Německý básník a dramatik Johann Wolfgang Goethe kdysi řekl: Architektura je zkamenělá hudba. Významný švýcarský architekt Mario Botta pak přirovnal kulturní stavby, jako jsou koncertní haly, ke katedrálám dneška. Takřka každé významnější evropské město si za poslední desetiletí takovou "katedrálu", moderní chrám hudby, postavilo.
Praha by se mohla něčeho takového dočkat za deset let. Tvůrce vítězného návrhu mezinárodní architektonické soutěže je znám: dánské studio Bjarke Ingels Group. Zatím si česká metropole musí vystačit s Rudolfinem a Obecním domem, které jsou sice stále dostatečně noblesní, ale soudobým potřebám už nestačí - zázemím pro diváky i muzikanty, vybavením, kapacitou, částečně i akustikou.
Ostatně úvahy o nové koncertní budově, která by splnila náročnější požadavky, se objevily už ve 20. letech minulého století. Čili jen několik let od dokončení zmiňovaného Obecního domu v roce 1912. Nový sál měl stát kousek od něj, místo kasáren na náměstí Republiky. Vše zhatila válka. Ve druhé polovině 20. století se záměr probral k životu. Ještě územní plán z roku 1963 s tímto místem v centru Prahy pro takový projekt počítal. Byl to pouhý ambiciózní nádech. Pak Československo sevřela komunistická normalizace.
Nový impulz přinesly až společenské změny v roce 1989. Praze se dokonce ozvali japonští investoři, záštitu nad projektem převzal prezident Václav Havel a japonský princ Naruhito, nynější císař. Budova měla stát na západním okraji Letenské pláně, zhruba tam, kde se později počítalo s "blobem" Národní knihovny Jana Kaplického. Byly připraveny podmínky pro mezinárodní architektonickou soutěž, která měla být vypsána v říjnu 1991. Nestalo se tak. Změnilo se vedení města, zájem opadl a Japonci ztratili trpělivost.
Idea moderní koncertní haly se pak znovu objevila přibližně před dvanácti lety. Vytipovávaly se lokality. Řešilo financování, provoz. Ale nešlo o příliš intenzivní práci. Proces urychlily až poslední roky. Nakonec byla zvolena lokalita u stanice metra Vltavská. Místo spoutané betonovými rampami magistrály, širokým železničním mostem či opěrnou stěnou brutalistního vzezření. Okolí nevábné, ušpiněné, postižené snad všemi společenskými patogeny, které městské prostředí přitahuje. Vandalismus, drogy, bezdomovectví…
Nejlepší stavby Evropy
Kulturní stavba takového významu, jež umožní umělecké výstupy a koncerty všeho druhu, nejen klasické hudby, však dokáže taková místa, kterým by se člověk raději vyhnul, pozvednout, výrazně obohatit život v sociálně nesourodém prostředí, zcela změnit charakter celé čtvrti. Podobnou strategii při stavbě moderních koncertních sálů v minulých letech zvolili v Římě, Budapešti, Kodani či Lucemburku.
Vítězný návrh Vltavské filharmonie (stejně jako většina méně úspěšných studií) je částečně koncipován jako nonstop otevřený prostor. Když se vhodně zvolí ráz a uspořádání nové okolní zástavby v oblasti nynějšího zpustlého bubenského nádraží, vznikne tu nepochybně nové městské centrum. A to díky blízkosti Vltavy velmi atraktivní.
Ostatně právě na březích řek, jezer nebo moře se takové společensky význačné budovy často stavějí. Svou přitažlivost tím přirozeně ještě zvyšují. Futuristické koncertní "dómy" se v přilehlých vodních hladinách zrcadlí například v Luzernu, Reykjavíku, Amsterdamu, Oslu či Hamburku.
O jedinečnosti těchto staveb, které se okamžitě stávají středem pozornosti, hovoří i fakt, že z posledních pěti udělených Evropských cen za architekturu - Mies van der Rohe Award - získaly tři koncertní haly: Opera v Oslu postavená na místě zchátralých doků, filharmonie v polském Štětíně a Harpa v Reykjavíku. O prestiži evropské ceny nelze pochybovat, od roku 1988 ji získalo pouhých patnáct staveb.
Islandská Harpa, koncertní síň s originálním tvarem i proskleným pláštěm, vzbuzuje představy rozeklané čedičové skály, blyštícího se ledovce či perleťových křídel vážky. Malý stát, s necelými 350 tisíci obyvateli, si ji dokázal postavit i přesto, že v tu dobu procházel bankovní krizí. Zahajovací koncert se konal 4. května 2011. Praha by mohla Reykjavík následovat v roce 2032.
