Sytě zelenou stráň, kde kdysi Ležáky stály, lemují vzrostlé stromy, přes silnici se třpytí hladina rybníka.
Kdysi poklidné místo je však bez lidí i domů, klikatý, pod strání zčeřený potok bez mlýna. Jen tísni, které se tohle údolí těžko někdy zbaví, příčina nechybí.
Dnes sedmasedmdesátiletá Jarmila Doležalová, která tady strávila první roky svého života, má k úzkosti o důvod navíc.
Ona a její o rok mladší sestra Marie jsou jedinými obyvateli Ležáků, které tragédii přežily. Kvůli středě 24. června 1942, kdy nacisté během heydrichiády osadu vypálili a povraždili jejich obyvatele, přišly o rodiče i velký kus dětství.
Jejich otec Josef Šťulík byl popraven pár dní po vypálení osady na pardubickém Zámečku, maminka Marie zemřela v lednu 1943 v koncentračním táboře v Osvětimi - Birkenau.
Jejich dcery Jarmila a Marie skončily u německých rodin, odkud se vrátily v roce 1946 do Československa vykořeněné a zmatené. Neuměly česky a cítily se jako Němky, které kdovíproč vytrhli z jejich pravých rodin.
První vzpomínky až z Polska. A na jídlo
V to odpoledne, kdy do Ležáků vtrhly stovky ozbrojených mužů, včetně gestapa, bylo Jarmile Doležalové jen dva roky a sedm měsíců. Sestra byla ještě o rok a čtyři měsíce mladší.
"Nepamatujeme si z toho dne, následujících přesunů ani svého raného dětství v Čechách samozřejmě nic," říká.
Její první vzpomínka tak patří pravděpodobně až polskému Bruczkovu (německy Bruckau), kam ji Němci spolu se sestrou i některými k poněmčení určenými dětmi z Lidic odvezli.
To už měly dávno za sebou krátkou zastávku v Pardubicích, odkud je ještě v noci, po popravách dospělých, odvezli na delší pobyt do Prahy.
"Pamatuji si až Polsko a jakousi umývárnu, kde jsem s větší dívkou hledala něco k jídlu," vzpomíná.
Jako tříletá tehdy zažívala hlad, který nejspíš silně ovlivnil, co se mezi jejími dalšími vzpomínkami udrželo a co ne. Izolované obrazy, které jí z následujících měsíců a let utkvěly v paměti, jsou často spojené s jídlem.
"Bydleli jsme ve vilce, kde byla veliká kuchyň, vidím před sebou stůl, jak jsme u něho jedli vařené vejce v kalíšku, pili čaj s mlékem a dívali se výhledem na zahradu," popisuje dům v obci Unterberg, dnes součást obce Puszczykovo, kde žila od května roku 1943 v adoptivní rodině Paetelových.
Na příchod do německé rodiny si matně vzpomíná. "Jela jsem v černém autě do Lipové ulice, kde Paetelovi kvůli práci bydleli."
Ve vzpomínkách na první místo pobytu s novou rodinou jí ještě utkvěla prostorná koupelna, která byla nahoře v patře. "Taky si pamatuju odjezd vlakem kamsi, měl snad být nějaký nálet."
Její paměť to měla těžké. Bydlišť, které s Paetelovými vystřídala, bylo několik. "Bydleli jsme také v jiném domě, vedle byla konírna, přes silnici dřevěný kryt. Z okna jsem také viděla nějaké bombardování, jak se blýskalo, od té doby jsem se bála bouřek," říká.
Podobně vzpomíná i na pobyt ve vesnici Grethem u Hannoveru, kam Paetelovi utekli před postupující Rudou armádou.
"Pro mléko jsme chodili k sedlákovi, za vesnicí jsme trhali šťovík na polévku, a když nám Mami namazala chleba s margarínem, byla to dobrota. Vím i, že jsem ho jedla blízko brány do dvora," vybavuje si.
Seriál k 75.výročí atentátu na Reinharda Heydricha
Do paměti se jí vryly i Vánoce, neví však samozřejmě, který rok. "Byli jsme v kostele a dostali tam nějaké marcipánové kousky. Ty byly sladké, dobré. Vidím zelený stromek, jak stál na chodbě. Ale ne ozdobený, jak nakonec vypadal, si nevzpomenu."
Ani ne čtyřletá dívka si na novou rodinu zvykla rychle. Češtinu během téměř roku, kdy ji měla zákaz používat, zapomněla a německy se naučila snadno.
Náhradní rodiče, kteří už dvě starší dcery měli, se navíc k dívce jménem Jarmila Stulik, kterou přejmenovali na Camillu Paetel, chovali hezky.
"Papi byl zemědělský inženýr, Mami byla v domácnosti a oba na mě byli moc hodní," ukazuje žena na rodinnou fotografii z léta roku 1943, na které je i drobná, ještě ne čtyřletá blondýnka Camilla ve světlých šatičkách.
Malá Camilla začala v Grethemu chodit i do školy. Důkazem jsou dva sešity, na němčinu a matematiku, které jí zbyly. Vybavuje si i starou školní budovu u rybníka. "Byly tam krásné bílé lekníny," říká.
Návrat do vlasti, kterou si nepamatovaly
Jenže brzy přišel konec války.
Náhradní matka Hannah Paetelová si přečetla v novinách výzvu hledající lidické děti a nahlásila, že vychovává děvče, které za války nejspíš ztratilo rodiče.
V červnu roku 1946 si tak pro malou Camillu/Jarmilu přišel československý kriminální inspektor Josef Ondráček. České úřady se ale tehdy domnívaly, že našly Jarmilou Strakovou z Lidic.
Omyl se však brzy vysvětlil.
"Utíraly jsme nádobí a dole zastavilo vojenské auto. Vím, že se paní Paetelová s někým chvíli bavila, pak mi dala mou školní brašnu, sešity, stříbrnou lžíci, ručník a odjela jsem s kriminálním inspektorem Ondráčkem zpátky do Čech," popisuje náhlý odjezd z Německa věcně Doležalová.
V první chvíli pro ni další přesun, během války už několikátý, žádný stres neznamenal. Nevzpomíná si ani na žádné loučení. "Pro mě to zprvu nebylo trauma, byla jsem tak zvyklá, že se musím stále stěhovat, že mi to nepřišlo divné." Větším šokem pro ni bylo, že najednou měla přestat používat jediný jazyk, který uměla, tedy němčinu.
I to však časem zvládla. Už jednou naučenou a zase zapomenutou češtinu vstřebala jako dítě přirozeně rychle. Tím spíš, že ji opět obklopovali vstřícní lidé.
Po příjezdu trávila nějaký čas v Kladně-Kročehlavech u Anny Židové z Lidic, navštěvoval ji i Ondráček.
"Brzy jsem ho začala brát jako strejdu, byl hodný, všude po Kladně se mnou chodil. Třeba na fotbal, po známých, a když mě pak odvezl do Včelákova a zmizel z mého života, tak jsem vzpomínala hlavně na strýce Ondráčka, kde je."
Ondráček i Židová si Jarmilu chtěli dokonce adoptovat, přihlásil se o ni i bratr jejího dědečka Františka Pelikána, který žil v Americe.
Úřady však rozhodly, že zůstane s dědou, který se vrátil z koncentračního tábora, a strýcem Václavem Pelikánem, kterému bylo po válce sedmnáct let.
O obě sestry, Marie se také vrátila v roce 1946, se starala i jejich známá Maruška Víšková a sousedi Louvarovi, kterým děvčata říkala tetička a strejda.
Návrat domů ale nebyl snadný. Sestry se samozřejmě ještě nějaký čas cítily jako Camilla a Rosemarie. Jak dlouho vlastně přerod trval?
"Asi ještě v té první třídě jsem se cítila jako Němka. Když mě tehdy pan řídící vyvolal jako Jarmilu Šťulíkovou, řekla jsem: ´Ich bin nicht Jamila Špulik, ich bin Camilla Paetel.' Také jsem dlouho psala Jarmila s dvěma ll, podobně jako Camilla. Pak jsem si postupně, v té druhé, třetí třídě, zvykla."
Dcera Jarmila Doležalová, badatelka, která o ležácké tragédii sepsala několik knih, míní, že matka v jednu chvíli úplně ztratila identitu.
"Myslím, že maminka byla jeden čas v takovém bezprizornu, už jí docházelo, že není Camilla, ale Jarmilou se ještě necítila. Muselo to být těžké," říká dcera.
"Naštěstí jsem byla bezproblémové dítě, kam mě dali, tam jsem byla a neprotestovala," reaguje její matka.
S německou rodinou se Jarmila stýká dodnes
S Paetelovými pak úplně ztratila kontakt a de facto na ně zapomněla. Ale její němečtí adoptivní rodiče nikoli.
Se ztrátou dcery, tak ji vždy brali, se nikdy nevyrovnali, a po deseti letech se jim dokonce podařilo svoji "Camillu" vypátrat. Ta už v té době spolu se sestrou studovala střední pedagogickou školu v Litomyšli.
Dostala od Paetelových čtyři vřelé dopisy (od adoptivních rodičů i obou nevlastních sester, dodnes je má uschované), a komunistické úřady jí dokonce povolily jim odpovědět.
Začal tak vztah, který vydržel dodnes. Píší si, i s nevlastními sestrami, občas se navštěvují.
"Obě jejich další dcery, Angelika i Beatrix, u nás byly několikrát i s rodinami, jednou u nás Beatrix nechala i syna Roberta. Paní Paetelová tu byla také dvakrát a stále jsem jí říkala Mami," říká Doležalová, která se ve dvaadvaceti letech vdala za zemědělského inženýra Karla Doležala.
Na vzpomínky na nepovedené dětství pak nebyl čas.
Porodila sedm dětí, tři dcery a čtyři syny, muž jí navíc zemřel už ve 49 letech. Od padesátých let bydlí Doležalová na stále stejném místě. Se svojí dcerou žije v jednom z včelákovských domků, které sestrám postavila Společnost pro obnovu Lidic.
Hned v sousedství má po celou tu dobu svoji sestru Marii Jeřábkovou, která také není sama. Bydlí se svým synem, zahrady sester odděluje jen plot.
Marie se svojí německou rodinou, kterou také považovala za skutečnou, ztratila kontakt v roce 1946 navždy. I ona se vdala, její manžel Karel Jeřábek se zabil při autonehodě v sedmdesátých letech, a má dva syny.
Podobné osudy, ale jiné nátury
Osud malé Marušky byl během války velmi podobný tomu Jarmilinu. V létě 1943 odešla k německým pěstounům, Kurtu a Hertě Alscherovým, se kterými žila nejprve v polské Poznani, postupně ale i oni vystřídali několik dalších domovů.
Na nové jméno Rosemarie si podobně jako Jarmila rychle zvykla. Když se vrátila po válce do Včelákova k dědečkovi, v novém domově například neustále hledala koupelnu, ve které se myla u Alscherových. "Kde je koupelna? Proč tady není koupelna?" ptala se německy v domku se suchým záchodem na dvoře.
I přes obdobný osud byl vztah obou sester komplikovaný. "Střídala se období, kdy jsme se stýkaly často a bez problémů, pak jsme se třeba pohádaly a nemluvily spolu. Ale nemyslím, že by to mezi sestrami bylo něco mimořádného," hodnotí část uplynulých let Jarmila.
Od pořadu jedné z komerčních televizí, který stanice zhruba před deseti lety poutala sloganem Šedesát let se nenávidí, se však podle ní vše změnilo k horšímu.
"Byl sestříhán tak, aby naše vztahy vyhrotil. Povedlo se jim to," říká Jarmila. Přiznává však, že jejich dlouhodobý vztah nejspíš utrpěl i tím, že vyrůstaly odděleně. "Určitě to mělo vliv, navíc jsme každá úplně jiná povaha."
Marie Jeřábková nyní žádost o rozhovor zdvořile odmítla. "Nezlobte se, jsem už unavená a nemocná," řekla.
Ještě před pár lety v místě vypáleného Švandova mlýna, kde sestry prožily první chvíle života, s nadhledem popisovala, jak se dívá na dvojnásobné vytržení z rodiny a krušné dětství.
"Čas rány zhojí. Lidé na tom byli i hůř než my, a přesto bylo dost těch, kteří nám pomáhali," řekla.
