Říjen 1941. Spojení českého odboje s Londýnem je po rozsáhlých zátazích a represích gestapa přerušeno. Jakkoliv měli do té doby domácí odbojáři k dispozici několik radiostanic. Do protektorátu Čechy a Morava je proto vyslán první parašutista - svobodník František Pavelka (operace Percentage) s vysílačkou a náhradními krystaly. Jde o první pokus československého exilového odboje pomoci tomu domácímu. Jenomže parašutista Pavelka byl Londýnem vyslán takzvaně "naslepo", čili bez spolehlivých kontaktů a adres. Odboj byl navíc v té době stále silněji drcen gestapem.
Při zátahu gestapáků v pražských Jinonicích jeden z nejschopnějších radistů odboje Jindřich Klečka spáchal sebevraždu. V síti gestapa skončil nakonec i Pavelka. Mezi Londýnem a českým odbojem se tak rozhostilo komunikační ticho.
S paraskupinou Anthropoid, jejímž cílem byla likvidace zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, bylo proto 29. prosince 1941 vysazeno do okupované vlasti dalších pět parašutistů. Byli součástí skupin Silver A a Silver B, které byly vybaveny vysílačkami, pomocí nichž měli vyslaní vojáci obnovit přerušené spojení. Radiostanici Libuše ze Silver A se to na Pardubicku několik měsíců opravdu dařilo. Parašutisté skupiny Silver B naopak o vysílačku s krycím jménem Božena při seskoku přišli.
Tragédie výsadků naslepo
Na jaře 1942 bylo zjevné, že český protinacistický odboj je v silné defenzivě a je naprosto nezbytné ho posílit - materiálně i personálně. V protektorátu proto byly vysazovány další paraskupiny, z nichž některé se zaměřily na zpravodajství a udržení radiokontaktu s Londýnem, jiné byly pověřeny sabotážními akcemi. Útoky přitom měly být natolik výrazné, aby si jich všimli i v zahraničí.
Například výsadkáři ze skupiny Out Distance byli vybaveni radiomajákem, s nímž měli navádět spojenecké letouny při náletu na plzeňskou Škodovku - jednu z největších zbrojovek nacistické říše. Další skupiny pak měly kontejnery s výbušninami, s nimiž měly zaútočit na kolínskou rafinerii, plynárnu v pražské Michli či vsetínskou zbrojovku.
Problém byl ovšem opět v tom, že všechny tyto skupiny šly do akce - stejně jako František Pavelka - naslepo. I kvůli tehdejší úrovni letecké navigace navíc byly leckdy vysazeny i desítky kilometrů od plánovaných míst. Například Anthropoid, tedy Jan Kubiš a Josef Gabčík, měl seskočit v Ejpovicích u Plzně, nakonec se ale v půl třetí ráno ocitl v Nehvizdech severovýchodně od Prahy. Muži přežili jen díky mimořádnému nasazení a schopnosti improvizace v pro ně zcela neznámém terénu.
V protektorátu na výsadkáře zpravidla nikdo nečekal, na místě výsadku nebyla žádná odbojová skupina tak, jak to bývalo u polských odbojářů z organizace Armia Krajowa, kteří po "radiodohodě" s Londýnem přejímali a ukrývali sabotážní materiál a pomáhali parašutistům do úkrytu.
I proto se po seskoku gestapo většinou zmocnilo kontejnerů s výzbrojí i trhavinami. Čeští či slovenští parašutisté sice měli adresy lidí, na něž se měli obrátit, avšak dotyční vůbec netušili - jakkoliv se většinou jednalo o vlastence -, že je bude z odboje někdo kontaktovat. Často tedy vojáky odmítli v obavě, že jde o provokatéry gestapa. I proto celá vlna výsadků z let 1941 až 1942 skončila tragicky. A represe ještě zesílily po úspěšném atentátu Josefa Gabčíka s Janem Kubišem na "kata Čechů" Reinharda Heydricha.
Parašutistům šlo o život každou vteřinu
Více než drsné a někdy i bezvýchodné poměry, v nichž se parašutisté ocitali, líčí například věrohodně filmové psychologické drama Skok do tmy režiséra Vladislava Delonga, inspirované osudy parašutisty Rudolfa Vetišky. Výsadkáři se tedy bez nadsázky vraceli do mnohem složitějších poměrů, než kdyby se nalézali v bojových liniích. Po jejich vysazení jim šlo o život každou vteřinu. Mnohé situace ve snaze přežít v ilegalitě nemohli přitom ani ovlivnit.
O to více vyniká počínání Josefa Gabčíka s Janem Kubišem, kteří se skvěle zorientovali a i s velkým štěstím navázali kontakt s domácím odbojem.
Osudy paravýsadků
Podrobněji o konkrétních ztrátách třinácti paraskupin vyslaných do Němci zřízeného Protektorátu Čechy a Morava z jara roku 1942 v analýze Vojenského historického ústavu zde.
Když bychom to shrnuli: vždy záleželo na talentu, odvaze a schopnosti parašutistů improvizovat, ale klíčovou roli hrálo i štěstí, jakého se dočkal právě Anthropoid. I stejně dobře vycvičení výsadkáři skončili tragicky, zkrátka od počátku štěstí neměli. Tím spíše vyniká odvaha československých vojáků ve Velké Británii hlásit se do podobných operací dobrovolně. Ze 101 čs. parašutistů vyslaných do okupované vlasti se konce války dožila jen padesátka.
Nemenší respekt pak zasluhují lidé, kteří parašutistům, nehledě na hrozbu drakonických trestů, pomáhali. V případě spolupracovníků Anthropoidu či například mnohem pozdějšího výsadku Carbon se jejich počty násobily. Šlo o stovky a stovky vlastenců. Mnohé z nich nacisté zavraždili.
Následuje pět vybraných příběhů parašutistů, kteří i přes obrovskou snahu a hrdinství neuspěli. Rovněž na ně bychom - v roce 80. výročí úspěšného útoku na Heydricha - neměli zapomínat.
