Dnes už je Růžena Valčíková jediná, která na toto podivné rozloučení v márnici na začátku roku 1957 může vzpomínat. Doktor nežije a švagr, který byl u toho, také ne. A nežijí samozřejmě ani ti, kteří jejímu otci do vězení pomohli.
Tatínek Růženy Valčíkové, Jan Skřipka z Horní Lidče, pracoval jako soukromý zemědělec až do března 1949, kdy ho zatkla komunistická tajná policie. Vinili ho ze spolupráce s odbojáři ze skupiny Světlana. Svázali ho a odvezli do věznice v Uherském Hradišti. Dcera Růžena byla tehdy se školou na výletě v Moravském krasu na Macoše a když se vrátila, otec byl pryč. "To bylo hrozné, bylo mi patnáct let, bratrovi dvanáct. Já brečela… To bylo tak hrozné…" popisuje.
Samozřejmě to nebylo všechno. Následovala konfiskace poloviny majetku včetně rodinného domku a plnění předepsaných zemědělských dodávek, což bylo bez hospodáře těžké. "Museli jsme sami dřít na polích a odevzdávat dávky. A maminka se udřela a utrápila. Zemřela předčasně, když jí bylo 57 let," popisuje Valčíková.
Dav lidí řval, aby dali všem trest smrti
Jejího otce mezitím odsoudili za údajnou vlastizradu na patnáct let vězení. Proces se konal ve Velkém kině ve Zlíně, kam byli organizovaně nahnáni dělníci, aby na vlastní oči viděli "zrádce". "U toho soudu ve Velkém kině jsem byl. Dav lidí řval, aby dali všem trest smrti. Hrůza. Jako kluk si to pamatuji… Co to bylo za lidi. Oni věřili, že to tak je," popisuje Jaroslav Skřipka, bratr Valčíkové.
Ale Jaroslav Skřipka si také pamatuje návštěvu u otce ve věznici. "Vedle stál bachař a řekl, abychom mluvili nahlas. Jestliže něco porušíme, tak tu návštěvu ukončí. A pak… Pak jsem si všiml, že otec nemá přední zuby. Ptal jsem se, kde je má a on neřekl nic. Vyrazili mu je, to je jasné…"
Otec Jaroslava a Růženy později ve vězení onemocněl. Příbuzní sice žádali prezidenta o zmírnění trestu, ale marně. Nakonec ve vězení umírá. "Věděli jsme, že je nemocný. Zemřel přesně v den svých narozenin, 13. ledna 1957. Zemřel v neděli a v pondělí jsme o tom dostali zprávu," popisuje Valčíková. Janu Skřipkovi bylo 62 let.
Účast na pohřbu nebyla povolena
Její otec skončil svou "cestu po věznicích" na Mírově. Předtím byl Uherském Hradišti, v Kunovicích, Opavě, Ostravě. Součástí zprávy o smrti otce byla také informace, že tělesné pozůstatky nebudou vydány. A účast na pohřbu nebude povolena. Rodina se tak vlastně ani nedozvěděla, jak přesně otec zemřel. A nebýt známého doktora, ani by naposledy neviděli jeho tělo.
"Ve čtvrtek kdosi klepe na okno. Říká, abychom rychle spěchali na rychlík, jestli chceme vidět otce. Ten doktor to všechno zařídil. Tajně, nikdo o tom nesměl vědět. Ani my jsme tehdy o tom nikomu neříkali," popisuje Valčíková.
Navíc si úředníci komunistického Československa s pozůstalými zahráli podivnou hru. Asi měsíc po smrti Jana Skřipky jim přišla zpráva, že bude podmíněně propuštěn. Prostě si někdo "nevšiml", že zemřel.
"Dne 28. 4. 1957 došla krajské prokuratuře v Olomouci od krajské prokuratury v Brně žádost o podmíněné propuštění výše jmenovaného. Žádost tato byla dne 30. 4. 1957 postoupena krajskému soudu k řízení za podmíněné propuštění. Zároveň o tomto opatření krajské prokuratury jste byli vyrozuměni jako žadatelé. Teprve dne 6. 5. 1957 bylo krajským soudem v Olomouci oznámeno, že odsouzený zemřel…," píše se ve vysvětlujícím dopise generální prokuratury, která podivnou úřední hru prošetřovala. V dopise, který přišel dětem Skřipkovým v červenci 1957, půl roku po smrti tatínka, nebylo jediné slovo omluvy.
