Chrudim - Když cestovatelé Miroslav Zikmund s Jiřím Hanzelkou začínali v roce 1947 po vylodění v Marockém Tangeru v Tatře 87 pouť napříč Afrikou, měli na svou obranu jen trofejní revolver, který ani nepoužili. "Křižovali jsme tehdy koloniálním kontinentem, ale cítili jsme se v bezpečí. Za těch šedesát let se ale Afrika změnila k nepoznání, takže se v rozpacích sám sebe někdy ptám, zda k lepšímu. Vezměte si třeba Mali," připomíná Miroslav Zikmund.
Právě do Mali - islámskými extremisty rozvrácené země - odjíždí už příští týden jiná česká mise: dvaatřicet špičkově vycvičených a vyzbrojených výsadkářů z Chrudimi. Nebudou tam válčit, ale chránit štáb tréninkové mise Evropské unie, která má vycvičit maliskou armádu, aby se už příště ubránila útokům teroristů.
Islamisté byli do Mali vytlačeni v době arabského jara z Libye a Alžírska. Cestovatel Zikmund se proto v obavách ptá: "A nezakládá si Unie na druhý Afghánistán? Bývalou Francouzskou západní Afrikou zmítají boje nevyzpytatelných klanů, kdy jsou často všichni proti všem."
Pot šetří krev
Na nadporučíku Marku Štěpánkovi, veliteli české strážní jednotky, je při vyslovení jména Zikmund patrný respekt k proslulému cestovateli. A dobře také ví, že Češi v průzkumech veřejného mínění expedici do Mali nefandí (bez ohledu na souhlas vlády či Poslanecké sněmovny). Nejlepší odpovědí na skepsi lidí je proto podle Štěpánka bezvadné zvládnutí úkolů v Africe.
Sedmadvacetiletý výsadkář Štěpánek přiznává, že v posledních dnech toho moc nenaspal - už kvůli přípravě terénních vozidel, náhradních dílů či zbraní (většina je už uložena v přepravních kontejnerech, které zakrátko zmizí v ukrajinských leteckých obrech An-124 Ruslan či Il-76). Nadporučík přesto nevypadá, že by ho starosti kolem brzkého odjezdu do Mali vyčerpávaly, byť se se svými muži právě vrátil ze Šumavy, kde až do omrzení trénovali odražení útoků teroristů na velení unijních jednotek anebo třeba nájezd sebevražedného atentátníka s výbušninami na těle či v automobilu.
"Držíme se zásady, že pot šetří krev," vysvětluje důvody tvrdého drilu třiatřicetiletý veterán z Kosova a Afghánistánu Martin Šromovský.
Pomoc pro Mali
- Ve druhé vlně za výsadkáři (budou chránit štáb EU, který vede francouzský generál François Lecointre) vyšle Česko do Mali instruktory, kteří budou cvičit vojáky Mali, aby mohli čelit islamistům.
- Praha zároveň nabízí ruční zbraně a munici - vždy podle požadavků maliské anebo na doporučení francouzské armády. Podle generála Aleše Opaty, který velí českým jednotkám v zahraničí, jde především o útočné pušky Sa-58, kulomety či pistole. Zatím se počítá s vyzbrojením jednoho pěšího praporu.
- Armáda Mali potřebuje podle Opaty nutně výcvik i zbraně, aby mohla bránit území země. A Česko jí v tom může pomoci. Náklady české mise pro letošní rok se odhadují na 135 milionů korun, obdobnou částku by mělo Česko vydat i příští rok.
Kdo vybral velitele
Nejvíce ale Štěpánka v tuto chvíli tíží starosti o jeho výsadkáře: aby do Mali v pořádku dorazili a po půl roce se ve zdraví zase vrátili.
"Zodpovědnost za kluky na mě doléhá víc a víc," přitakává velitel české strážní jednotky. Uklidňuje ho, že si mohl vybrat nejlepší muže z výsadkového praporu, kteří už prošli Kosovem či Afghánistánem.
Jenomže, kdo vlastně vybral Marka Štěpánka?
"Mohlo to padnout na kteréhokoliv z velitelů našich výsadkových rot. Všichni jsme stejně dobří," odpovídá subtilní a nenápadný muž.
Ptáme se tedy velitele 43. chrudimského výsadkového praporu Ladislava Švejdy. Chvíli přemýšlí a pak s úsměvem dodává: "Zdání klame. Štěpánek je naopak dravý, energický... a když ho k tomu donutí okolnosti, protivníkovi velmi nebezpečný."
Školení od diplomatů
Ještě tak před dvěma měsíci neměli výsadkáři o poměrech v Mali ani tušení. Teď by ale po intenzivním studiu a přednáškách expertů na africký kontinent, diplomatů či bývalého vojenského a leteckého přidělence Francie v Praze mohli o historii, ale i etnických, politických či bezpečnostních problémech v Mali přednášet.
Cestovatel Zikmund je za to chválí: "Detailní teoretická příprava se nám s Jirkou Hanzelkou vždy vyplatila. Předešli jsme tak mnohým rizikům a potížím, které by nám jinak hodně zkomplikovaly život."
V přípravě se nic nepodceňuje, a tak Štěpánkův zástupce Jiří Hýbl má na rozdíl od zbytku jednotky na nohou béžové pouštní kanady, v nichž opatrně našlapuje. "Jsou fungl nové, takže si je teprve rozcházím. Zanícené otlaky a puchýře by se mi mohly v Africe hodně vymstít," vysvětluje.
A tak je to u výsadkářů se vším: kontrolují a poopravují i ty nejtitěrnější detaily výstroje a výzbroje: třeba pouzdra na zbraně, aby na ně bleskově dosáhli, když to bude nutné. Neprůstřelné vesty pak musí na těle perfektně sedět - jen tak mohou spolehlivě chránit. A podobné je to s taktickými vestami - zásobníky s municí, obvazy, láhev s vodou a další desítky "maličkostí" mohou v Mali rozhodovat o životě.
Vzpomínka na Afghánistán
Mezi výsadkáři se ale nemluví o jiné dani - velitel Štěpánek ji zmiňuje jen s rozpaky. Říká totiž, že v Afghánistánu, kde velel šestapadesáti výsadkářům, zestárl za šest měsíců o dva roky. "A v Africe to nebude jiné - k naší práci to ale patří. Uvidíme, co to tam se mnou udělá."
Lítost a možná i zklamání zaznívá v rozhovoru s několika vojáky, kteří přišli v Afghánistánu o přátele, anebo byli těžce zraněni. "Stály ty oběti či naše doživotní zmrzačení vůbec za to? Vždyť se podívejte, jak to v Afghánistánu vypadá. Řešení je v nedohlednu," říká jeden z veteránů.
Frustraci některých veteránů chápe rovněž bývalý šéf českého generálního štábu Jiří Šedivý, připomíná ale, že v Afghánistánu Češi postavili například mlékárnu, školu pro zemědělce, dívčí školu, obnovili pro úrodu tolik důležitou přehradu... a cvičí tam i armádu s policií. "Radikalizace Afghánistánu se i díky podobné pomoci viditelně zpomalila. A pokud by teď Unie nechala Mali islamistům napospas, doplatí na to Evropa obrovskými migračními vlnami z Afriky. A to pomíjím fakt, že by se z této země stala líheň teroristů."
