Brno - Dva ústavní soudci, kteří nehlasovali pro vyhovění stížnosti poslance Miloše Melčáka, své ostatní kolegy kritizují a tvrdí, že soud vůbec neměl stížnost přezkoumávat.
Většina, třináct soudců, bylo ale opačného názoru a včera Melčákově stížnosti vyhověli.
Ostře své kolegy kritizuje především soudce Jan Musil, podle kterého je na místě otázka, zda místo spravedlnosti v Melčákově případu nezvítězili právníci.
Spravedlnost nad konec světa?
"Lze si klást také otázku: Nebudou škody, způsobené zrušením tohoto ústavního zákona, mnohem větší, než jsou údajné škody, které jeho přijetím utrpěl náš ústavní systém?" ptá se Musil ve svém odlišném stanovisku. Připomíná i staré latinské úsloví, které je možné přeložit jako "ať třebas zhyne svět, jen když zvítězí spravedlnost".
Podle Musila si Ústavní soud otevřel cestu pro napadení jakékoliv budoucí úpravy zkrácení volebního období prostřednictvím ústavní stížnosti, "a to nejen pro poslance, ale možná i pro kteréhokoliv voliče," napsal Musil.
Podle soudce není vyhovující nález nijak důkladný a přesvědčivý, soudci vstoupili na "tenký led" a překročili roli, podle které smí zákony jen rušit a začali vytvářet nová ústavní pravidla.
Kůrka ve svém stanovisku uvedl, že napadený zákon nijak neomezil svobodnou politickou soutěž. "Neboť hlasování soutěžících politických stran v parlamentu pro napadený zákon bylo vlastním a finálním vyústěním této soutěže, nikoli jejím popřením či omezením," uvedl Kůrka.
Podle Kůrky by poslanci zákonem o zkrácení volebního období nepřípustně zasáhli, pokud by krátili funkční období jiného ústavního úřadu, například prezidenta.
Rozdíly nejsou neobvyklé
"Zde však postup parlamentu směřoval výlučně k sobě samému (Poslanecké sněmovně), a to ještě ve smyslu vlastního omezení (zkrácení, nikoliv prodloužení volebního období)," napsal Kůrka.
Rozhodnutí soudu o Melčákově stížnosti bylo poměrně jednoznačné, podobné to bylo například také u posuzování Lisabonské smlouvy.
Mnohem ostřejší boj mezi soudci vypukl při posuzování reforem vlády Mirka Topolánka, tam většinou rozhodovali dva hlasy a odlišné stanoviska soudců byly ostrou kritikou verdiktu.
