Uherský Ostroh - Po parašutistech ze skupiny Carbon zůstávaly ke konci druhé světové války na Slovácku vyhozené mosty, zlikvidovaná skladiště, spojovací uzly či železniční tratě, po nichž nacisté zásobovali své jednotky na přibližující se frontě. Ačkoliv jim Carbon zatápěl jako žádná jiná západní paraskupina, většího uznání se jí nikdy nedostalo.
Komunistickému režimu se podařilo Carbon dokonale vymazat z historie a ještě dnes mnozí nesou velmi nelibě jakýkoliv pokus o uctění velitele kapitána Františka Bogataje, rotmistrů Josefa Vance, Františka Kobzíka a četaře Jaroslava Šperla.
Premiér Bohuslav Sobotka je podle všeho jiného názoru, a tak se dnes v Uherském Ostrohu zúčastnil vzpomínkové slavnosti k 70. výročí vysazení paraskupin Carbon a Embassy.
"V našem městečku bylo jméno Františka Bogataje stejně jako ostatních ,carbonářů' po celou dobu totality velkým tabu. V učebnicích ani řádka a kdo něco věděl, raději z obav před postihem mlčel. Ještě před pěti lety se do mě při odhalování pamětní desky Františku Bogatajovi místní komunisté zostra pustili. Bogataje stále považují za úhlavního nepřítele," říká ostrožská rodačka Věra Hendrychová, která se spolupodílela na přípravě objevné tamní výstavy o paraskupině Carbon.
Nikdy se nesešli
Parašutisté byli vysazeni nedaleko Uherského Ostrohu krátce po půlnoci 13. dubna 1944. Při seskoku přišli o všechno vybavení (zbraně, trhaviny, munice, potraviny), ale i radiostatnici.
Skupina se navíc na smluveném místě v ostrožském lese, kde to Bogataj jako ostrožský rodák dobře znal, nikdy nesešla. Jediné, co kapitán zachránil, byl radiomaják Eurika, jímž se navigovala letadla určená ke shozům zbraní.
Po čase se sešli pouze Bogataj se Šperlem. Kobzík s Vancem se v Rudicích na Bojkovicku 7. května - obklíčeni českými četníky - v beznadějné situaci zastřelili. Okolnosti jejich sebevraždy zůstanou podle historiků už zřejmě neobjasněny, stejně jako otázka, co dělali po celé tři předcházející týdny.
"Můžeme jen předpokládat, že selhaly všechny záchytné adresy, které dostali v Británii od zpravodajců, a že se jim lidé z obav před provokatéry gestapa báli pomoci. Museli být natolik vyčerpáni, že se nevzmohli na odpor a raději spáchali sebevraždu," přemítá vojenský historik Eduard Stehlík.
V duchu zásady Mašínů: Zatím dobrý
V obdobné situaci se ocitli Bogataj se Šperlem. "Pátrací nacistické komando Bogataje vlastně už téměř mělo. Ale on to stále nevzdával. Zahrabal se v obklíčení na poslední chvíli v lese do listí, takže ho nenašli ani psi, kteří běhali kolem něj. Můžeme se jen domýšlet, co se v tu chvíli honilo Bogatajovi hlavou," říká historik Jan Břečka z Moravského zemského muzea.
Bogatajovi se - nehledě na jeho zoufalé postavení - podařilo nakonec spojit s bloudícím radistou Šperlem a vytvořit odbojovou skupinu, do níž postupně zapojili kolem tří set lidí.
Jakmile se kapitánovi podařilo navázat s pomocí jiných paraskupin spojení s Londýnem, "bombardoval" tamní československé zpravodajce depešemi: "Štvete lidi do boje, ale kde jsou zbraně?!" Londýn tak přiměl k šestnácti shozům zbraní. A třebaže se do rukou Bogatajových partyzánů dostaly jen tři "zásilky", stále šlo o 14,5 tuny zbraní, střeliva a výbušnin.
"Bogataj se Šperlem začínali z absolutní nuly. Jiní by to na jejich místě asi vzdali a válku by dožili někde v závětří. Ze zbytků někdejšího Carbonu se ale díky mimořádným organizačním schopnostem Bogataje stala velmi silná a nacistům nebezpečná odbojová skupina, na jejímž kontě se nastřádalo čtyřicet diverzních akcí v týlu wehrmachtu," dodává s respektem Eduard Stehlík.
Když tedy dnes podle historika Jana Břečky hovoříme o osvobození poměrně velkých oblastí na Uherskohradištsku, nelze z toho vynechat nemalý podíl skupiny Carbon a na ně napojené stovky odbojářů.
"Je až obdivuhodné, jak širokou síť odbojářů - carbonářů se jim po počátečním neúspěchu, kdy přežila jen polovina Carbonu, podařilo vybudovat. Rumunským osvobozovacím jednotkám ušetřili spoustu práce, ale i ztrát na lidských životech," míní Břečka.
Bez pomoci lidí by Carbon nebyl nic
Když dnes premiér Sobotka odhalil parašutistům Františku Bogatajovi, Josefa Vancovi, Františku Kobzíkovi Jaroslavu Šperlovi v Uherském Ostrohu pamětní desku, vzdal tak čest i stovkám lidí, bez jejichž pomoci by byl Carbon zlikvidován, stejně jako paraskupina Embassy.
Pamětní deska je totiž věnována i domácím odbojářům. "Tihle lidé povýšili vlastenectví nad vlastní život. Všichni chlapi, kteří do toho šli, se radili doma s manželkami, s vědomím, že může být vyvražděna celá rodina. Což se také mnohokrát i stalo - například v případě pravé Bogatajovy ruky učitele Antonína Straky. Bez pomoci místních by Carbon nic nedokázal," připomíná Věra Hendrychová.
Veliteli Carbonu pomáhalo celkem 18 učitelů, k nimž se přidali bývalí vojáci a četníci. I proto měla paraskupina tak mimořádné úspěchy. "Bogataj měl velké štěstí, že narazil na odvážné lidi, kteří už ztráceli víru. Jenomže on ji těmto vlastencům vrátil - proto mu pomáhali, proto riskovali životy nejbližších," dodává Hendrychová.
Proč ona nenávist komunistů?
František Bogataj s Jaroslavem Šperlem unikli po komunistickém puči v únoru 1948 jen o vlásek smrti. Oba znovu emigrovali.
Bogataj se stal v tehdejším západním Německu zakládajícím členem zahraničního protikomunistického odboje. Jeho zpravodajská skupina ve spolupráci s americkou CIC cvičila a vysílala do Československa kurýry-agenty.
Bogatajovo jméno a s ním i paraskupinu Carbon se proto komunisté snažili vymazat ze všech záznamů. Tak docela se jim to ale nepodařilo. Když Jaroslav Šperl přijel krátce před pádem komunismu v roce 1988 do Prahy za svými kamarády z paravýsadků, předal mu vojenský historik Jiří Šolc rukopis knihy "Bylo málo mužů", v níž detailně popsal historii všech výsadků shozených za druhé světové války z Velké Británie.
Šperl propašoval rukopis na Západ, kde se připravovalo vydání i dnes jedinečné Šolcovy knihy. Mezitím se ale režim v Československu zhroutil a díky již připravené a zredigované sazbě mohla kniha vyjít v únoru 1990.
V jejím doslovu Jaroslav Šperl napsal: "V našem národě byly doby, kdy mladí muži, kteří měli radost ze života, kteří zpívali, smáli se a milovali, šli tam, kde naděje na přežití byla odhadována na tři měsíce."
"Šlo o poslední odbojovou akci Jaroslava Šperla," uzavírá historik Eduard Stehlík.
A František Bogataj? Ve Spojených státech se vypracoval na viceprezidenta Americké národní banky. Do vlasti se ale - ani po pádu komunismu - už nikdy nepodíval. Jako v bývalém zpravodajci v něm podle historiků doznívala nedůvěra, zda se Češi rozešli důsledně s komunismem. Stejně jako u bratrů Mašínů.