V tomto chrámu se konala 17. 11. 1873 svatba Antonína Dvořáka s Annou Čermákovou, stojí na pamětní desce u vchodu do pražského kostela sv. Petra, na které je i podobizna slavného hudebního skladatele a jeho manželky. Historická událost, která by mohla být magnetem pro tuzemské i zahraniční turisty, ale není tím hlavním, co přitahuje návštěvníky. Kostel se totiž nemusí spoléhat na svou historii, žije naplno současností, o čemž svědčí i zájem o roráty.
Přestože před sedmou hodinou ráno je ještě tma a lidé se pohybují po ulicích v zimních kabátech, před kostelem je už rušno. Během několika minut se na prostranství před ním začnou objevovat jedinci i malé skupinky, které míří právě na roráty - odbornou řečí na "votivní mši svatou ke cti Panny Marie v době adventní".
Když s úderem sedmé začnou bít hodiny na věži kostela, rozlehne se vnitřkem zpěv členů vokálně instrumentálního ansámblu Ensemble Lazarus, se kterým přichází místní kněz P. Lukáš Lipenský. Do obličeje mu není příliš vidět, protože kostel osvětlují jen svíčky, které jsou na oltáři a na okraji každé z kostelních lavic.
Kněz však k překvapení některých přítomných nejde směrem k hlavnímu oltáři, ale zastavuje se u menšího, bočního, který je zasvěcen Panně Marii. Na sobě má bílé roucho, což také není obvyklé, protože v adventním období je hlavní barvou fialová. A náhodný návštěvník může být překvapený ještě další zvláštností - během celé, téměř hodinové mše zní řada písní, z nichž některým dominuje jediný hlas, který je působivější o to více, v jakém čase a prostředí zaznívá.
"Už jsem si zvykl, že naše atmosféra rorátů láká hodně lidí, a to často i přespolních," říká po mši P. Lukáš Lipenský, který slouží v kostele sv. Petra už šestnáct let. Pochází z Turnova a již v mládí se rozhodl vstoupit do církevního řádu Křížovníků s červenou hvězdou, pro které spravuje ještě menší kostelík kousek od Prahy. Slouží také v původně jezuitském chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně.
Za ta léta si všiml, jak se centrum Prahy vylidňuje a starousedlíků je v něm stále méně, zároveň ho ale těší, že do jeho kostela se lidé scházejí po celý rok. "Počet místních obyvatel se snížil tak o polovinu, ale na druhou stranu přicházejí lidé, kteří tady pracují nebo přijedou cíleně na mše. Se zájmem lidí to není tak špatné, nemám klasické farníky, kteří by pocházeli z místní farnosti," vysvětluje. Na otázku, co je na tomto místě přitahuje, se rozesměje. "Vyhovuje jim čas, líbí se jim kostel, nevadí jim farář," říká.
Před kostelem panuje dobrá nálada. Někteří návštěvníci rorátů nikam nespěchají, povídají si nebo pomáhají souboru s balením věcí, které potřeboval k vystupování. Mezi nimi je také Matěj se třemi kamarádkami - Zuzanou, Marií a Kristýnou.
"Tato křesťanské tradice mi přijde důležitá. Tady jsou navíc roráty prostě jedinečné. Když jsou ještě k tomu v tak starém kostele, na člověka dýchne zvláštní podoba duchovnosti. Právě kvůli tomu sem chodím," svěřuje se Matěj a kamarádky jeho slovům přikyvují. "Chodím na roráty ráda. Baví mě, že jsou takové archaické, k tomu divná denní doba, vidím v tom určitou romantiku. Líbí se mi tato hezká podoba křesťanství, je to úplně něco jiného než omílání stejných koled horem dolem," přidává se Zuzana a omlouvá se, že spěchá. "Jdu do práce, učím biologii," hlásí.
Podobně odpovídají také Marie s Kristýnou. První z nich říká, že roráty objevila až v Praze, protože v jejím rodném městečku nebyly. Druhá si pochvaluje atmosféru. "Mám hrozně ráda chvíle, kdy vstoupíme za tmy do kostela, a když po necelé hodině vyjdeme, tak je už krásný nový den. Stojí za to si přivstat," ujišťuje Kristýna.
Před kostelem zůstává stát také Zdislava s Vítem, kteří mluví s nadšením o místní muzice. "Chodím sem především kvůli hudebnímu doprovodu, který znám ještě z minulosti z kostela od sv. Ludmily. Velmi se mi líbí jejich způsob provedení rorátů. Pro mě je advent nejkrásnější období v roce," popisuje Zdislava. Vít dodává, že se s roráty poprvé setkal už v dětství v kostele na pražském Spořilově. "Tyto zpěvy mají své kouzlo. Je neuvěřitelné, že mají tak dlouhou tradici už od 16. století. Když si tady u sv. Josefa poslechnete písničky během rorátů, tak je to úplný slovosled, jedna písnička za druhou, to je maraton, nádhera," vypráví Vít s tím, že oba mají rádi také místního kněze.
Věřících, kteří mluví pochvalně o Lukáši Lipenském, je více. Třeba pan Václav, starší muž, který chodí do tohoto kostela často. "Chodím pokaždé, když mi to vyjde - kvůli hudbě a především kvůli páterovi, protože je úžasný. Znám ho osobně už několik let, je autentický, přesvědčivý, na nic si nehraje, jeho kázání mají hloubku," popisuje Václav, který podle svých slov chodil s rodiči do kostela jako dítě velmi nerad, ale postupně získal k víře silný vztah. "Dodnes vzpomínám na úžasného kněze Jana Machače, který sloužil u sv. Matěje a v době před rokem 1989 přitahoval obrovské množství lidí," říká.
Na roráty v kostele sv. Petra na Poříčí je možné zajít ještě v sobotu, kdy bude opět slyšet i i soubor Ensemble Lazarus. "Třikrát týdně je docela záhul. Ale my to děláme rádi," ujišťuje jeho členka Marie Vosková, podle níž jde o skutečně výjimečnou příležitost. "Jde o Unhošťské, tedy barokní roráty, které děláme nejspíš jako jediní v Praze. Jsou to zpěvy, které sahají až do doby Karla IV. Všechny zvu," zakončuje.
VIDEO: Vypadá to, že bychom mohli trhnout rekord, říká kněz
