Nad březovými hájky severních Čech se v dopoledním slunci tyčí pískovce Tiských stěn. Lehký vánek s sebou při každém závanu nese ze stěn dolů jemná zrnka písku. Spletitým bludištěm skalního města pronikají desítky malých písečných cestiček, které křižují první návštěvníci.
Pod skalami u hlavní silnice stojí horolezecká hospoda, ve které se bývalý zpravodaj České televize Etzler chystá na svůj dnešní cíl. Při kontrole smyček vzpomíná na osmdesátá léta, kdy se svým parťákem Jaroslavem Sklenářem, kterému lezci neříkají jinak než Aido, začínal lézt v Adršpašských skalách. "Pamatuju si, jak jsem byl vždycky hrdý na to, že jedu z Adršpachu, mám roztrhané kalhoty, zkrvavené ruce ze spár a je mi úplně jedno, co si o mně ostatní myslí," vypráví Etzler.
Seriál Osobnosti, jak je neznáte
Novinář včelařem, fotbalista houbařem či ekonom maratoncem. Deník Aktuálně.cz startuje nový seriál, který představuje známé osobnosti a jejich zajímavé koníčky i záliby.
Po kontrole a dokoupení jedné karabiny se s Aidou vydávají do útrob skalního města. Než se pustí do zdolání pískovce, nasazují si přilbu, sedací úvazek a profesionální lezačky. Když Etzler začínal, jeho vybavení bylo mnohem horší. Všechno se v tehdejším Československu dělalo po domácku. Namísto lezaček se používaly kopačky s uříznutými klínky, často ještě potažené gumou z pneumatik, a například první sedací úvazky se vyráběly z bezpečnostních pásů aut nebo z gumy hasičských hadic.
Nebezpečí, které je na skalách všudypřítomné, poznal Etzler ve Vysokých Tatrách už ve svých sedmnácti letech. Tehdy byl na zimním táboře horolezeckého oddílu, když se zkušenějším cvičitelem Tomášem Mackem lezli na vrchol jedné z tamních skal. Jenže pár metrů pod hřebenem Macek podklouzl a spadl asi o 50 metrů níž na travnatou lávku. Pád sice přežil, ale když se k němu Etzler dostal, ležel v kaluži krve a s rozdrcenou nohou, kterou má dodnes o několik centimetrů kratší.
"Byl to šílený zážitek. Měl jsem jich víc, ale tenhle byl opravdu zlý," vzpomíná dodnes s respektem novinář. Tehdy je ze skály dostávala horská služba, které při jejich záchraně došla lana. Celý incident byl v té době nejdelším záchranným spouštěním v historii Tater. "Pak jsem v této oblasti byl ještě u několika dalších nehod. A jednou mi tamní chatař řekl: 'Ty, už sem radši nejezdi.' Začali mi dokonce přezdívat Smrtihlav," vysvětluje Etzler při vzpomínkách na Vysoké Tatry a na chatu U Zeleného plesa.
Lezení po skalách přerostlo za ta léta z pouhého koníčku v životní styl. Naprostý zlom však nastal pro zahraničního reportéra v roce 2007, kdy začal pracovat jako první stálý zpravodaj ČT v Pekingu. Do tehdy izolované Číny teprve začal pronikat západní trend posiloven a cvičení, natož aby tam byla k dispozici umělá lezecká stěna. Ale ani uzavřená země Orientu se vlivu Západu v této oblasti neubránila.
"Když už jsem tam nějaký čas byl, tak jednu umělou stěnu opravdu postavili. Dokonce se nacházela v parku nedaleko mé tehdejší redakce. Každopádně pár týdnů po otevření na ní lezl Američan, se kterým se při spouštění vyrvaly nýty a on se zabil. To mě utvrdilo v tom, že v Číně na umělých stěnách určitě lézt nebudu," vysvětluje novinář podobně jako v prvním dílu své knihy o životě v Pekingu.
Autobiografickou knihu Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal? vydal v roce 2021, počátkem letošního listopadu mu vyšel druhý díl Novinářem v Číně 2: Nezešílet! "Kniha je silně autobiografická. Snažil jsem se v ní popsat, co se mi v Číně stalo s hlavou, tedy můj sešup na hranici šílenství," popisuje Etzler.
I přes lezeckou abstinenci, způsobenou čínskými podmínkami, se Etzlerovi na dalekém Východě splnil sen snad každého horolezce. Když se v roce 2008 konaly v Pekingu letní olympijské hry, Komunistická strana Číny se rozhodla ukázat svou velikost a předčít všechny předchozí pořadatele her.
Při tradičním putování s olympijskou pochodní se světlonoši vydali až na vrchol nejvyšší hory světa Mount Everest. Komunistická strana přizvala desítky zahraničních novinářů, aby tento moment zaznamenali. Nechyběl mezi nimi ani Etzler. Ze základního tábora ho sice výše nepustili, ale i tak zážitek popisuje jako fenomenální.
Přestože se Tiské skály nemůžou svou výškou s Himálajem srovnávat, i dosažení vrcholu pískovce vyžaduje určitou zručnost. Na posledních dvou metrech výstupu je povrch stěny bez výraznějších záhybů, a tedy míst k uchopení. Etzler ale i tento úsek zvládá na první pohled snadno.
Na otázku, jestli by si takto troufl i na nejvyšší horu světa, odpovídá jako správný horolezec. "Strašně. Ale dneska už asi ne, když vidím fronty, co tam jsou. I Reinhold Messner, jeden z nejlepších horolezců všech dob, říká, že vysokohorská turistika, když vám někdo natáhne lana, pak vám nese kyslíkové bomby, které vám v průběhu vyměňuje a ještě vám vynese do jižního sedla kávovar, není horolezectví. Tohle mě prostě vůbec neláká," vysvětluje Etzler. Načež ale dodává, že na některou z méně turisticky vytížených osmitisícovek se stále chystá.
Ke své vášni a do milovaného Adršpachu se navzdory svému odchodu z Číny v roce 2017 vrátil až před čtyřmi roky. "Lezení je pro mě v podstatě léčebná kúra. Mně není nikde jinde lépe než na skále. Takže to, že jsem nemohl lézt, byla jedna z nejhorších věcí v Číně," vysvětluje při výhledu z vrcholku pískovce na okolní lesy.
Lezení je podle něj nejlepší sport a upřímně ho doporučuje všem. Kromě toho, že člověk využívá všechny svaly od prstů přes ramena až po palce na nohách, má lezení podle Etzlera další skvělý účinek. "Dodává to sebedůvěru. I lidé, co se bojí výšek, potom, co vylezou nějakou skálu, cítí na vrcholu obrovskou změnu. Euforii, že překonali - ne skálu - sami sebe. V tom je lezení prostě úžasné," vypráví nadšeně Etzler.
