Kněz Josef Suchár se prochází po kostele Nanebevzetí Panny Marie v Neratově a z každého jeho slova je cítit, jak silný vztah k tomuto místu má.
"Jen se podívejte například nahoru ke stropu. Ten je udělaný tak, že vždy kolem poledne na Štědrý den svítí paprsky slunce přímo na oltář," říká kněz, který se stejným nadšením vypráví o tom, jak je šťastný, že kostel je otevřený nejen během dne, ale také v noci, kdy do něj chodí lidé, kteří pozorují hvězdy na obloze. "Je to nádherný kostel, překrásně zasazený do prostředí kolem," podotýká.
Na příkladu Josefa Suchára i dalších dvou farářů lze ukázat jednu z podob současné české církve. Jejími členy jsou mimo jiné lidé, kteří díky svému osobnímu nasazení zcela mění opuštěná či zchrátralá duchovní místa. Takové lidi bude církev potřebovat, protože kvůli postupné odluce státu se bude muset stále více spoléhat na vlastní síly.
Původně si myslel, že je to "zarostený" hrad
Kněz Suchár přišel do Neratova, osady na hranicích s Polskem, v době, kdy byl vybydlený. On se tam ocitl v osmdesátých letech jako tajně vysvěcený kněz na křesťanském táboře.
"Kostel byl zarostený a já jsem si nejdříve myslel, že je to nějaký hrad. Když jsem ale pronikl dovnitř, modlil jsem se k Bohu a říkal si, že pokud se něco v této republice změní a já budu moci sloužit oficiálně jako kněz, tak se budu snažit dělat všechno pro to, aby se tady mohla sloužit mše a kostel se vrátil k původním účelům," svěřil se kněz Aktuálně.cz
O několik let později, už v době svobody, kdy sloužil jako kněz na Moravě, požádal tehdejšího královéhradeckého biskupa Karla Otčenáška, jestli by mohl sloužit v jeho regionu. Tak se dostal do tohoto kraje a následně měl na starosti všech jedenáct farností v Orlických horách - včetně Neratova.
"Pustil jsem se do práce, bylo po revoluci, komunisté byli pryč, všechno vypadalo nadějně," komentuje své první kroky, kdy začal s řadou dobrovolníků nejdříve vyklízet kostel a připravovat vůbec první mše po předlouhých 46 letech.
"Mše byla krásná, ale když skončila, hned jsme začali přemýšlet, co vlastně dál. Rozhodli jsme se, že tady vybudujeme poutní místo Smíření, na kterém budeme pomáhat lidem s handicapem, a to především dětem," říká Suchár a popisuje, jak doslova vyhrabali z původního oltáře kámen, který posvětilo 14 kněží různých církví při ekumenické mši smíření.
"Tehdy zavládla opravdu euforie a nadšení. Koupili jsme tady první, totálně vybydlené domy, začali jsme přijímat lidi bez domova, některé rodiny si vzaly do pěstounské péče děti. Řekli jsme si, že se pustíme do skutečně velkých oprav a budeme tady žít," popisuje.
Od té doby uplynulo několik let, během kterých se Neratov obrovským způsobem proměnil. Kromě opraveného kostela tady stojí za pozornost několik dalších míst. Od roku 1998 v Neratově funguje chráněné bydlení Domov, které nabízí životní prostor lidem s mentálním postižením, v provozu je i několik chráněných pracovišť, v nichž jsou lidé s postižením zaměstnáni v chráněném prostředí a za pomoci školených asistentů. V dílnách pracují nejen klienti z neratovského chráněného bydlení, ale i lidé s postižením z okolních obcí.
"Musím ale říci, že velkou zásluhu na všem má sdružení Neratov, protože jako fara nebo biskupství bychom se nemohly do řady věcí vůbec pustit," upozorňuje Suchár. Sdružení bylo založeno v září 1992 jako nestátní, nepolitické a nezávislé uskupení právě s cílem obnovit poutní místo smíření a vrátit život do vysídlené horské vsi.
Sdružení provozuje také pivovar, na jehož existenci se pracovalo celých deset let od roku 2007. Po celé toto období byl u toho sládek Jiří Gross, který tvrdí, že i tady byl iniciátorem P. Josef Suchár. "Když jsem přišel, bavili jsme se o tom, co dalšího by se tady mohlo vybudovat, aby bylo možné financovat další aktivity sdružení. Zmínil se, že by bylo dobré vybudovat právě pivovar. On je ten člověk, který je hlavou vysoko a vidí daleko. My ostatní jsme daleko za ním a snažíme se to realizovat," říká s úsměvem Gross.
Snem Dominika Duky bylo kostel obnovit, říká kněz z Chlumku
Kostel Panny Marie Pomocnice na Chlumku u Luže je vidět už z velké dálky. Když se člověk přiblíží, zjistí, že do kostela vede příkré schodiště. "Jen pojďte dál, pokud by někdo potřeboval, může jet výtahem, který se nám sem podařilo dostavět," říká správce tohoto poutního místa Josef Hubálek.
Už zmiňovaný výtah stojí za pozornost, protože kostelů s výtahy v Česku moc není, a to zejména ne u historických objektů. Však také místní výtah je zabudovaný do celkového prostředí tak, že si ho hned na první pohled nikdo nevšimne. Skrývá se dokonce za velkými dubovými dveřmi, po jejichž otevření uvidí člověk moderní technologii.
Ovšem investice do výtahu je "jen" jedním z řady důležitých projektů, které se knězi Hubálkovi podařily. Když začal s výčtem toho, kde a na co získal peníze, bylo zjevné, že něco takového se podařilo málokterému faráři. Během několika let totiž získal desítky milionů korun jak z Norských fondů, tak Evropské unie.
"Začali jsme tím, že jsme přemýšleli, jak provést obnovu výmalby kostela a případně i restaurování různých věcí. Zjistili jsme, že větší obnos peněz získáme jen tehdy, když požádáme o peníze nějaký velký fond. Takže jsme se obrátili s projektem na Norské fondy a v roce 2009 to vyšlo," vzpomíná kněz na dobu před deseti lety. Za peníze zajistil výmalbu kostela, restaurování hlavního oltáře, některých obrazů i varhan. Kostel začínal dostávat novou tvář. A páter Hubálek další chuť do práce - na řadě byl výtah.
"Přemýšleli jsme, jak kostel zpřístupnit například pacientům, kteří jsou v nedaleké léčebně pro děti a dospělé. Když někdo přijel na vozíčku, nezbývalo nic jiného než ho vzít a vynést po 63 schodech nahoru," popisuje už neexistující situaci. Tentokrát získal peníze z Regionálního operačního programu. A peníze postačily ještě například na vybudování kiosku a nakoupení audiovizuální techniky, díky které se návštěvníci hned v několika jazycích dozvědí historii tohoto místa i celého okolí.
Ovšem, jestli si někdo myslí, že toto byl konec prací, tak je na omylu. Kněz se opět obrátil na Norské fondy a opět uspěl. Díky tomu se podařilo dokončit restaurování bočních kaplí, lavic a dalších prvků, upravila se sakristie, schodiště i dlažba a ještě zůstaly peníze na fasádu na dvou věžích. A ani tato etapa nebyla konečná. "Následovala ještě čtvrtá v roce 2017, kdy jsme dokončili fasádu pláště kostela, provedli parkové úpravy s lavičkami a ohradní zeď," dodává kněz.
Když se ho zeptal on-line deník Aktuálně.cz, jestli pro něj nebylo příliš obtížné vypisovat projekty, nebo následně se věnovat jejich realizaci či vyúčtování, odpovídal, že ne. "Původně jsem studoval elektrotechniku, takže tam se projekty a takové podobné věci dělaly, technické věci mi nejsou až tak vzdálené. To byla určitě výhoda," říká s tím, že na samotném podávání projektů pracoval s odborníky.
"Velkou posilou byl pro mě i Dominik Duka, který měl v minulosti na starosti naši diecézi. Často sem jezdil a jeho velkým snem bylo tento kostel obnovit. A když má člověk takovou velkou podporu, jako je podpora od biskupa, tak to hraje důležitou roli," přiznává Josef Hubálek.
Teď se kromě jiného těší nejvíce z toho, že se může naplno věnovat komunitě věřících, pastoraci a samozřejmě mládeži. "To je velmi důležitá oblast, pěstovat vztah k Pánu Bohu je přece posláním kněze," připomíná.
Ke mně přijdou lidé třeba jen jednou za život
Mezi kněze, kteří dělají podstatně více, než by museli, patří také Karel Moravec, děkan-rektor poutního kostela na Hoře Matky Boží v Králíkách. Tento kostel je součástí unikátního areálu, který byl nedávno zařazený mezi národní kulturní památky. Barokní klášter s kostelem Nanebevzetí Panny Marie je propojený alejí s kapličkami křížové cesty. Od počátku 18. století sloužilo toto místo řádu servitů, později redemptoristů, a v roce 1950 tady komunistický režim věznil kněze.
"Jsem podobná krevní skupina jako Josef Suchár v Neratově, dva podobní blázni, kteří žijí v horách," říká na uvítanou s úsměvem na tváři Moravec, který přišel do těchto míst před téměř sedmi lety. "Tehdy tady skoro nebyly bohoslužby a já si říkal, co tady vlastně dělám," pokračuje a popisuje, jak si vytyčil tři cíle. Tím prvním bylo každodenní otevření kostela se službami pro věřící a další poutníky.
Druhý úkol se týkal kláštera, ve kterém Moravec první měsíce sám bydlel. Od začátku chtěl, aby i tento prostor byl otevřený a sloužil lidem. "To se nám daří. Probíhá tady spousta duchovních obnov pro různé skupiny lidí, máme pobyty pro mládež či seniory. Postupně jsme to upravili do podoby, kdy se dá tady trochu bydlet," pochvaluje si.
Třetím okruhem jsou turisté a poutníci, kterých chodí do Králík desítky tisíc. Odhadem jich je ročně mezi padesáti a sedmdesáti tisíci, z toho si deset tisíc koupí vstupenku na prohlídku.
"Z mého pohledu je tak šance lidem říci nejen o historii tohoto místa, ale také povyprávět o vztahu člověka k víře a o dalších duchovních věcech. Běžnému faráři chodí pod kazatelnu do kostela lidé, kteří přijdou každou neděli. Ale ke mně si nacházejí cestu lidé, kteří přijdou třeba jen jednou dvakrát za život a stojí o nějaký rozhovor. Mám tak možnost jim vysvětlovat, že obraz církve je jiný, než je zneužívání dětí nebo restituce," říká.
Když přijde řeč na na to, proč si myslí, že se jemu a některým dalším "služebníkům Božím" daří prosazovat tak ambiciozní projekty, tvrdí, že důležitá je určitá volnost při rozhodování.
"Je dobře, když biskupství nebrzdí iniciativy některých 'bláznivých' farářů, pokud nejsou blázniví tak, že by něco přivedli zu grunt. Takže to, co vyrostlo v Neratově, nebo co vyrůstá tady v Králíkách, ale také jinde, to je spíš iniciativa zezdola. Biskupství ani nemá šanci něco takového koordinovat z vrchu. Spíš nás má usměrňovat, abychom moc nevybočovali a neudělali nějakou hloupost," vysvětluje.
