Praha - "Mám život rozkouskovaný na etapy, nemůžu si dovolit je promíchat. Nemohla bych existovat," říká ve svém pražském bytě bezmála devadesátiletá Hana Trávová. Jako náctiletá organizovala se žlutou hvězdou na šatech v protektorátní Praze a později i v Terezíně tělovýchovné aktivity a soutěže pro židovské děti. Sport byl pro ni i její svěřence pevným bodem, který dokázal v hrůzných podmínkách ghetta a každodenního kontaktu se smrtí vytvářet alespoň trochu pocit normálnosti.
Hana se narodila jako Zentnerová v roce 1925 v Boru u Tachova v židovské, ale nábožensky spíše vlažné rodině. Zatímco prarodiče svátky drželi ještě velmi přísně, Zentnerovi chodili do synagogy jen dvakrát do roka a děti svým křesťanským kamarádům záviděly Vánoce se stromečkem a dárky. Hanina matka měla čtyři sourozence, otec pět, a tak se její dětství odehrávalo mezi desítkami tetiček, strýčků, bratranců a sestřenic, kteří se čile stýkali a různě si vypomáhali.
Není to osobní, ale už k nám nechoď
Sportovní talent se u Hany projevil už v dětství. Nadání jí pomohla rozvíjet zejména tělocvikářka na reformním reálném gymnáziu na Velvarské, dnešní Evropské třídě. Přivedla ji k míčovým hrám, atletice i lyžování, a především k házené, v níž se Hana brzy propracovala do ženského družstva. Kromě toho chodila cvičit i do Sokola i byla také nadšenou skautkou.
Pak ale přišla německá okupace. "Seděli jsme ve třídě, sněžilo a dole pod okny pochodovali Němci," vzpomíná Hana Trávová na 15. březen 1939. Hned poté začala přicházet první rasová nařízení. Stejně jako další židovské děti přestali Hana i její bratr chodit postupně do školy, nesměli do parku, do kina, na nákupy jen ve vyhrazených hodinách.
Běh pro Paměť národa
V sobotu 20. května 2017 v 11 hod. odstartuje v oboře Hvězda charitativní Běh pro Paměť národa. Poběží se za všechny, kteří nevzdali boj za svobodu - letce RAF, odbojáře, politické vězně a mnoho dalších. Výtěžek Běhu umožní natočit a uchovat další stovky jejich příběhů ve sbírce Paměť národa.
Lidé raději přecházeli na druhou stranu ulice, aby své známé a sousedy se žlutou hvězdou nemuseli pozdravit. Ze Sokola Hanu vyloučili ještě před okupací, do skauta mohla chodit až do poslední chvíle. Pak si ji ale jednou vzala vedoucí stranou a vysvětlila jí, že ji má ráda, ale ať už na schůzky nechodí. Že by to mohlo být nebezpečné i pro všechny ostatní.
Aby děti mohly žít jako děti
Pro židovské děti, jejichž dosavadní aktivity postihoval jeden zákaz za druhým, zábavu a životní náplň zajišťovala židovská obec, například pomocí takzvaných přeškolovacích kurzů.
"Já chodila na kurz pro učitelky mateřských škol a potom si Fredy Hirsch v roce 1940 vymyslel kurz pro tělocvikáře a já se na něj nadšeně přihlásila," zmiňuje Hana Trávová jméno legendárního židovského aktivisty, který pečoval o děti nejen v Praze na Hagiboru, ale i v Terezíně a nakonec v Osvětimi, kde se mu podařilo s nacisty vyjednat pro děti speciální ubytování, aby jim alespoň krátce vytvořil iluzi normálního dětství. Když většina jeho svěřenců skončila v plynových komorách, spáchal sebevraždu.
Hana, v roce 1940 patnáctiletá, ve Fredyho kurzu získala praktické základy z nejrůznějších pohybových činností včetně tanečních a každý den na Hagiboru dostala na starosti jedno družstvo dětí, které zaměstnávala pohybovou činností. Dělaly se turnaje ve volejbale, v basketbalu, špatně živené děti dostávaly svačinu.
Setkání na Hagiboru ale měla i další rozměr - sport mezi lidmi utkal nitky celoživotních přátelství. "Drželi jsme spolu," vzpomíná Hana. "Cítili jsme se důležití, že můžeme alespoň něco dělat. Například jsme pomáhali starším lidem před transporty balit a také nosit kufry."
Nést kufr pomáhala i své babičce, kterou doprovázela na seřadiště, když se maminka psychicky zhroutila. O pár měsíců později si cestu k vlaku zopakovala s druhou babičkou a v listopadu 1942 už šla do transportu ona sama s celou svou rodinou. "Alespoň jsme šli všichni pohromadě, tím to bylo snazší," vzpomíná paní Hana.
Pracovala v kuchyni, vyráběla rakve
V Terezíně Zentnerovy rozdělili: Hanin mladší bratr žil v dětském domově, ona s matkou v Hamburských ženských kasárnách, otec v mužských Sudetských kasárnách. Maminka štěpila slídu a snažila se vzít jakoukoliv práci, která by rodině přilepšila, Hana pracovala nejprve v kuchyni, pak dělala střechy, ale také v truhlárně vyráběla rakve.
Zároveň byla členkou Freizeitgestaltungu, organizace pro volný čas, a stejně jako v Praze se i tady pod vedením Fredyho Hirsche pokoušela spolu s dalšími vychovateli zpříjemňovat dětem život společným cvičením na dvorech kasáren či organizováním závodů na baště. "Ale šly transporty, tak dětí ubývalo," říká. "Bohužel mnoho dětí nepřežilo."
Spousta lidí v Terezíně podle ní umírala proto, že ztratili naději. Naopak duševní síla je udržovala při životě, bylo proto důležité dodržovat alespoň malé rituály, které vězně ghetta pojily s normálním životem. Jako duševní vzpruha fungovaly kromě sportu i kulturní aktivity - mezi internovanými byla řada špičkových umělců, hudebníků, herců, díky nimž se nacvičovala vystoupení a pořádaly koncerty.
Na podzim 1944 začaly masivní deportace židů z ghetta dále na východ. Nacisté tušili blížící se konec války a chtěli Terezín před případnou vzpourou oslabit. Ve městě zůstávali jen někteří práceschopní, kteří měli nakonec ghetto zlikvidovat, aby po něm nezůstaly stopy.
Černým dnem se pro Hanu stalo datum 28. října 1944, kdy posledním transportem z Terezína odjela její maminka s mladším bratrem. "Data narození vnoučat a pravnoučat si nepamatuju, protože jich mám hodně, ale tohle datum mám vyryté do mozku," říká paní Hana. Otec byl odvezen na východ už o několik týdnů dříve. Nikoho z nich už nikdy neviděla.
Vraceli jsme se do vzduchoprázdna
Hana zůstala až do konce války v Terezíně a jako jediná z celé rozvětvené rodiny přežila. Ale šťastná nebyla, naopak si to dlouho vyčítala. "Moje filozofie je, že v takových chvílích má rodina zůstat pohromadě. Buď pohromadě žít, nebo spolu zemřít," konstatuje Hana.
Když se v roce 1945 vrátila do Prahy, cítila se absolutně vykořeněná. Nejen rodiče a bratr, ale i všechny tety a strýcové zmizeli v koncentračních táborech. Nikdo na ni nečekal, nikdo ji nevítal a stejně jako mnozí další přeživší ještě dlouho doufala, že se po mnoha měsících někteří příbuzní přece jen ještě objeví.
"Mozek odmítá realitu. Snaží se nějak vysvětlit si nevysvětlitelné. Takže jsem si vysnila, že maminka je někde v ústavu choromyslných a že se časem vrátí," vysvětluje paní Hana a dodává, jak se ještě několik desetiletí nemohla na ulici podívat na malé chlapce. V každém z nich viděla svého nacisty zavražděného bratra. Zlomilo se to až s narozením prvního vnuka.
To, co Haně v prvních měsících po návratu poskytlo vzpruhu a opěrný bod, byl opět sport. V klubu Republikán Praha XIX v Šárce, kde už před válkou hrála házenou za ženy, ji přivítali s otevřenou náručí. "Řekli mi: 'Jak se trochu vykrmíš, budeš zase hrát.‘ A opravdu, za půl roku už jsem zase hrála ligu," vzpomíná paní Hana.
S přítelkyní z Terezína si našly malou garsonku a začala chodit do kurzu, kde si mohla doplnit zameškané vzdělání a složit maturitu. Později Hana Trávová vystudovala tělesnou výchovu na Pedagogické fakultě a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala jako profesorka tělesné výchovy na AMU a později jako průvodkyně.
Vdala se také za tělocvikáře a češtináře, s nímž má tři dcery a od nich osm vnoučat a tři pravnoučata. "Život jde dál svou cestou a tak to má být. Je ale dobré nedělat si iluze. Iluze dovedly naše rodiče k rozhodnutí zůstat v Čechách. Věřili, že člověk je dobrý a že se to, co se stalo, nemůže přihodit. Je třeba dělat hodně pro dobro a přitom vědět, že zlo existuje."
