Do problémů se žena dostala před deseti lety kvůli několika půjčkám, jež sjednal její bývalý manžel. Pár je se svými průměrnými příjmy nebyl schopen včas splácet. "Byla jsem tak důvěřivá, že dodnes nevím, za co ty peníze utratil. Nechávala jsem veškeré finance na něm," říká.
Vleklá finanční tíseň vedla až k rozvodu manželství. V září roku 2012 pak Švecová, v té době na mateřské dovolené, vstoupila do insolvence. "Byl to boj, na život nám po odečtení nákladů na byt zůstávaly s dvěma dcerami jen dva tisíce korun. Aby mi soud insolvenci povolil, musela jsem vykázat o tři tisíce větší příjmy, které mi potvrdila kamarádka jen na oko, ale nedostávala jsem je," říká devětačtyřicetiletá žena, jejíž jméno redakce s ohledem na ochranu jejích dětí změnila.
Uhradit dluhy z několika půjček však žena nakonec zvládla o více než rok dříve, než vypršela pětiletá lhůta pro osobní bankrot. A dokonce splatila sto procent místo zákonem minimálně požadovaných třiceti.
Uspěla zejména proto, že do insolvence původně přihlásila více než dvojnásobek dlužné částky. "Komunikace s manželem byla špatná, nakonec se však podařilo, aby šel do insolvence i on a můj dluh se tak v průběhu procesu rozdělil. Navíc byl během oddlužení prodaný i náš dům, na který jsme měli hypotéku," popisuje.
Matce dnes třináctileté a devítileté dcery se však s dvěma tisíci korun žilo více než obtížně. "Už jsem zvažovala, že půjdeme do azylového domu pro matky s dětmi, jenže tam bych nakonec platila jen o trochu méně než za obecní dva plus jedna. A rozdíl v úrovni bydlení je to obrovský."
Švecová s dcerami tak byly roky závislé na náhodných brigádách a darech blízkých lidí. "Kvůli tomu, že jsem byla v insolvenci, mě nechtěli vzít skoro nikam. Jakmile jsem zmínila, že mají výplatu posílat správci, byl konec. Párkrát jsem byla v noci uklízet Tesco v Jičíně. Tam nám dali peníze na ruku. Bylo nás tam šest ženských, matek, kterým zbyly po chlapech dluhy," vypráví.
Občas jí penězi vypomohly kamarádky, pomoci jí přišla dospělá dcera z prvního manželství. Nějaký čas měly jídlo, které jim nosil z jedné restaurace syn bývalého manžela, který v ní pracoval jako kuchař. "Byly to zbytky, to, co se nesnědlo. Byly jsme mu moc vděční," říká.
Absolventka gymnázia a školy cestovního ruchu ale jen nečekala na dary. Pustila se do studia jazyků, ze kterých před lety maturovala - angličtiny, ruštiny a němčiny - aby si po čase zařídila živnostenský list a začala je přes Skype vyučovat. Dnes už je schopná sebe i dcery slušně uživit. Nezávislá práce se navíc brzy ukázala jako nutnost.
"Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že ukončením insolvence máme po problémech. Kdokoli si zadá mé jméno do Google vyhledávače, vyjede mu jako první odkaz na insolvenční rejstřík. A že je řízení ukončené a já vše splatila, nikoho nezajímá. Slušnou práci nenajdu, každý personalista hned ochladne," říká.
Stejné je to s půjčkami. "Po letech života pod hranicí chudoby se nám všechno doma rozpadlo a já samozřejmě nemám nic našetřeno. Jako první pračka. Nejlevnější ale stojí kolem pěti tisíc korun. Banky? 'Půjčka neexistuje, byla jste v insolvenci. Nejdříve za pět let.' Nikdy jsem přitom neměla exekuci, dluhy jsem řešila hned, jak jsem se o nich dověděla, insolvenci splatila ve výši 100 procent. Nikoho to ale nezajímá."
Fakt, že ani lidem, kteří prošli úspěšně insolvencí, žádný bankovní ústav nepůjčí, považuje ekonomický analytik české bankovní asociace Miroslav Zámečník za smutnou, ale těžko změnitelnou realitu. "Ti lidé se dostanou do negativního scoringu, jste v rejstříku a máte smůlu. V USA je ta lhůta, domnívám se, ještě delší, dokonce sedm let. Nedokážu si představit, že by do toho někdo intervenoval, aby se situace změnila," řekl.
Právnička Jarmila Veselá ze společnosti Insolcentrum, která data o oddlužení sbírá a analyzuje, doporučuje využívat úspěšně ukončený proces osobního bankrotu jako svoje plus. "Lidé, kteří prošli insolvencí, mohou dokázat, že jsou na rozdíl od těch, kteří mají exekuce, těmi, kteří jsou schopni svoje dluhy splatit. Je ale pravda, že boj se zaplevelením všech možných registrů jejich jménem, včetně rizikových u bank, je těžký," míní Veselá.
Z oficiálního insolvenčního rejstříku zmizí jméno dlužníka po pěti letech, o vymazání z některých soukromých ale lidé jako Švecová mohou podle právničky žádat okamžitě.
Život po insolvenci a bez úspor tak zůstává dál obtížný. Tisíce korun stojí Švecovou školy obou dcer, končí i životnost ledničky. Žena se opět musela obrátit na kamarádky a na matku, která jí na pračku půjčila. "Díky mému výdělku z učení jazyků a soukromým půjčkám, které poctivě rychle splácím, máme nyní domácnost jakž tak nejnutnějším zařízenou," říká Švecová ve skromně vybaveném, ale útulném bytě. Na dovolené, kino, divadlo, natož automobil, nebo i zaplacení více hodin pro své dcery v Základní umělecké škole, kam chodí hrát na housle a kreslit, ale samozřejmě peníze chybí.
Právě dopad na její dcery trápí Švecovou nejvíce. A nejde zdaleka jen o peníze. "Při hodině informatiky si měli všichni najít jméno svého rodiče, ale dceři tam hned naskočila moje insolvence. Jedna z jejích spolužaček už má zakázáno se s ní kamarádit. Tohle je opravdu zlé," říká žena.
