Okříšky - Z lítacích dveří tovární haly vyjíždí pomenší muž na speciálně upravené koloběžce, která má vepředu malou nákladní plošinu. S každým, koho potká, prohodí pár slov, se ženami navíc občas i zalaškuje. Skoro všichni jsou o padesát let mladší než on.
Firma Fraenkische v Okříškách na Třebíčsku má přes tisíc zaměstnanců a Jiří Janisch je suverénně nejstarší z nich. Na začátku dubna oslavil již 92. narozeniny. A je možné, že je i nejstarším zaměstnancem v Česku - firma se to i snažila zjistit, ale neuspěla.
"Zkusili jsme se obrátit na Českou správu sociálního zabezpečení i Český statistický úřad, ale marně," říká účetní společnosti Jarmila Vaňková.
A stejně neúspěšný byl i deník Aktuálně.cz. "Vámi poptávané údaje nelze standardně vygenerovat," reagovala mluvčí České správy sociálního zabezpečení Jana Buraňová. Místo toho poslala zprávu, že v březnu vyplatil stát důchod 488 lidem, kterým je více než sto let.
Dokonalá němčina na melouch
Jiří Janisch je ve firmě Fraenkische, která počátkem tisíciletí začala podnikat v Jihlavě, od samého počátku. Již tehdy přitom více než 15 let přesluhoval.
Muž s německými kořeny, a tedy i perfektní němčinou, zpočátku pomáhal německým majitelům vyběhávat potřebné dokumenty a jednat s úřady. Tehdy ještě pracoval v jihlavské firmě GM servis jako administrativní pracovník a technik, práci pro Fraenkische měl jako "melouch."
"Potřebovali někoho, kdo umí německy. Zpočátku jsem tlumočil, obstarával jim věci," popisuje Janisch.
Poté, co GM servis skončil, přešel na plný úvazek do Fraenkische. A když se tato firma před deseti lety rozrostla a přesídlila do Okříšek, tak tam šel i on. Jen úvazek si mírně snížil - pracuje "jen" 6,5 hodiny denně, dělá nyní správce budov a má na starosti i drobnou údržbu.
Propustit ho? Nemyslitelné!
Stejně jako ostatní firmy se i Fraenkische nyní potýká s nedostatkem pracovníků. I když využívají i personální agentury, několik desítek lidí firmě, která vyrábí především plastové trubky pro automobilový průmysl, stále chybí.
"Od května letošního roku navyšujeme všem našim zaměstnancům mzdu - od dělnických profesí až po kancelářské. Třeba to pomůže," doplňuje Vaňková. "Kdyby pan Janisch odešel do důchodu, tak nevím, co budeme dělat," dodává s úsměvem.
Do důchodu se Jiří Janisch ale nechystá, i když již 32 let přesluhuje. "Doma bych se unudil, i když mě Madla uhání, abych s ní už byl doma," směje se s odkazem na svou o deset let mladší manželku, která na rozdíl od něj již do práce nechodí.
"Rád pracuji, nedělá mi problém žádná fyzická práce," vysvětluje čiperný muž, který skoro každý den dojíždí do práce z 25 kilometrů vzdálené Jihlavy. Mimochodem: v důchodovém věku jsou už i oba jeho synové - jednomu je 64, druhému 67 let. "Ale oba také pracují," dodává.
Vyhnanci z Lanškrouna
Jiří Janisch se narodil v roce 1926 v Lanškrouně do česko-německé rodiny. V roce 1938 se všichni museli - stejně jako statisíce dalších po zabrání Sudet - nuceně vystěhovat. Skončili v Jihlavě, kde rodiče našli práci u tabákové firmy. On sám zde začal studovat obchodní akademii, ale kvůli uzavření českých škol musel studium přerušit.
V roce 1943 se nevyhnul totálnímu nasazení. Pracoval v jihlavské továrně Lineol Werke, která vyráběla například hračky, ale také součástky pro rakety V1 a V2. A to měl ještě štěstí, mohl skončit na frontě. "Bylo štěstí, že maminka, původem Němka, nepřijala německé státní občanství. To mě zachránilo od Wehrmachtu, jinak bych musel jít do války bojovat za Němce," popisuje.
Po válce dokončil obchodní akademii a v roce 1948 odmaturoval. Krátce byl poté na důstojnické škole, odkud jej ale vyhodili. "Kdo nebyl v partaji, měl smůlu. My jsme navíc měli v Německu veškeré příbuzenstvo z matčiny strany, babička i teta byly odsunuté," popisuje.
Sám také mohl bez problémů odejít do Německa. "Neměl bych žádný problém, nemusel bych ani nikam do lágru. Uměl jsem perfektně německy a měl tam i příbuzné. Ale nemohl jsem to udělat, měl jsem tu rodinu," vysvětluje.
Poté se živil většinou jako úředník v několika firmách, převážně spojených s automobilovým průmyslem. Začínal jako plánovač v Mototechně a nejdéle - přes třicet let - pracoval v ČSAO, tedy Československých automobilových opravnách.
Dobrá kondice z nuceného nasazení i sportu
Se zdravím prý nikdy neměl vážnější problémy. "Jak jsem byl totálně nasazen, dělal jsem těžkou práci a měl dobrou kondici," vysvětluje. Ostatně na přelomu tisíciletí, když byl již papírově v důchodu, s kamarádem stavěli krby.
K jeho kondici prý přispívá i to, že aktivně sportoval. Do čtyřiceti hrál závodně házenou a poté pokračoval rekreačně a navíc i jako trenér. "Baví mě pohyb. Jsem rád mezi lidmi, když jsem dělal sport, byl jsem pořád v kolektivu," vysvětluje.
Před zhruba šesti lety lety spadl a zlomil si žebro. Až po půl roce pak zjistil, že si při tom poranil i páteř. Do důchodu přesto neodešel - a co víc: když se jel následně léčit do rehabilitačního ústavu v Kladrubech, vzal si na to dovolenou. "Ale vadí mi, že už nemohu dělat pohyby jako dřív," konstatuje.
A když se jej člověk znovu zeptá, zda už alespoň zvažuje termín, kdy do penze skutečně odejde, mává rukou, jako by tu otázku zaháněl. "Nevím, co bych v penzi dělal," uzavírá.
