Yana inženýrka, trenérka plavání

26 let, HostomelJsou to čtyři dny, co jsem utekla do Česka. Bydlela jsem s přítelem kousek od Hostomelu, který Rusové od prvního dne bombardují. Neměli jsme nic připraveno. Jenže tu noc 24. února mě přítel nad ránem vzbudil a řekl mi, že válka je tady. Podívali jsme se na zprávy, kde byly instrukce, že máme zůstat doma a nepanikařit. Lidé utíkali z Kyjeva, tak se tvořily dopravní zácpy, tím pádem jsme se rozhodli, že nemá ještě cenu nikam jezdit. Nakonec jsme se později ale do Kyjeva dostali vlakem a pak jsme se přesunuli do hor do menšího města. Myslela jsem si, že zůstanu schovaná v horách, měla jsem stan a všechno, co je k tomu třeba. Jenže po pár hodinách se přítel rozhodl, že nemůže zůstat, že musí jít zpět a pomáhat bojovat, a že já musím utéct na Západ. Neměla jsem nic připraveno, nevyměnila si peníze, neměla jsem dost oblečení. V té době jsem ještě neměla v hlavě přepnuto na fakt, že je tu opravdu válka, válka v roce 2022. Myslela jsem, že se za týden vrátíme zpět domů. Ale poslechla jsem přítele, jela jsem autobusem do Užhorodu, pak jsem se dostala na Slovensko, ale nevěděla jsem, kam dál. Na hranici jsem potkala nějaké holky, které mi řekly, že mají auto, a nabídly mi, že mě vezmou do Česka. Pomohly mi tady pak zařídit vízum a najít bydlení. Teď doufám, že najdu práci, budu dělat úplně cokoli. Na Ukrajině mi zůstala rodina i přítel. Moji rodiče nechtějí opustit Kyjev. Moje sestra bydlí blízko Hostomelu, avšak její město patří nyní Rusům. Nemá kam odejít, je jen zavřená doma, obklíčená Rusy. Viděli jsme, že Rusové střílí i ženy s dětmi, takže je velmi vyděšená, protože je těhotná. A rodiče, kteří bydlí kousek od ní, jí chtějí zůstat nablízku. Mámě píšu každé ráno, jestli žije. Trochu to odlehčím, ale asi před měsícem jsme s přítelem rozebírali, že bychom mohli víc cestovat, třeba se podívat do Prahy a zdokonalit se v angličtině. No a tak tu jsem, ale v důsledku války, je to šílené. Češi a jiné země nám hrozně moc pomáhají, za což jsem vděčná, ale musím upozornit na to, že my potřebujeme hlavně, aby nám pomohli vyhnat ruské okupanty.

Vitalij student

17 let, KyjevStudoval jsem na vysoké škole prvním rokem. Začátkem ledna škola přešla na distanční výuku. Měsíc nato se již spekulovalo o možné invazi. O hrozbě vpádu ruských vojsk jsem se bavil hlavně se spolužáky, do poslední chvíle tomu ale nikdo z nás nemohl uvěřit. Brzy ráno 24. února mě probudil podivný neznámý rachot. Zatřásla se okna, okolím zazněly výbuchy. Záhy po probuzení mi do pokoje vešla maminka. Řekla, že i tak se chystá do práce. Cítil jsem se bezmocně, nezbývalo mi nic jiného než čekat, až se vrátí. Neustále mi přitom pípal mobil, jeden po druhém mi spolužáci psali, že zaslechli výbuchy i v odlehlejších městských částech. Někdo z nich už byl zrovna na cestě z hlavního města, někteří váhali, kam dál. Nicméně, odpolední výuka pokračovala i nadále beze změn, jako by se nic nedělo. Ráno 25. února si vybavuju dost matně. Rodiče řekli, že musíme jít. Vzal jsem s sebou jenom malý batoh, nabíječku na mobil, powerbanku, flašku vody a svetr.

Tatiana učitelka

24 let, VinnycjaV den invaze učitelku Tatianu probudil zvonící telefon. Volal starší bratr. "Sbal si věci. Začala válka," vyhrkl na ni. Sám se spolu s nevlastním otcem ale nikam nechystal. Zůstal na Ukrajině. Z Vinnycje, města ležícího téměř čtyři hodiny cesty jihozápadně od Kyjeva, se Tatiana s mámou a mladším bratrem dostala přes Užhorod na Slovensko, kde čekali na odvoz do Prahy bezmála 24 hodin. "Přespávali jsme ve stanu. Do české metropole jsme se dostali minulý čtvrtek s nadějí na bezpečnější život. Spoléháme se však na brzký návrat zpět do rodné vlasti, zdržet se v České republice trvale neplánujeme. Rádi bychom si zde ale vydělali peníze na pomoc zbytku rodiny. Brali bychom jakoukoli práci," dodává Tatiana.

Anastasia podnikatelka

30 let, KyjevSpolu se sestrou překročila podnikatelka Anastasia na cestě do Česka čtyři hranice: moldavskou, rumunskou, slovenskou a nakonec českou. "Jely jsme sem týden. U českých hranic nás potkal pár dobrovolníků, Vladymyr a Margarita, který nás ubytoval ve Staré Boleslavi," popisuje. Dlouhodobější plány nemají. Situace je tak překotná, že se zkrátka nevyplatí. Zařídit si vízum, pojištění, přihlásit se na jazykové kurzy a najít si jakoukoli práci vnímají sestry jako jediný cíl. "Nebráníme se žádné práci. Podle studijního oboru nás tady stejně nikdo nevezme, brání tomu neznalost jazyka. Nevěděla byste náhodou o jazykových kurzech?" loučí se otázkou Anastasia.

Andrej student

17 let, VinnycjaNaposledy jsem objal svého tátu 28. února. Dovezl nás spolu se zbytkem rodiny, mámou, babičkou a malou sestrou, k hranicím. Poté jsme se rozloučili, tatínek Ukrajinu opustit nemohl, vztahuje se na něj branná povinnost. Museli jsme pryč, neměli jsme na výběr, začaly nám nad hlavami létat střely a granáty. Vedle našeho města rozbombardovali letiště. Teď se v Česku poohlížím po vysokých školách, abych mohl i nadále studovat aplikovanou matematiku. Nevěděla byste náhodou o něčem? Před vpádem ruské armády na Ukrajinu jsem studoval na Kyjevské národní univerzitě Tarase Ševčenka. Samozřejmě bych mohl zůstat studovat v Kyjevě, jenže ten čelí bombardování… kdyby mi na hlavu spadla bomba, rázem nejsem student, ale mrtvola. Máma s babičkou se zde zdržet neplánují. Doufají v brzký návrat do rodné vlasti, kde na ně čekají táta a děda. Chybí nám. Rádi bychom byli zase všichni spolu, aby tatínek přišel, nebo abychom se vrátili my k němu.

Slavik školák

11 let, KyjevZačala válka. Nutně jsme se potřebovali alespoň na chvíli schovat, proto jsme se s rodinou vydali hledat nějaké místo, kde nelétají bomby. Všimli jsme si, že nad Českou republikou rakety neduní, nejsou tady žádná vojska, nikdo tu nic neničí. Přijeli jsme sem za bezpečím, ale jenom na chvíli. Doma na nás čeká táta.

Světlana ekonomka

43 let, KyjevTřiačtyřicetiletá ekonomka Světlana je přesvědčená, že bez znalosti českých zákonů a jazyka je jí titul bakaláře ekonomiky a magistra veřejné správy v Česku k ničemu. Na Ukrajině jí zůstal manžel, starost o dvě děti byla na prvním místě. Na cestě do Prahy vystřídala několik dopravních prostředků. Přístřeší jim na pár dní poskytli laskaví přátelé. Světlana, jak říká, jim však viset na krku nehodlá. Nechce obtěžovat. "Kde bych nejraději zůstala? Doma v Kyjevě, nechala jsem tam celý život. Nechala jsem tam manžela, firmu, přátele. Většina lidí z mého okolí netuší, že jsem z Ukrajiny uprchla. Stydím se za to. Nicméně brát sociální příspěvky a sedět na zadku nehodlám. Když už nevím, na jak dlouho jsem se tady zasekla, musím být společnosti něčím přínosná," říká přesvědčivě.

Anžela chirurgyně

41 let, OděsaJedenačtyřicetiletá Anžela se živila jako chirurg. Tomu je teď konec. Ruští okupanti ji donutili utéct z vlasti do Česka. Se čtyřčlennou rodinou a černým foxteriérem se stali uprchlíky. Cesta z přístavního města na břehu Černého moře do Prahy jí s rodinou trvala pět dní. Naštěstí měla úspory, a tak mohla cestou pro rodinu zařizovat ubytování přes portál Booking. To ale pochopitelně nebylo zdarma. A není ani v Česku. Na jak dlouho jim peníze vystačí, neví. "Co bude dál?" zračí se jí nezodpověditelná otázka v očích, když se loučí.

Alena krejčová

46 let, LvovZe Lvova do Česka přijela šestačtyřicetiletá Alena jako jedna z mála s kufrem. Většina lidí prchajících před válkou má tašky. Někteří dokonce jen pytle. To, co bylo po ruce. V sobotu si šestačtyřicetiletá krejčová telefonicky sjednala v Praze práci, do hodiny si sbalila věci a okamžitě se vydala do Prahy. Jak sama říká, všechno je Boží vůle, podkresluje to podle ní i skutečnost, že při překročení hranic jí sehnali ubytování dobrovolníci. "Kdybych to neměla předem promyšlené, asi bych do Prahy nedojela. Přijela bych na Florenc, a co dál?"

Elena učitelka

DniproUčitelka Elena přijela spolu s třiasedmdesátiletou matkou do Prahy v sobotu 5. března. Dočasně se ubytovaly u známých. Hlavně doufají, že vládou nabízené zdravotní pojištění, které ze zákona chrání registrované příchozí Ukrajince, pokryje náklady na léky pro Eleninu matku Tatianu. "Má cukrovku. Stále nemohu uvěřit tomu, že jsme v bezpečí. Že nám nic nehrozí," svěřuje se.