Máme těsně před Vánocemi, což je období, kdy lidé ještě na poslední chvíli shání různé dárky. Člověk v tísni nabízí Skutečný dárek, který není možné nikde jinde najít. Je to tak?
Skutečně tomu tak je. Kdo navštíví příslušné webové stránky, najde desítky možností, jak může pomáhat lidem v řadě zemí světa. Myslím, že si vybere každý, kdo chce pomáhat. Některé dárky můžou působit až zvláštně, protože si v Česku nedovedeme představit, co by pro mnoho lidí jinde znamenal například takový záchod. Koupit takový dárkový certifikát znamená darovat jeho uživatelům zdraví i důstojnost. Jak píšeme u tohoto dárku, žádný jiný vynález za posledních 200 let nezachránil tolik životů jako záchod. Přitom dvě miliardy lidí na světě stále žádný záchod nevlastní.
I vy sám dáte blízkým nějaký dárkový certifikát?
Samozřejmě. Mám vyzkoušené, že je to i dobrá příležitost, jak s dětmi mluvit o různých důležitých tématech. Například o tom, že u nás v Česku žijeme v bezpečí a máme nespočet možností, zatímco spousta dětí jinde na světě nemá ani školní pomůcky. Nebo kolik mladých žen a dívek na mnoha místech světa nemá možnost se svobodně rozhodnout, co budou v životě dělat. Můj oblíbený certifikát je proto dívčí síla nebo bezpečný porod. Když člověk vidí na vlastní oči, jak špatně vypadají porodní místa v některých rozvojových zemích, a zároveň ví, že stačí pouhých 30 či 40 dolarů na to, aby byl u porodu lékař, vysterilizované nástroje a anestetikum, tak rád pomůže.
Lidé mají sklon naslouchat populistům
Necítíte někdy bezmoc, když vidíte, kolik je všude ve světě neštěstí?
Upřímně řečeno, když jsem začínal pomáhat před více než 30 lety na Balkáně, doufal jsem, že se bude svět zlepšovat. Že lidé na základě poznání budou vědět, co udělat pro to, aby neprobíhaly další války, které dopadají na civilisty. Mýlil jsem se. Dřív to byly balkánské války, dnes je to válka na Ukrajině, dění na Blízkém východě, válka v Sýrii a na dalších místech. Svět se spíš zhoršil. Jedna věc je válka mezi armádami, což také není nic hezkého, ale pokud ve válkách trpí ve velké míře civilisté, je to ještě mnohem horší.
Šimon Pánek
Šimon Pánek je spoluzakladatelem a výkonným ředitelem humanitární organizace Člověk v tísni, která pomáhá lidem v Česku a ve více než 40 dalších zemích světa. Na konci prosince oslaví 56. narozeniny. Studoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a s humanitární pomocí začal již v roce 1988, kdy se stal hlavním organizátorem materiální sbírky na pomoc obětem zemětřesení v Arménii.
O rok později se aktivně podílel na studentských demonstracích a stal se jedním z vůdců Sametové revoluce. Spoluzaložil nezávislé hnutí STUHA, které sdružovalo vysokoškoláky mimo Socialistický svaz mládeže a spoluorganizovalo studentské shromáždění na pražském Albertově 17. listopadu 1989. Byl také členem Občanského fóra a spolupracoval s Václavem Havlem, který jej v roce 2002 vyznamenal medailí Za zásluhy.
O osm let později Havel v rozhovoru pro MF Dnes řekl, že by si přál, aby Pánek jednou kandidoval na prezidenta. Jeho jméno před volbami zaznívá, ale on případnou kandidaturu na Hrad odmítal. V nynějším rozhovoru pro Aktuálně.cz připustil, že vstup do politiky zvažuje. Letos v prosinci mu premiér Petr Fiala udělil medaili Karla Kramáře za zásluhy o rozvoj občanské společnosti
Kde vidíte příčinu toho, že se svět spíš zhoršuje?
Probíhá zásadní změna ve fungování světa jako celku. Euroamerická nebo původně angloamerická dominance, která vládla více či méně několik století, už tak nevládne. Poslední změny ve světovém pořádku jsou výrazně spojeny s ekonomikou, s růstem Číny a jejími ambicemi, ale i s technologickým pokrokem. S ústupem USA z pozice světové supervelmoci, jakkoli nebyla jejich role vždy pozitivní, jde všechno tak trochu dolů.
Důvodů je mnoho, ale dnes máme bohužel nejvíce uprchlíků od druhé světové války a vleklé konflikty. Svět je v horším stavu, ale my s tím jako humanitární organizace opravdu nemůžeme nic dělat. Pro nás to jen znamená více práce a rizika. Ale stále jsem přesvědčený, že má obrovský smysl poskytovat lidem v tísni pomoc. Byť se svět vyvíjí méně pozitivně, než jsem doufal.
Co s tím? Věříte, že svět bude lepší, že diktátorů bude ubývat a naopak bude přibývat zemí, ve kterých se budou dodržovat lidská práva?
Pokud chceme, aby byl svět bezpečný nejen pro nás, ale obecně pro práva a svobody jednotlivců, musíme za to bojovat. Musíme ukázat, že přes všechny těžkosti je demokratický způsob správy věcích veřejných tím nejlepším. Musíme být schopni jej vysvětlovat a nabízet zbytku světa jako alternativu, byť těch alternativ je dnes spousta. Například tvrdá ruka, kterou v dnešním rozkolísaném světě hodně lidí vítá, protože jim někdo řekne, co mají dělat. Takových lidí je bohužel spousta nejen v rozvojovém světě, ale i u nás.
Překvapuje vás to?
Ani ne. V každé společnosti, včetně té naší, je část lidí, pro které je digitalizace a celkové zrychlení života těžko přijatelné. Mají nižší vzdělání, žijí v malé obci v zapadlém regionu a novou dobu berou jako něco ohrožujícího. Samozřejmě, potom mají sklon naslouchat různým populistům. Ať už jsou to populisté měkčího typu jako Andrej Babiš a Viktor Orbán, nebo autoritáři jako Vladimir Putin a další.
Kde vidíte naději?
V naší práci. Kromě toho, že jsme humanitární organizace zabývající se krizovými oblastmi, máme i svoji rozvojovou část, za což jsem velmi rád. Pomáháme postavit se na nohy lidem v zemích, kde není akutní krize. Ukazujeme jim, jak si založit byznys, jak lépe hospodařit s půdou a přírodními zdroji, jak zastavit odlesňování a vyrovnat se s dopady klimatických změn. Je to velmi pozitivní práce, kdy se skutečně snažíme, aby lidé vzali život do vlastních rukou. Součástí toho je i pomoc se vzděláváním a mnoha dalšími věcmi. V tomto vidím obrovskou naději pro budoucnost.
Vedle mnoha Čechů, podporujících Člověka v tísni, jsou i lidé, kteří vaše aktivity kritizují, zejména ty v zahraničí. Zvažovali jste někdy omezit zahraniční pomoc?
Já to beru tak, že každý má svobodnou volbu v tom, na co se rozhodne peníze dát. Nejsme tady od toho, abychom moralizovali lidi, kteří chtějí pomáhat jenom doma, a ne v zahraničí, nebo jen v Evropě, a ne v Africe. Ctíme, že někdo nechce pomáhat v daleké Africe či Asii, ale naopak rád přispěje na Ukrajinu. Nikdy by mě nenapadlo někoho nutit, aby pomáhal tam, kde to necítí. Nemůžeme čekat, že bude přispívat celá společnost. Je to také otázka tradice, která u nás byla v době komunismu určitým způsobem narušena.
Neříkáte si někdy, že kdyby šlo ještě více pomoci do Česka, například na různé sociální programy, tak by se zvýšila šance, aby lidé lépe odolávali různým populistům a lhářům?
To je možné. Ale já nemůžu pracovníky z Ukrajiny, což jsou převážně Ukrajinci, Poláci a Britové, přesunout do Česka. Naše týmy v Africe jsou Afričané a cizinci, ti tady v Česku nebudou hrát žádnou roli. A lidé, firmy i vlády dávají peníze opravdu na to, na co chtějí. My je nepřesvědčíme, aby je dali na Česko.
Zadluženost českých domácností se zlepšuje jen velmi pomalu
Mimochodem, jak s vašimi zkušenostmi z Člověka v tísni vnímáte sociální situaci v Česku? Jak dobře, či špatně, na tom podle vás naše společnost je?
Na jedné straně máme jedno z nejmenších procent lidí žijících ve skutečné chudobě v Evropě. Ale máme také relativně velkou skupinu těch, kteří žijí někde kolem hranice příjmové chudoby nebo těsně nad ní. Ne ve smyslu hladu, ale třeba pestrosti toho, co si mohou dovolit. Myslím, že opravdu sociálně špatně se má jen několik procent populace, ale potom je třeba 20 až 30 procent lidí, kteří sotva vyjdou. Velký faktor hraje zadluženost českých domácností, který se sice pomalu zlepšuje, ale opravdu pomalu. Když ke každému zadluženému člověku připočítáme ještě jednoho nebo jednoho a půl, kteří s ním jsou v domácnosti, mluvíme o dvou milionech lidí žijících pod nějakou exekuční obavou.
Jak se podle vás daří vládě pomáhat těm, kteří skutečně pomoc potřebují?
Bylo by logičtější, kdyby vláda cílila různá vyrovnávací opatření, třeba k rychlému nárůstu ceny energií, na nejslabší část populace. To jsme se také snažili vládě spolu s PAQ Research a dalšími organizacemi intenzivně radit. Navrhovali jsme, aby zúžila pomoc na 20 až 30 procent těch nejslabších, a ne na 60 až 80 všech lidí. My ve střední třídě bychom holt měli o dovolenou míň, ale nějak bychom to zvládli.
Ale pokud se nemýlíme, vláda vás neposlechla.
Bohužel. Což samozřejmě přispělo k růstu deficitu státního rozpočtu. Ale pro vládu nebylo jednoduché říct středovým voličům, kteří ji podporují, že dá příspěvky voličům opozice. Zároveň musím říct, že současná vláda přinejmenším poslouchá, co jí nejen my, ale i řada dalších organizací z terénu přinášíme.
Mnohokrát se mluvilo o vašem vstupu do politiky, zatím jste to vždy odmítal…
Na začátku devadesátých let jsem do politiky nechtěl, protože se mi zdálo absurdní, že bych byl ve dvaceti kariérním politikem. Říkal jsem si, že nejdříve musím něčemu rozumět a něco vědět. Později jsem občas dostával nabídky, ale vždycky mi přišlo smysluplnější zůstat v Člověku v tísni.
A co teď? Zkušeností už máte spoustu, vybudoval jste velkou humanitární organizaci, viděl kus světa, mluvil s mnoha zajímavými i vlivnými lidmi. Nepřišel čas na politiku?
Minulý rok mi bylo 55 let, už začínám trochu bilancovat a přemýšlím, co ještě můžu v životě stihnout. Musím říct, že se v mých úvahách začínají myšlenky na politiku objevovat. Což ale neznamená, že vám tady slibuju svůj příchod do politiky.
Když něco takového zvažujete, kde a kdy byste se chtěl přibližně politice věnovat?
Nemám to rozmyšlené, ale je jasné, že Člověka v tísni nebudu řídit věčně. Myslím, že přijde chvíle, kdy mě v exekutivním řízení vystřídají mladší. Nevím, jestli to bude v šedesáti nebo pětašedesáti. Každopádně myslím, že je pro nás čím dál důležitější evropská politika. Evropský parlament neustále posiluje a hraje větší a větší roli. Beru to tedy jako jednu z možností. Já se vlastně pohybuji v prostředí mezinárodní politiky třicet let.
Evropské volby jsou za pár měsíců, ty byste ještě stihl.
V těchto volbách určitě kandidovat nebudu. Kdoví, jak to všechno dopadne, třeba nakonec do politiky vůbec nepůjdu.
