Oleksandr Panchenko, lékař Krajské nemocnice T. Bati ve Zlíně | Foto: Oleksandr Panchenko

Oleksandr Pančenko, lékař urgentního příjmu, Krajská nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně

V Česku jsem už šest let. Jako každý doktor jsem přijel kvůli penězům. Na Ukrajině jsem bral v přepočtu asi pět tisíc korun za měsíc, což nestačilo. Manželka studovala v Polsku a věděla, jaké země jsou pro lékaře perspektivní. Udělal jsem tu aprobační zkoušky a začal pracovat jako lékař. Rozdíl mezi českým a ukrajinským zdravotnictvím je obrovský.

Nemáme například pojištění, jako je v Česku. Na Ukrajině se musí platit. Pacienti si kupují léky a materiál v lékárně, s tím jdou za lékařem. Ten má něco zdarma, ale jsou to takové věci, že je lepší, když si je pacient koupí sám. Před válkou se ale situace zlepšila, zdravotnictví se posunulo k evropskému standardu. 

Na ambulanci v Česku za mnou přicházejí Ukrajinci, které překvapují termíny i složitost objednání na vyšetření nebo výkon. Nemocnice jsou tu přetížené. Na Ukrajině bylo objednání rychlejší, pozitivní byl i lidský přístup a užívání selského rozumu. V Česku léčíme také pacienty, kteří trpí smrtelnou nemocí, jsou imobilní a nekomunikují, na Ukrajině u nich tlumíme příznaky nemoci. Tady je kolikrát operujeme, aniž by jim to prospělo. 

Obrovské pozitivum českého zdravotnictví je rychlost a přesnost vyšetření. Pracuji na urgentním příjmu, za jednu až jednu a půl hodiny je tu pacient kompletně zajištěn a vyšetřen, včetně laboratorního odběru. Na oddělení odchází s diagnózou a cíleně zahájenou terapií. To na Ukrajině není. Znát je také vysoká úroveň vzdělání doktorů - neustále studují, chodí na kurzy, pořád se snaží zlepšovat.

Na druhou stranu vnímám, že mezi obory chybí více lidský přístup: každý chce dělat jen to, co patří k jeho oboru, a odpovědnost se snaží hodit na někoho jiného. Problémy ve zdravotnictví jsou jak v Česku, tak na Ukrajině.