Jako hasičští psychologové se při své práci setkáváte s traumaty u požárů nebo dopravních nehod, liší se nějak od traumat uprchlíků z Ukrajiny?
Jan Remeš: Ne vždy jde o traumata, pokaždé to není tak dramatické. Každopádně je to jiné. Víme, že se dějí dopravní nehody nebo že občas dojde k požáru, a umíme s těmito situacemi pracovat. To, že je válka a my se staráme o lidi, kteří prošli událostmi, co vidíme v televizi, je pro nás nové.
V jakém psychickém stavu sem lidé přicházejí?
Klára Koutníková: Lidé, kteří sem do Kongresového centra přijdou, potřebují být co nejrychleji odbaveni. Přicházejí s tím, že potřebují zajistit vízum, ubytování, zdravotní pojištění a práci. Na řešení a ošetření traumatu tu není často prostor, na to dojde až později. Poskytujeme tu hlavně první psychickou pomoc a zajišťujeme potřeby hladu, žízně, tepla a nějakého pocitu bezpečí.
Jan Remeš: Přicházející mají za sebou poměrně dlouhou a náročnou cestu. Často několik dní nespali, jsou unavení, kolikrát ani neví, co s nimi bude. Potřebují se dát sami do pořádku. Pokud potřebují, tak je opečujeme, aby to kolečko tady zvládli a mohli jím projít ve větším klidu.
Setkali jste se i s nějakým kritickým případem?
Klára Koutníková: Setkáváme se s případy, kdy lidé myslí pod tíhou vyčerpání zkratkovitě. Jednou jsme například řešili, že maminka zvažovala, zda se hned nevrátit s dětmi zpátky domů na Ukrajinu. K takovému rozhodnutí je třeba si odpočinout, nabrat trochu sil.
Jan Remeš: V tomto případě stačilo rodinu uklidnit, nechat odpočinout a dát jim najíst a napít. Pak už přemýšleli jinak.
Do Kongresového centra přicházejí s matkami také děti, potřebují i ty vaši psychologickou pomoc?
Klára Koutníková: Cílenou terapeutickou péči pro děti neposkytujeme, není tady na to prostor a zatím po ní ani není poptávka. Je zde ale řada dětských koutků, které zajišťují dobrovolníci z různých neziskových organizací. Dobrovolníci ze Zdravotního klauna nebo loutkáři se dětem věnují během toho, co jejich matky vyřizují formální náležitosti. Děti jsou tak alespoň na chvíli vytržené ze situace a zažívají chvilky radosti.
Odkazujete matky na terapeutická centra nebo organizace, které mohou dětem pomoci, aby si do budoucna nenesly následky?
Klára Koutníková: Těžko říct, jestli se toto může nepodepsat a nemít následky.
Jan Remeš: Dlouhodobá péče tady samozřejmě bude, nyní jsme však pořád v akutní fázi. Informace o tom, jak s dětmi mluvit a kam se obrátit, jsou uprchlíkům k dispozici. My jako hasiči však řešíme zejména akutní fázi, ve které stále jsme. Střednědobou a dlouhodobou péči předáváme dál, ať už ke komunitní práci Ukrajinců, kteří mají odborné vzdělání a mohou svým krajanům pomáhat, nebo neziskovým a dalším organizacím, které mají na tuto práci kapacitu v dlouhodobé perspektivě.
To, že někdo potřebuje akutní pomoc, poznáte sami, nebo vás lidé vyhledají?
Jan Remeš: Obojí. Všichni z personálu vědí, že jsme tady, a v případě, že je potřeba, se na nás obrátí. Centrem denně projdou až tři tisíce lidí, není tak možné v pěti lidech obsloužit všechny. Co jde, se samozřejmě snažíme odchytit a nějak opečovat, ale v tom počtu jsou to kapky v moři. Fungujeme hlavně na vyžádání.
Pracujete v pěti lidech, není to málo?
Jan Remeš: Pracujeme v tom, co máme. Ve spolupráci s magistrátem, Centrem sociálních služeb a organizací Cesta z krize jsme spustili projekt, abychom zaktivizovali psychology a krizové interventy, kteří chtějí pomáhat jako dobrovolníci. Od tohoto týdne by se měli zapojit do práce jak tady v centru, tak i v nouzovém ubytování v terénu.
Uprchlíci většinou nemluví česky, jak s nimi komunikujete?
Klára Koutníková: Když potřebujeme, máme k ruce tlumočníka, a pokud není, tak se domlouváme neverbálně nebo pomocí překladače. Jazyková bariéra je samozřejmě problém, ale pokud není zbytí, improvizujeme.
Je možné člověka uklidnit i beze slov?
Jan Remeš: Často pomáhá jen to, že jsme spolu. Vědomí toho, že člověk není sám, má někoho k sobě, působí na většinu lidí dobře. Ale je to náročnější. Jsme zvyklí s lidmi mluvit, a když to nejde, je to těžší. I tak jsme si ale poradili, když bylo potřeba.
Jsou rádi, že si jich někdo všiml
Co je třeba udělat, aby se uprchlíci se situací co nejlépe vyrovnali a odnesli si co nejmenší následky do budoucna?
Klára Koutníková: Měli bychom je zabezpečit, a to jak v materiální, tak psychické rovině. Ukrajinci do Česka přicházejí mnohdy ve stavu psychické nepohody a materiální nouze. Aby se mohli odrazit, je třeba je zabezpečit tady a teď. Následně by jim měla být nabídnuta návazná péče.
Jan Remeš: Nejvíc by pomohlo, kdyby celá válka skončila a oni se mohli vrátit domů na Ukrajinu, ale to bohužel není v naší moci. Snažíme se, aby to tu v rámci možností zvládli co nejlépe, neděláme zázraky. Celé je to jen o pomoci druhému, který se dostal do nenormální situace a snaží se ji řešit. My jsme tady od toho, abychom jim s tím pomohli.
Jak na vaši pomoc uprchlíci reagují?
Jan Remeš: Jsou vděční. I za to, že za nimi člověk jen přijde a dá jim láhev s pitím nebo si s nimi promluví o běžných věcech. Jsou rádi, že si jich někdo všiml, něco pro ně udělal. Na chvíli vypadnou z toho, že před něčím utíkají, musí se někam dostat a musí všechno zařídit. Stačí opravdu málo.
Máte nějaký konkrétní příběh, který vás zasáhl?
Klára Koutníková: Je těžké vybrat, co je nejhorší, protože to posuzujeme naší subjektivní perspektivou. To, co já posoudím jako šílené a hrozné, může druhý vidět jinak. Některé situace jsou těžké pro tlumočníky, kteří jsou Ukrajinci a Rusové. Vidí třeba v přímém přenosu, jak přišli o domov.
Jan Remeš: Byli jsme zrovna u toho, když jedna z tlumočnic dostala špatné zprávy z domova, tak jsme si ji hned vzali stranou.
Všimla jsem si, že pomoc zde nabízejí i kaplani, kolik jich je?
Klára Koutníková: Je jich několik a střídají se. Nejvíce kaplanů je z pravoslavné církve, ale chodí sem i zástupci jiných církví.
Jan Remeš: Už když vznikala myšlenka asistenčních center, plánovalo se i zapojení duchovní pomoci. Spirituální stránka člověka je důležitá, zvlášť když se člověk dostane do nějaké mezní situace. Ve velkém sále je improvizovaná kaple, kam mohou lidé za kaplanem kdykoliv přijít. Duchovní péči si řídí sami kaplani, které zajišťuje Ekumenická rada církví, s níž spolupracujeme.
