Praha - Čtyři tisíce svých kolegů, kteří dnes hrozí hromadnou výpovědí, předešel lékař Martin Tichý o pět let.

Českou republiku opustil v roce 2005, čtyři roky po absolvování medicíny. V nemocnici v Uherském Hradišti získal zkušenosti v oboru ORL, odtud odešel do pražské nemocnice v Motole.

"S platem jsem nevycházel, ubytovna stála pět tisíc, dalších pět jsem platil za leasing na fabii, pět mi zbylo na útratu," říká jeden z důvodů, proč se rozhodl z českého zdravotnictví odejít za hranice.

Podobný důvod jako on - nespokojenost s platem, uvádějí také jeho kolegové, kteří zatím zůstali v českých nemocnicích a nyní se podepsali na listinu Lékařského odborového klubu, na níž avizují rozhodnutí své místo opustit, pokud se jejích ohodnocení nezlepší.

Startoval jsem ze dna

Martin Tichý jim však posílá svoji zkušenost, že za hranicemi v Německu si zprvu vůbec nepolepšil.

"Životní úroveň se mi tehdy nezvýšila ani o píď, v práci jsem byl zařazen na úplné dno striktní hierarchie, která mezi lékaři pruských klinik vládne. Znamenalo to administrativní práci, žádné operace, noční služby stejně často jako dříve, ale bez jakéhokoli nároku na odměnu."

Postupem času se propracoval k vlastní soukromé praxi v Bavorsku a nedávno na facebooku přímo na stránkách Lékařského odborového klubu nabídl pomocnou ruku svým kolegům před vycestováním do zahraničí za prací.

Výsledek? Na otázku Aktuálně.cz - kolik českých lékařů se mu přihlásilo - odpovídá: "Ani jeden."

Nevěřím, že by šli

A.cz: Jak si to vysvětlujete?

Nevěřím, že chtějí opravdu odejít, to by místo petic podepisovali výpovědi. Český lékař stoji stále na vrcholu společenské prestiže a z toho postavení se mu nechce. Začínat v cizině není nic příjemného a ne každý se prosadí. Většina z nich volí jistotu stálé práce, což dnes také není k zahození.

A.cz: Proč jste odešel zrovna do východní části Německa?

Kvůli vysoké poptávce po lékařích. Tamní kliniky přijímají lékaře i bez jazykových znalostí. Naopak krční kliniky třeba v Bavorsku mají dost zájemců z celé Evropy a mohou si vybírat. Prakticky zde neexistuji menší oddělení, jen velké univerzitní kliniky a soukromá oddělení při praxích.

A.cz: V oblasti s nedostatkem lékařů jste si mohl vyjednat výhodné pracovní i platové podmínky…

Přišel jsem čerstvě po atestaci, ale neuměl jsem jazyk. Ve velmi přísné hierarchii jsem obsadil nejnižší pozici pod přímým vedením nejmladšího asistenta. Vydělal jsem víc než v Česku, ale životní náklady jsou i ve východním Německu výrazně vyšší, takže konečná bilance se nijak neměnila.

Přesvědčil šéfa

A.cz: Co vás přimělo v takovém prostředí zůstat?

Asi po roce jsem začal dostávat zajímavější úkoly, často jsem dělal složitější operace než mí nadřízení.

A.cz Jak se to stalo?

Protože jsem asistoval u operace šéfovi. Pro něj to byla jen příležitost seznámit se s novým lékařem a ty mladší si většinou k operaci brával jen jednou.

A.cz: A vy jste ho svým výkonem přesvědčil?

Při práci mi kladl velmi záludné anatomické otázky, ale já byl vycepovaný ze stejných operací z Prahy, odpovědi jsem znal. Dokonce jsem měl pocit, že stejné otázky byly právě v Motole při podobných příležitostech oblíbené. Požádal mě, ať operaci dokončím sám, před koncem odešel a rovnou mě vyzval, abych příštího pacienta operoval sám. Tím se vše změnilo.

Sen českých odborářů

A.cz: Přesto jste po krátké době odešel. Proč?

Změnily se také vztahy s kolegy - bohužel k horšímu. Ale hlavně jsem veškerý volný čas do té doby věnoval přípravě na jazykovou zkoušku, která mi otevřela cestu na Západ. Vybral jsem si ORL kliniku v rakouském Schwarzachu, uprostřed lyžařského ráje, se slušným platem, bez nočních služeb… sen všech českých odborářů.

A.cz: I tenhle sen jste ale poměrně záhy opustil.

Protože v Německu začali lékaři před několika lety panikařit, že se socialisté chystají znárodňovat zdravotnictví, a začali prodávat ordinace. Nabídka vysoko převyšovala poptávku a já v Rakousku potkal člověka, který tyhle prodeje zprostředkovával. Takže po dvou a půl letech jsem se vrátil do Německa, tentokrát už do Bavorska. Ve Weidenu, zhruba dvě hodiny autem od Prahy, jsem převzal poloviční podíl v zaběhlé praxi lékaře, který odešel do důchodu. Společně s kolegou nyní vedeme ORL oddělení v tamní nemocnici, máme patnáct zaměstnanců a myslím, že se nám i našim sestrám vede dobře.

A.cz: Jaké největší rozdíly vidíte mezi českým a německým zdravotnictvím?

Jednoznačně v produktivitě a hospodárnosti. Během jednoho dne ošetřím kolem osmdesáti pacientů, má pracovní doba je přitom zhruba třicet osm hodin týdně. Sám nedělám žádné administrativní výkony, vše zapisuje asistentka a vypracovává také zprávy. V Česku zkušení atestovaní lékaři tráví hodiny u psacích strojů, místo aby dělali svoji práci. Pokud jde o léky, v Německu jsem nucen šetřita předepisuji nejčastěji ta nejlevnější antibiotika a generika (ekvivalenty originálních léčivých přípravků - pozn. red.). V Česku používají kolegové ve stejných indikacích velmi drahé léky, které si dovolím napsat, jen pokud se jedná o výjimečně vážný stav pacienta.