Jsme zhruba 80 metrů nad zvlněnou krajinou střední Vysočiny. Na místě, kam se jen tak nikdo nepodívá. Na vrcholu "stožáru" s robustní vrtulí. I přes zataženou oblohu a pomalu ustupující mlhu je vidět na kilometry daleko. Silný vítr metá do tváře malé dešťové kapky. Průměrně tu fouká rychlostí až sedm metrů za vteřinu, což je dvakrát více, než jaký je průměr v celém Česku.
I proto právě tady stojí od roku 2009 větrná elektrárna Věžnice, z níž právě shlížíme. Její dvě věže, vysoké asi jako šestadvacetipatrový dům, pracují dohromady s výkonem 4,1 megawattů a svou roční produkcí pokryjí spotřebu více než dvou tisíc domácností. "Je to taková typická česká větrná elektrárna," hodnotí Ondřej Němec, který má ve společnosti ČEZ na starosti obnovitelné zdroje.
Desítky metrů dlouhé sklolaminátové lopaty vrtule větrné elektrárny by se nyní za běžných okolností s charakteristickým svistem otočily i patnáctkrát za minutu. Během návštěv jsou ale vypnuté. Co se otáčí i teď - byť téměř nezřetelně - je takzvaná gondola, tedy vrchní část větrné elektrárny, na které právě stojíme.
Ačkoli zvenku působí "větrníky" elegantně, uvnitř to vypadá jako v každé jiné strojovně. Prostředí je hlučné a stísněné, plné různých zařízení, elektrických skříní, kol, ventilů i nápisů upozorňujících na bezpečné zacházení. Právě zde se síla přírody přetváří v energii - vítr se opře do tvarovaných lopatek, ty roztočí generátor a v něm vznikne elektrický proud.
Do strojovny se technici dostávají výtahem, případně po žebříku v tubusu elektrárny. Chodí sem ovšem jen minimálně, kontrola je třeba jen jednou za měsíc. Elektrárna jinak funguje naprosto samostatně. Sama rozpozná, jakým směrem natočit gondolu, aby se vítr do lopatek opřel nejsilněji. Činí tak neustále - v noci, za deště, za sněhu a i nyní, když je elektrárna jinak vypnutá.
"Na gondole je meteorologický stožár. Na něm jsou korouhvičky a metr, které měří odkud a jak rychle fouká. Podle toho řídicí systém ovládá natočení věže i sklon lopatek. Ovládání je naprosto autonomní. Fouká-li málo nebo naopak moc, samo se zastaví," popisuje Němec.
Dříve strážní věže, nyní elektrárny
Výstižný název Věžnice dostala elektrárna podle stejnojmenné obce vzdálené asi kilometr odsud. Tu zase lidé pojmenovali podle strážních věží, které ve středověku hlídaly obchodní stezku z Prahy do Brna. Ty už ovšem zůstaly jen ve znaku obce, dnes jejímu panoramatu dominují právě dva "větrníky", jak jim místní i pracovníci ČEZ říkají, stojící na louce na kopci nad vesnicí.
Obec získala v minulosti několik ocenění v soutěži Vesnice roku Kraje Vysočiny, například v kategorii systematický rozvoj. K tomu přispělo i to, že si projekt vybudování větrné elektrárny vesnice sama vymyslela. "Viděli v tom potenciál pro rozvoj. Investor, v tomto případě ČEZ, přispěl na opravu cest, zafinancoval osvětlení. Navíc se tady platí nájem, jsou to obecní pozemky," upřesňuje Ondřej Němec.
Takový přístup je v Česku výjimečný. Plány na vybudování větrných elektráren naopak často narážejí na odpor samospráv. Dlouhodobě proti plánu postavit větrnou elektrárnu protestují například lidé na pomezí Táborska a Benešovska, kde má podle nových plánů vyrůst až 21 "větrníků". "Projekty se táhnou, často je zablokuje i ochrana přírody nebo i vyjádření vojáků. Tím pádem se možnosti zužují," doplňuje Němec.
Přitom upozorňuje, že není pravda, že v Česku příliš nefouká, a nemá tedy smysl větrné elektrárny stavět, jak často slýchává. "Celkově mají větrné elektrárny v Česku výkon 340 megawattů a je potenciál tady mít ještě sedmkrát více," upozorňuje.
Ačkoli působí elektrárna Věžnice ve vysočinské krajině impozantně, svou výškou osmdesáti metrů patří její věže k těm menším. Vůbec nejvyšší v Česku je elektrárna ve Zlaté Olešnici v Podkrkonoší se 125 metry. Již za pár let by ji ale mohl nahradit plánovaný superstožár, který má nahradit stávajících pět elektráren u Břežan na Znojemsku. Měl by mít 166 metrů, samotná vrtule bude mít průměr 152 metrů. Taková míra odpovídá výšce západních věží katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Ale vynásobené dvakrát.
I Věžnici čekají v příštích letech přestavby. Větrné elektrárny většinou fungují 20 let, pak přestává být její provoz výnosný. "Čím je elektrárna starší, tím více peněz stojí její údržba," dodává Ondřej Němec. Je tedy možné, že i dva stožáry u Věžnic nahradí v budoucnu jeden vyšší.
