Před sto lety si české hlavní město prošlo jedním ze svých největších milníků. K někdejším osmi čtvrtím se 1. ledna 1922 připojilo 37 okolních obcí a měst. Počet obyvatel se ztrojnásobil na 677 tisíc, rozloha města se zvětšila na 172 kilometrů čtverečních. To bylo osmkrát více než doposud. Město tak vstoupilo do nového období takzvané Velké Prahy. Epochy, kdy se z provinčního města rakouské monarchie stala evropská metropole Československé republiky.
"Slovem 'velký' byla označována města, která rozšířila svá území tím, že se sloučila s okolními obcemi - ať už městského či vesnického charakteru. Tímto způsobem vznikla Velká Vídeň, Velký Berlín, Velký Krakov nebo na českém území Velký Hradec Králové," vysvětluje vedoucí oddělení fondů městské správy pražského magistrátu Jana Konvičná.
U Prahy označení "Velká" platilo obzvláště. Ještě v polovině 19. století měla jen naprostý zlomek své pozdější rozlohy - Královské hlavní město Praha tvořily jen Nové Město pražské, Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Ty se spojily dohromady v roce 1784 za vlády Josefa II. V roce 1850 se pak připojilo Židovské Město, jehož název byl o rok později změněn na Josefov.
Plán pro další rozšíření představilo město ale až za dalších dvacet let. "Praha prozatím potřebu nového prostoru výrazněji nepociťovala, zejména díky možnosti využít prostor po zbouraných hradbách a pásma podél nich, kde se do jejich zrušení nesmělo stavět," říká historička Eva Semotanová.
Rebelové z Karlína a Vinohrad
Koncem 19. století už ovšem Pražané začali o expanzi do okolí jednat s okolními městy. Důvody byly zejména praktické a ekonomické. Území by pod jednotnou správou umožnilo lépe organizovat rozvoj města podle moderních urbanistických zásad, stavbu kanalizací nebo dopravní infrastruktury - právě v této době začínaly v Praze jezdit první tramvaje. V nově vzniklé oblasti by se také zavedly jednotné daně.
Praze se povedlo v roce 1883 připojit Vyšehrad, o rok později pak Holešovice a Bubny. Ty se staly prvním územím města vně někdejšího opevnění. U jiných částí ale představy expanze narazily. Z větších měst v okolí Prahy souhlasila v roce 1901 s připojením pouze Libeň. Karlín, Smíchov, Žižkov a Královské Vinohrady, tehdy samostatná města o několika desítkách tisíc obyvatel, to zásadně odmítaly.
Šlo tehdy zejména o peníze, města se obávala vyšší potravní a činžovní daně. Kromě toho ale brala možné připojení k Praze jako ztrátu prestiže. "Bála se, že jako součásti hlavního města přijdou o své rozhodovací pravomoci," vysvětluje Konvičná.
Kvůli zbourání hradeb šlo navíc o dynamicky rozvíjející se oblasti. Z demolic těžil například Karlín - tehdy známý jako Karolinenthal, Karolínino údolí či Karolínov na počest Karolíny Augusty, manželky císaře Františka I. Díky nízkým cenám pozemků se stal významným průmyslovým centrem a na začátku 20. století získal status města. Když se k "metropoli" v roce 1901 připojila Libeň, samostatný Karlín zůstal obklíčen mezi pražskými čtvrťmi.
Zcela odlišný charakter měly Královské Vinohrady - dnešní název Vinohrady se začal užívat až v roce 1960. Na toto území se po zbourání hradeb začaly stěhovat střední a vyšší vrstvy, jejichž počty koncem 19. století značně narůstaly. Město dříve spojované zejména se sady, vinicemi a zemědělskými usedlostmi se tedy přeměnilo v hustě obydlenou rezidenční oblast. Zatímco v roce 1880 zde žilo jen necelých 15 tisíc obyvatel, v roce 1910 to bylo už téměř 80 tisíc lidí. Královské Vinohrady se tak staly čtvrtým největším městem v českých zemích.
Na pátém a šestém místě pak byla další města těsně u tehdejší Prahy - Smíchov a Žižkov. Tato sídla tak společně tvořila jakási "vnitřní předměstí" Prahy, popisuje Konvičná. Když se tato důležitá sídla k jednání neměla, představitelé Prahy začali jednat s menšími a vzdálenějšími obcemi. V roce 1911 uzavřeli smlouvy s patnácti z nich, například s Bubenčí, Dejvicemi, Podolím, Michlí nebo Strašnicemi. Protože se Smíchov a Žižkov obávaly, že skončí ve stejné izolaci jako Karlín, k připojení rovněž svolily. Nakonec ale k rozšíření nedošlo, a to kvůli tehdejší nefunkčnosti říšského sněmu.
Zlom nastal až po skončení první světové války a vzniku Československa v roce 1918. "Nutný společný postup obcí pražské aglomerace v době první světové války, zejména v oblasti zásobování, ukázal na potřebu celopražské ústřední správy. Tuto tendenci podpořili i představitelé nové Československé republiky, kteří potřebovali mít v čele nového státu reprezentativní metropoli," říká Konvičná.
Svou roli také hrálo to, že Praha byla nově hlavním městem. "Teprve po vzniku Československa, kdy se Praha stala centrem republikových úřadů a lidé se do ní stěhovali ve větším množství, začala být potřeba jednotné správy a administrativních hranic naléhavá," vysvětluje Semotanová.
Navzdory stálému odporu některých zástupců měst nakonec zákonodárci v únoru 1920 schválili zákon o sloučení sousedních obcí s Prahou. Oficiálně Velká Praha vznikla 1. ledna 1922.
Desítky let pozadu
Historička Eva Semotanová upozorňuje, že oproti ostatním významným evropským městům byla Praha s expanzí do okolí o několik desítek let pozadu. Milionové metropole jako Paříž, Londýn, Řím, Berlín i Vídeň budovaly nové čtvrti nebo přestavovaly ty původní už od poloviny 19. století. Praze se to ale podařilo až o několik desítek let později.
Podle některých zdrojů Češi z pozdního vzniku Velké Prahy vinili Habsburky. "Existovaly určité rozpory mezi Prahou a Vídní, zejména ohledně prostoru po zbouraných hradbách, které patřily vojenskému eráru a Praha je musela zaplatit. Ale nedá se to tak formulovat, že by někdo něco na Vídeň sváděl. Byly zde prostě některé vlivy, které mohly rozvoj Prahy jako velkoměsta pozdržet, a ty byly na obou stranách," vysvětluje Semotanová.
Nastupují architekti města: Gočár, Urban i Engel
Spojení Prahy do jednoho celku k rozvoji města přispělo podobně jako zbourání hradeb. "Významná úloha Prahy jako hlavního města nového státu, Republiky československé, se po roce 1918 výrazně projevila v urbanistickém a stavebním rozvoji, a to jak v jejím v centru, tak i na okraji," říká historička.
V Praze pracovali přední čeští i zahraniční architekti jako Josef Gočár, Jože Plečnik, Max Urban a mnozí další. Podle návrhu Antonína Engela se Dejvice ve 20. letech přeměnily v moderní obytnou čtvrť, podobně jako Bubeneč. Stavěly se také vilové čtvrti, nemocnice, obchody a průmyslové areály.
"Problémy s houstnoucí dopravou měly řešit první návrhy podzemních drah, v roce 1930 byla vypsána veřejná soutěž na dopravní koncepci Prahy," doplňuje Semotanová. V rámci hranic Velké Prahy se také ocitly nové plochy zeleně, třeba obora Hvězda nebo Dolní a Horní Šárka.
Některé návrhy byly vizionářské, jiné nerealistické, utopické. Architekt Vladimír Zákrejs navrhoval po vzniku Velké Prahy omezit její růst a přemístit hospodářskou činnost do nového, "paralelního" města. To pojmenoval "Město Práce" a mělo ležet mezi Nymburkem, Kolínem a Poděbrady, tedy asi třicet kilometrů na východ od Prahy. Obě města chtěl Zákrejs propojit rychlodráhou a podél ní rozložit v zeleni sídelní satelity. "Projekt však nebyl především pro nákladnost realizován," říká Semotanová.
I po spojení v jeden celek ale Praha ještě řadu let příliš nepůsobila jako jedno město, zejména v plánovaní a rozvoji. Popsal to historik Václav Vojtíšek ve své knize Praha v obnoveném státě československém z roku 1936. "Dnes máme Velkou Prahu teoreticky, ale uplyne ještě slušná řada let, nežli město bude prakticky sloučeno v harmonický celek, který se bude rovnoměrně vyvíjet ve všech svých částech," uvedl.
"Veliká Praha představuje dnes rozsáhlé území, na němž vedle staré Prahy o osmi částech soustředěno je celkem 37 obcí, z nichž některé byly velikými městy, vybavenými všemi městskými investicemi. Jiné však - byla takových značná většina - byly pouze vesnicemi jak rozsahem, tak svými veřejnými zařízeními," napsal historik.
V následujícím století se Praha rozšířila ještě několikrát. Nejdříve se k ní v roce 1960 připojila Ruzyň, Čimice a Lhotka. Větší expanze pak přišla o osm let později, kdy se k městu přidalo dvaadvacet obcí včetně Modřan, Chodova, Letňan či Hájů - tedy částí, na kterých vznikala velká sídliště. Zatím k poslednímu velkému rozšíření došlo v roce 1974. Tehdy se připojilo celkem 37 katastrálních území, například Zličín, Stodůlky, Řeporyje, Radotín či Zbraslav.
