Praha - Masakr více než 20 tisíc polských vojáků a intelektuálů v Katyňském lese v roce 1940 nepoznamenal jen polsko-ruské vztahy, ale významně zasáhl i do života populárního českého spisovatele Františka Kožíka, autora románu Největší z pierotů.
Kožík navštívil místo tragédie v roce 1943, do Katyně ho poslali nacisté, čehož po roce 1948 využila Státní bezpečnost, aby umělce získala pro spolupráci.
Na málo známou událost české historie upozornilo poslední číslo odborného časopisu Paměť a dějiny, který vydává Ústav pro studium totalitních režimů.
"Stín Katyně v kombinaci se senzitivní povahou českého spisovatele vedl nakonec k založení jeho svazku informátora pod krycím názvem Medard v květnu 1957," píše se v článku s titulkem Katyň 1943 - Protektorátní povaha, zákulisí a osudy českých svědků.
Katyň jako protibolševická propaganda
Němci objevili hromadné hroby polské elity, kterou nechal Stalin postřílet v roce 1940, zkraje roku 1943 a okamžitě se rozhodli tento případ využít k protibolševické propagandě.
K tomu jim měli posloužit i známé a důvěryhodné osobnosti z okupovaných zemí. V protektorátu si nacisté vybrali patologa Františka Hájka a spisovatele Františka Kožíka, který v té době působil v Českém rozhlase. Oba pak okupanti vyslali na místo činu a jejich svědectví využili pro svou propagandu.
Kožík pak o své cestě referoval 30. dubna 1943 v rozhlasu, přičemž část projevu přebraly následně i noviny.
Spisovatel se zdržel hodnocení toho, kdo Poláky v Katyňském lese postřílel. Rusové dlouho odmítali, že to byli oni, a naopak svalovali vinu na Němce.
"Kožík se snažil návštěvu popisovat poměrně subjektivním stylem básníka a zjevně se nechtěl pouštět do žádných jednoznačných soudů," píše Michal Stehlík v časopise Paměť a dějiny. A přidává i ukázku z Kožíkova projevu:
František Kožík
- 1909 - 1997
- spisovatel, básník, dramatik
- živil se i jako herec a psal libreta k operám
- v letech 1941 - 1951 působil v Českém rozhlase
- v letech 1956 - 1974 pracoval jako dramaturg Československého filmu
- je autorem především životopisných románů, například Největší z pierotů, Básník neumírá, Josef Mánes, Rytíř smutné postavy nebo Miláček národa
- vydal dvě knihy v esperantu
"Obešli jsme celou smutnou prohlubeň a sladký zápach nám skoro nedovoluje vydechnout. Uchylujeme se spolu k ohni z větví a nastavujeme tvář raději štiplavému dýmu, abychom unikli ovzduší té sladkosti rozkladu. Pak už odjíždíme... S ulehčením dýcháme svěží vítr ruské roviny, když vyrážíme k odjezdu. Katyňský les se nám vzdaluje. A s ním i svědectví nepochopitelné nelidskosti, na jejíž příčinu snad ani nelze najít lidsky srozumitelnou odpověď."
Ligu proti bolševismu odmítl
Němečtí okupanti oceňovali, jak věrohodný popis masových hrobů v Katyni zapůsobil především na české intelektuální kruhy. Zároveň byli nespokojeni s tím, že Kožík odmítl vstoupit do zakládané Ligy proti bolševismu.
"V každém případě to však nebránilo Státní bezpečnosti, aby po roce 1948 vyvíjela na spisovatele nátlak a nutila ho úspěšně ke spolupráci," stojí v časopise Paměť a dějiny.
Do KSČ ho kvůli Katyni nevzali
Po válce se František Kožík angažoval nejprve v národně socialistické straně. Po únoru 1948 chtěl vstoupit do KSČ, ale závodní organizace strany v rozhlase to nepovolila právě s odkazem na jeho angažovanost v Katyni.
Kožík se pak marně pokusil od katyňského případu odstříhnout dvěma veřejnými vystoupeními v letech 1952 a 1955. Ve svých pamětech později napsal, že byl k cestě přinucen, že původně měl jet spisovatel Jan Drda, ale tomu se podařilo vymluvit se.
V roce 1956 se o Kožíka začala zajímat komunistická tajná policie. "Snažil jsem se cestě vší silou vyhnout, ale delegace tam byly vskutku 'zavlečeny'. Mně vyhrožovali, že jde 'o život celé mé rodiny'," napsal do svého životopisu pro bezpečnostní orgány.
Nacisté zakázali mé hry
Kožík tvrdil, že žádné pochybení v jeho článku o Katyni neobjevily po válce různé kontrolní orgány včetně sovětského velvyslanectví. Státní bezpečnosti napsal, že ho K.H.Frank zapsal na seznam sabotérů, jeho divadelní hry musely zmizet ze všech divadel a byla zakázána i jeho literární činnost.
Kožík uvedl, že jeho článek z dubna 1943 "nemluvil ani písmenem proti Sovětskému svazu". "Myslím, že se mi naopak podařilo dát české veřejnosti najevo i své myšlení, i že jde o falešnou nacistickou propagaci," napsal Kožík.
"V březnu 1952, když byla obnovena kampaň proti Sovětskému svazu, vrátil jsem se k této věci a otiskl jsem ve všem našem tisku 'Katyn očima pravdy', kde jsem se snažil svými zkušenostmi z cesty vyvrátit lži cizí propagandy, moje svědectví bylo citováno i sovětskými listy," uvedl Kožík.
Při získávání Kožíka ke spolupráci přitom Katyň nesloužila jako hlavní nátlakový argument. "Spíše byla využita spisovatelova touha po úspěšné kariéře a katyňská kapitola byly vedlejším podpůrným argumentem," uvedl Michal Stehlík v časopise Paměť a dějiny.
Kožík jako průměrný informátor
Kožík se scházel s StB v letech 1957 až 1960, aspoň z této doby pocházejí příslušné svazky, kde je zaznamenáno 75 schůzek a více než 70 předaných zpráv převážně informativního charakteru o zahraničních cestách a názorech osobností z literárních a filmových kruhů.
Podle záznamů StB byly Kožíkovy zprávy průměrné kvality a obvykle jen obecné. A v hodnocení z ledna 1959 se píše:
"Ze začátku měl výhrady ke spolupráci. Později se změnil a na schůzky nyní dochází kdykoliv se mu zatelefonuje. V docházkách je přesný. Je dosti snaživý, avšak ke zprávám musí být hodně dotěžován. Bojí se, aby na základě jeho zpráv nebylo někomu ublíženo."
Zpráva z roku 1962 konstatuje, že aktivnější spolupráci brání onemocnění informátora infekční žloutenkou. V roce 1972 byl Kožík vzhledem ke svému pokročilému věku a zdravotnímu stavu převeden do kategorie důvěrník a v roce 1987 se objevil návrh předat spis do archivu.
