roce 1960. Tou dobou už měl za sebou více než jedenáct let nespravedlivého žaláře. Komunistického kriminálu, do něhož byl uvržen po vykonstruovaném procesu v roce 1949. Verdikt: doživotní trest.
Degradovaný hrdina od Zborova a bojů na transsibiřské magistrále, meziválečný velitel československé armády prošel nejhoršími věznicemi totalitního režimu. Pankrác, Opava, Mírov, Leopoldov…
Po válce komunisti Kutlvašrovi nikdy neodpustili, že vyjednával o kapitulaci okupačních armád dřív, než do Prahy dorazila Rudá armáda. To se sovětskému vůdci Stalinovi politicky vůbec nehodilo. Ostatně vyjednávání s K. H. Frankem či německým generálem, velitelem jednotek wehrmachtu bojujících v Praze Rudolfem Toussaintem Kutlvašr v publikaci rovněž popisuje.
Frank se skleněným okem zadumaně sedí v křesle
Černínský palác 6. května 1945. "Při vchodu do kanceláře K. H. Franka nás tento vítal u dveří bez zvednutí ruky a bez Heil Hitler, zdá se mi, že pozdravil občanským Guten Tag," vzpomínal velitel povstání v hlavním městě.
A pokračoval: "Vpravo od dveří přes opěradlo křesla ležela automatická puška a pod ní Frankova čepice. Ve velké kanceláři se dvěma okny stál vlevo ode dveří velký psací stůl, šikmo k oknu. Ve druhém rohu stál dlouhý konferenční stůl pokrytý zeleným suknem. U okna bylo předsednické křeslo, u stěny lavice polštářovaná koží. Tam nás Frank usadil tak, že já seděl čelem proti němu na druhém konci stolu."
Tehdy měli u jednání i jeden nečekaný trumf. Povstalci zajali nadporučíka jednotek SA Toussainta - syna zmiňovaného generála. A Karla Hermanna Franka to enormně zajímalo. Bylo to to první, co po tříčlenné povstalecké delegaci chtěl - potvrdit, že generálův syn žije. Když mu to přítomní odkývali, omluvil se, přistoupil ke svému psacímu stolu a zavolal generála Toussainta. Otce.
"Tomu oznámil zprávu o synovi (tam už se věřilo, že mladý Toussaint není již mezi živými). Padla ještě nějaká slova a úsměvy, dotazy na manželku a pozdravy. Pak Frank přišel ke stolu, sedl si zády proti oknu, aby nebylo vidět jeho skleněné oko, opřel si ruce o opěradla křesla a poslouchal," vzpomínal Kutlvašr.
Německému státnímu ministrovi pro protektorát Čechy a Morava byly předneseny podmínky České národní rady. Namátkou: předání veškeré suverenity nad územím Čech a Moravy do rukou ČNR, postoupení veškeré správní agendy do rukou českých úřadů, předání železnic a veškeré dopravy do českých rukou…
"V závěru byl K. H. Frank požádán o zastavení palby, což slíbil, ale toto slovo splněno nebylo. S tím jsme se vraceli," doplnil do pasáže o jednání v Černínském paláci Kutlvašr.
Dva generálové v komunistickém žaláři
Generál ve svých vzpomínkách nepopisuje jen boje v revolučním městě a jeho okolí, ale i taktiku Němců, kteří do poslední chvíle chtěli udržet Prahu jako svou pevnost, roli barikádníků, vlasovců, zaměstnanců dopravního podniku, hasičů i hrdinství tisíce obyčejných Pražanů, kteří se do povstání zapojili.
Je paradoxem českých dějin, že až do května 1959 byl generál Karel Kutlvašr vězněn v Leopoldově u slovenské Trnavy. Jeho spoluvězněm se zde stal protivník z bojů o Prahu, právě onen německý generál Rudolf Toussaint. Z Leopoldova byl Kutlvašr přeložen do věznice v Praze-Ruzyni. Zřejmě právě tady či v dalším pražském vězení na Pankráci - týdny před svým předčasným propuštěním - sepsal vzpomínky na květnové povstání 1945, které nyní vychází knižně.
Dosud uceleně nikdy publikovány nebyly. Komunistický režim je zabavil a pečlivě uschoval. Naštěstí se dochovaly v Archivu bezpečnostních složek. Publikace je napravením letité křivdy, jíž se na generálovi dopustil totalitní režim, a dává nahlédnout do posledních chvil válečného běsnění očima přímého účastníka.
