Svoboda je druh oběti, a to je i boj za ni, říká Jan Ruml. Chartě 77 sloužil jako její "nohy"
Život málokoho je naplněn tak zvláštními paradoxy jako ten Jana Rumla. A uznává to i on sám. Posuďte sami: zapřisáhlý odpůrce a vězeň komunismu, chartista, ale také porevoluční ministr vnitra se narodil 5. března 1953, tedy v den, kdy zemřel sovětský diktátor J. V. Stalin. Muselo ale uplynout dalších 36 let, než se komunismus v Československu zhroutil.
Jan Ruml přitom pochází z rodiny komunistického novináře Jiřího Rumla, který se později obrátil proti režimu, byl vězněn, podepsal Chartu 77 a stal se šéfredaktorem samizdatových Lidových novin a po revoluci prvním šéfredaktorem Respektu. Přesvědčenou komunistkou byla původně i Janova maminka.
Rodiče Jana Rumla se proti komunismu definitivně obrátili po okupaci Československa v srpnu 1968 spojeneckými armádami Varšavské smlouvy. Invaze ovlivnila zákonitě i Jana. Možná ale ještě více deziluze z léta 1969: "Lidé tehdy (při demonstracích při prvním výročí okupace, pozn. red.) volali 'ať žije Dubček' a policajti je mlátili podle pendrekového zákona, který podepsal Dubček. To mi přišlo úplně absurdní. Uvědomil jsem si, že s tím režimem se nedá nic dělat, že se nedá reformovat," líčí Ruml další absurdnost, která jej přiměla k rozhodnutí, že nikdy nevstoupí do Socialistického svazu mládeže. Gymnázium dokončil v roce 1972, cesta na vysokou školu mu ale byla uzavřena: "Zkusil jsem asi pět vysokých škol, ale nikde mě nevzali."
Skončil v plynárnách u pece. Pohyboval se mezi dělníky, kteří věděli, že se mezi nimi ocitl z politických důvodů. "Měli mě rádi, v diskusích jsem se naučil mluvit s lidmi, což se mi později hodilo v politice," popisuje.
Po podpisu prohlášení Charty 77 (občanské iniciativy, která kritizovala "politickou a státní moc" za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se Československo zavázalo při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách) odjel do jižních Čech, kde se rok živil jako dojič krav.
V té době se sblížil s disidenty: "Neustále jsem někam nosil materiály, rozmnožoval texty." S Petrem Uhlem a Jiřím Němcem budoval ilegální distribuční síť, takže se seznámil s protikomunistickými odpůrci po celé zemi. Podílel se i na vydávání časopisů Spektrum a Infoch, byl napojen na polské disidenty, pomáhal roznášet literaturu pašovanou ze Západu, posílal tam zpět zásilky. "Stal jsem se 'nohama', jakýmsi lepším pošťákem všem mluvčím Charty," popisuje Ruml spektrum své činnosti v letech totality. Vytvářel kromě toho i nejrůznější skrýše a organizoval schůzky disidentů.
S Jiřinou Šiklovou plánoval například cesty kamionů z Velké Británie, celkem projelo asi patnáct nákladních aut. Po prozrazení pašerácké sítě v roce 1981 skončil Jan Ruml s mnoha dalšími disidenty na rok ve vyšetřovací vazbě. "Obvinili mě z podvracení republiky. Zpočátku jsem uvěznění prožíval dost těžce, protože Rudolf Batěk dostal sedm let. Čekal jsem podobný trest." A přiznává, že prožíval těžké chvíle: "Přemýšlel jsem, že ve třiceti letech strávit deset let v kriminále není zrovna dobrá doba."
Při výsleších odmítal Ruml vypovídat, brzy zjistil, že zatčen je i jeho otec. Na jaře 1982 byli oba propuštěni. Ani tato zkušenost ho ale neodradila od boje s komunismem - v zimě pracoval v kotelně, v létě jezdil pást krávy do slovenských hor. "To byla obrovská romantika, jezdili jsme na koních okolo stád. Další disidenti za námi jezdili si odpočinout," vzpomíná Ruml.
V roce 1987 začaly pod vedením otce Jiřího vycházet samizdatové Lidové noviny, takže se jeho syn Jan začal kromě občasného psaní podílet i na jejich výrobě a distribuci.
Po masakru studentů na Národní třídě 17. listopadu 1989 byl Jan Ruml od počátku uprostřed dění. Působil v úzkém okolí Václava Havla. Právě tehdy se zúčastnil prvního jednání Občanského fóra s komunistickou mocí, kterou reprezentoval předseda federální vlády Ladislav Adamec. "Když jsem pak přišel domů, od své holky jsem dostal facku, že zrazuju revoluci. To jednání byl můj první politický kompromis," vzpomíná Ruml s úsměvem. Režim padl krátce nato.
Vzhledem k jeho aktivitě a protikomunistickým postojům z období totality dostal na jaře 1990 od Václava Havla nabídku nastoupit na federální ministerstvo vnitra. A to je další paradox v jeho životě - ocitl se v ústředí moci, která jej roky pronásledovala.
"Když jsem jako nadřízený přišel na jednání, všichni stáli v pozoru, já oblečený v džínách. Bylo to strašně nepříjemné, panoval tam vojenský režim," vzpomíná. S většinou jím popisovaných lidí se Jan Ruml rozloučil. Měl za úkol vybudovat novou zpravodajskou službu, posupně vytvářel i novou strukturu policejního sboru. Dohlížel třeba na to - jakkoliv to dnes vypadá zvláštně -, aby spolupracovníci StB nepronikli do vysokých státních funkcí. Na ministerstvu vnitra, později už České republiky, působil celých sedm let a sehrál důležitou roli v demontáži a transformaci represivních složek komunistického režimu.
Když se dnes Jan Ruml ohlíží za patnáctiletým působením ve vysoké politice (byl členem ODS, Unie svobody a Strany zelených) a hodnotí současné politické poměry, neodpustí si - jak jinak - rebelantskou poznámku: "Je to paradox, co se teď děje. Jako že se vracíme zpátky? Já to tak necítím, protože si myslím, že potenciál je v lidech obrovský. Svoboda je odpovědnost, ale svoboda je také druh oběti. Buď tedy budou mladí za svobodu bojovat, anebo se budou bát."
Demokracie je námaha, jenomže dnešní svět je sestrojen proti jakékoliv námaze, varuje Petr Pithart
Vzdělání, slušnost, málo vídané analytické myšlení a sebereflexe - rovněž zřídka vídaná (někdy možná až sebezničující). To je bývalý premiér české vlády a bývalý předseda Senátu Petr Pithart. Musí být už unaven dotazy, zda neuvažuje o kandidatuře na post prezidenta. Jenomže on si chvíli s touto myšlenkou pohrával, pak ji ale zavrhl.
Kořeny svého odmítnutí prozradil dost možná nevědomky v loňské diskusi s někdejším slovenským premiérem Jánem Čarnogurským, jemuž se opakovaně omlouval za křivdy, které Češi napáchali na Slovácích v letech společného státu. Jenomže slušnost, vstřícnost a pokora se v politice často nevyplácí. Čarnogurský si Pithartovy úvahy vychutnával, neoponoval mu. Výsledkem duelu byl tak jednostranný divákův závěr: Češi jsou hlavními viníky rozpadu federace, byť to tak Petr Pithart určitě nemyslel. Jak by tedy asi obstál v duelu se suverénním a někdy i bezohledným Milošem Zemanem?
Otázkám na charakteristiku prezidenta Zemana se Pithart až úzkostlivě vyhýbá. Nejdále zašel v odpovědi na otázku Aktuálně.cz, jaký je nejsilnější hnací motiv některých politiků: "Moc. Ta některé z nich doslova opájí. Já ovšem přidávám ještě jeden motiv, který může být silnější než ona touha po moci. A tím je msta. Před časem jsem na toto téma vedl diskusi a jmenoval jako názorný příklad Miloše Zemana nebo bývalého slovenského premiéra Vladimíra Mečiara." A v rozhovoru pro DVTV dodal: "Prezident by neměl být samolibý narcis."
Petr Pithart patří k osobnostem, které si mohou připsat nemalé zásluhy na svržení totalitního režimu před třiceti lety. Po okupaci Československa v srpnu 1968 se stal obětí čistek na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde přednášel. Pro nesouhlas s invazí ho vyloučili i z KSČ. Tři roky se živil jako čerpač vodních zdrojů. Avšak už od roku 1973 pomáhal - už jako podnikový právník - rozjíždět pašerácký kanál pro distribuci ilegálních tiskovin a korespondence mezi Londýnem a Prahou.
I kvůli svému někdejšímu členství v KSČ napsal do úvodu své knihy Osmašedesátý: "Připisuji tuto knihu několika svým spolužákům a spolužačkám z obecné školy. Jejich otcové byli v 50. letech odsouzeni k vysokým trestům za 'protistátní činnost'. Později jsem se trápil představou, jak mě oni asi tehdy museli vidět. Jako naivního hlupáčka, nebo jako nebezpečného spratka? Mohu jim touto cestou vzkázat jen jedno: mým dětem se už tohle nestane."
Pithart se po podpisu Charty 77 ocitl opět na dlažbě. Byl nočním hlídačem, zahradním dělníkem i knihovníkem. Když se pak v listopadu 1989 hroutil komunistický režim, stal se jedním z nejbližších spolupracovníků Václava Havla, který kandidoval na prezidenta Československa.
Po odchodu z vrcholové politiky se Petr Pithart vrátil na svoji alma mater - právnickou fakultu. A každé jeho veřejné vystoupení je sledováno s nevšedním zájmem. Čím si tedy například vysvětluje nostalgii třetiny spoluobčanů, podle nichž bylo za komunismu lépe?
"Demokracie je námaha, kritičnost, angažovanost… Jenomže dnešní svět okamžitého instantního uspokojení je sestrojen proti jakékoliv námaze. Některé lidi to přitahuje, protože je odrazují obtíže demokracie, zklamání z politiky," vysvětluje Pithart.
Za tragédii považuje i dění v ČSSD. "Oni mají dobré nápady, ale vždy jim je ukradne Babiš. A když ČSSD nemá osoby, které jsou schopny ten nápad uhájit, tak ať jdou do háje. Když nemají silné charismatické osobnosti, tak tam nemají chodit. Charisma neměl Sobotka (bývalý premiér Bohuslav Sobotka, pozn. red.), jehož jsme mohli mít rádi, a nemá ho ani Hamáček (současný předseda ČSSD a ministr vnitra, pozn. red.). Oni pracují pro svého nepřítele," řekl Pithart v Knihovně Václava Havla v nedávné debatě o odkazu listopadové revoluce.
Petr Pithart rád cituje svého intelektuálního hrdinu minulého století, filozofa Karla Poppera: "Nejvíce je svoboda ohrožena, když si lidé myslí, že teď už ji mají definitivně zajištěnu." A dodává: "Jen všichni čtěme literaturu z dob před první světovou válkou nebo z konce 20. let v Německu. V obou případech byla většina lidí zcela zaskočena - ale už bylo na všechno pozdě."
Pokud lze tedy něco Petru Pithartovi vyčíst, tak snad jen to, že zůstává už "jen" pouhým glosátorem české politiky. Bylo by ale nespravedlivé nezmínit Pithartovu zásluhu o přežití jednoho z motorů české ekonomiky - mladoboleslavské Škodovky. Její prodej německému Volkswagenu prosadil jako premiér české vlády i proti vůli federálního premiéra Václava Klause. Zjednodušeně řečeno: nebýt Pitharta, nebyla by dnes možná ani mladoboleslavská automobilka.
Daniel Kroupa: Svoboda není libovůle, ale i schopnost potlačit své žádosti
Jako malý kluk se Daniel Kroupa táty zeptal, co je to Svobodná Evropa, o níž se doma tak často mluvilo. Odpověď nedostal, zato musel třikrát po sobě opakovat: "Svobodná Evropa je rozhlasová stanice, kterou můj tatínek rozhodně neposlouchá."
Postoje jeho rodičů pak předurčily celý další Kroupův život. Na Střední průmyslové škole spojové techniky napsal bezelstně v hodině češtiny referát, v němž kritizoval tehdejší režim, protože nesplňuje demokratické požadavky a lidé v něm nemohou svobodně volit. Hrozilo mu za to, že bude vyloučen ze školy. Tehdy za ním přišel tělocvikář a ortoped dr. Schindler, který byl v 50. letech vězněn, protože za války spolupracoval s Američany. Vzal Kroupu kolem ramen a řekl mu: "Ty kluku pitomá, já jsem neřekl ani polovinu toho, co jsi napsal ty, a zavřeli mě na dlouhá léta. Tak si musíš dávat pozor." Protože se ale psal rok 1967, skončilo to jen napomenutím a jakýmsi ideologickým školením mladého Kroupy, které nemělo daleko k vymývání mozku. Kroupa jen mlčel, aby dostudoval.
Zásadní zlom v Kroupově životě ovšem znamenalo setkání s filozofem Janem Patočkou. Začal chodit na jeho přednášky, čímž se vydal na pozvolnou cestu k disentu. Tajná policie si Kroupy začala všímat až po jeho podpisu Charty 77 a změnila mu častými výslechy, zatýkáním nebo výpověďmi ze zaměstnání život v peklo. Stávalo se, že po zaplacení složenek nemohl dětem koupit na Vánoce dárky.
Jen málokdo dnes ví, jak nezištnou finanční pomoc poskytoval tehdy ze zahraničí odpůrcům režimu jaderný fyzik František Janouch. A to i na literaturu či pohoštění lidí, kteří navštěvovali Kroupovy filozofické semináře, což si ze svého platu nemohl dovolit. Daniel Kroupa si ale ani v těžkých životních chvílích se svou životní partnerkou Marií nikdy nenaříkali. On sám to i nyní bere jako školu života. Živil se jako čistič výloh, propagační redaktor a technik, v 80. letech pak jako topič a poté strojník v čerpací stanici vodárny, takže měl na starosti i kopáče - negramotné Romy.
Co vlastně drželo Kroupu i v těch nejtěžších chvílích permanentní perzekuce na nohou? "Když se člověk postaví vůči režimu, tak v jisté chvíli dokáže režim ve společnosti vytvořit atmosféru, že se na vás všichni dívají jako na blázna, jako na někoho, komu přeskočilo, kdo se chová nesmyslně. A tohle zase vydrží jen zcela mimořádná osobnost. A pokud jsou v té situaci s vámi lidé, kteří v životě něčeho dosáhli a tvořili nezpochybnitelné hodnoty, tak je to prostě úžasná opora a podpora, která vám umožní přežít."
Kroupa přiznává, že nevěřil v pád totality ještě za svého života. Dnes na tu dobu vzpomíná: "Dělal jsem to pro tu věc samotnou, a ne pro nějaké budoucno." Poučný vzkaz některým politikům, jejichž horizont nepřesahuje čtyřleté volební období.
Na současné generaci mladých lidí Daniela Kroupu mrzí hlavně její příklon k marxismu a radikální levici, která kritizuje "nefunkčnost kapitalismu", takže je podle nich nutné ho nahradit něčím jiným.
"K moci se derou oligarchové, kteří se snaží ovládnout politiku či politiky. A tito inteligentní a vzdělaní mladí lidé pracují svými názory a protesty na delegitimizaci liberální demokracie i tržního hospodářství. Pomáhají či nahrávají tím oligarchům, kteří demokracií pohrdají, parlament je pro ně žvanírna a stát chtějí řídit jako firmu, místo aby se snažili demokratický systém zlepšit. Ubránit liberální demokracii - to je téma dneška," apeluje na mladou generaci Daniel Kroupa. A dodává: "Představa, že svoboda je libovůle, je chybná. Svoboda je schopnost člověka jednat i proti svým žádostem a chtění."
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře členů Klubu přátel Paměti národa. Podpořit ji můžete i vy na www.postbellum.cz/klub.
