Zastávka u Brna - Osmiletá Asyja z Kazachstánu půjde po prázdninách do druhé třídy. Sedí na zemi v klubovně střediska pro uprchlíky v Zastávce u Brna a soustředěně sleduje ženu, která kreslí princeznu.
"Ještě oči. Oči jí namaluj," křičí. Sama pastelku do ruky nevezme. Je muslimka z nejortodoxnější islámské školy wahábistů a podle své víry živé bytosti nemaluje. Z obrázku má ale radost, běží ho ukázat kamarádce.
Dobrovolníci z brněnského sdružení Nesehnutí se jí právě postarali o zážitek, kterých české děti za prázdniny posbírají tisíce - doma s rodiči, u babiček, na táborech, u moře.
Pro děti uprchlíků jsou ale prázdniny spíše ve znamení nudy. Zatímco ve školním roce můžou alespoň do školy, červencové a srpnové dny tráví mezi ploty pobytového střediska. "Spím. Jsem na pokoji. Nebo si hraji," odpovídá Asyja na otázku, co dělá celé prázdniny.
Na letní tábor můžou jen vyvolení
V Zastávce u Brna, jednom ze sedmi pobytových středisek pro uprchlíky v Česku, mají místo pro dvě stě čtyřicet lidí. V poslední době se ale příliv utečenců do Česka zmírnil, dnes je v Zastávce kolem sto šedesáti žadatelů o azyl, z toho asi sedmnáct dětí ve školním věku.
Volný čas můžou kluci a holky trávit v některé z kluboven, v dětském centru nebo venku na zahradě. Ven se dostanou jen s dospělým doprovodem, jenže kvůli nedostatku peněz by tam stejně nemohli ani na zmrzlinu nebo do kina. Jejich kapesné činí 30 korun na osobu a den.
"Pro padesátičlenný personál je velkou zátěží už jen zajištění obvyklého chodu zařízení. Bez pomoci neziskovek bychom se při vymýšlení, jak děti zabavit, asi neobešli," přiznává vedoucí tábora Josef Sekerka.
Zprvu se prý s lidmi z Nesehnutí "moc nemusel". Kritizovali totiž některé záležitosti týkající se samotného tábora, ale i celkovou situaci uprchlíků v Česku. "Po dvou letech už spolupracujeme v pohodě," tvrdí.
Nesehnutí jezdí za dětmi do Zastávky každé dva týdny, občas se je snaží dostat také ven z tábora, třeba na uprchlické akce do Brna nebo na výlety do okolí.
Pomáhají i jiné neziskovky. Letos se například jedné z nich pomohlo dostat hrstku dětí ze Zastávky na letní dětský tábor v přírodě.
Jsou prý jiné. Nevychované
Dobrovolníci vytahují z tašek švihadla, badmintonové rakety, kuželky, papíry, pastelky, barvy, křídy. Šestiletý Bělorus Gleb Jaskevyč našel v tašce nové voskovky a chlubí se ostatním, že dostal dárek. V tu chvíli přibíhají další a další děti a požadují také dárek. Nechtějí slyšet, že pastelky jsou pro všechny a domů si je odnést nemůžou.
Vtom Gleb jednu z pastelek zlomí a srdceryvně se rozpláče. To odpoledne se rozbrečí ještě několikrát. Když mu někdo bere hračku nebo do něj šťouchne. Když není po jeho, rozkřičí se a utíká kolem dokola.
"Jsou jiné než české děti, podle měřítek naší kultury bych řekl - nevychované," říká o malých uprchlících Sekerka.
Chtějí azyl
V roce 2007 požádalo v ČR o azyl 1 878 cizinců z 67 zemí, z toho 280 dětí
Oproti předchozímu roku to znamená 40% pokles
V roce 2007 dostalo azyl v ČR celkem 191 žadatelů
Pobytová střediska pro uprchlíky jsou na sedmi místech v ČR: Zastávka u Brna, Červený Újezd, Bělá pod Bezdězem, Kostelec nad Orlicí, Havířov, Zbýšov u Rosic a Stráž pod Ralskem
Dobrovolníci si ale nemyslí, že je to rozdílností kultur. "Kolega, který sem jezdil několik let, si všimnul, že děti změní dlouhý pobyt v táboře. Z bezproblémových, klidných a poslušných dětí se stanou děti úplně jiné," popisuje Lenka Šafránková-Pavlíčková z Nesehnutí.
Uprchlický tábor v Zastávce u Brna sice v Česku patří k těm nejpěknějším, dobrovolně by se tu ale chtělo žít málokomu.
Početné rodiny se tísní v místnostech, které jsou kombinací ložnice, obývacího i dětského pokoje. Kovové vojenské postele připomínají spíše vězení, koupelny, záchody a jednoduché kuchyňky jsou společné pro celé patro.
Měsíc nebo dva to tu lze jistě přežít bez újmy, jedna ze zdejších pákistánských rodin už ale například na azyl čeká sedmý rok. Ponorková nemoc se tu nevyhne nikomu a odráží se to právě na dětech.
Cizinci? Děkujeme, nechceme
"První rok žadatelé o azyl nesmějí pracovat, ani poté to se sháněním práce nemají jednoduché. Hlavně muži z oblastí, kde je muž tradičně živitelem celé rodiny, tím hodně trpí. Pamatujeme i případy, kdy začali ženu bít," tvrdí dobrovolnice.
Ženy, zvyklé mít na bedrech chod celé domácnosti, zase přicházejí o možnost se o svou rodinu pořádně postarat. V pobytovém středisku je vývařovna, užití kuchyněk na chodbách znepříjemňuje fakt, že uprchlíci si z mizivého kapesného nenakoupí ani základní suroviny na vaření.
Ti, kteří mají možnost z pobytového střediska odejít, raději bydlí v soukromí. Najít byt ale není jednoduché. Gleb nás vede do budovy za svou maminkou. Také Jaskevyčovi chtějí po třech letech trmácení po táborech bydlet sami.
"Hledali jsme byt v Hradci Králové, ale nevyšlo to. Když slyšeli, že jsme cizinci se třemi dětmi, nechtěli nás. Budeme hledat dál, tady už nebudu," kroutí hlavou Glebova maminka.
S manželem a třemi dětmi má za sebou rok v Kostelci nad Orlicí a teď už dva roky v Zastávce. Fotit se nechce a už vůbec ne ve svém pokoji. Většina místních uprchlíků jsou vzdělaní lidé, ve své vlasti měli hezký byt, práci, auto. Za to, jak teď musí žít, se stydí.
Spolužačky mají nos nahoru
Děti jsou sdílnější. Vypráví, co je baví ve škole, co nejraději dělají, kde si hrají. "Já mám nejradši matematiku," říká osmiletá Nariman z Pákistánu. "Kamarádky ve škole ale nemám. Sedím v lavici sama, řeknu holkám ahoj, a ony mi neodpoví. Chodí kolem mě takhle," ukazuje Nariman, jak mají spolužačky "nos nahoru".
Děti uprchlíků chodí do školy v Zastávce spolu s ostatními dětmi z vesnice. Podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky škola "navrací do života dítěte řád, zajišťuje skupinové aktivity a pomáhá vytvořit pozitivnější přístup k budoucnosti". Každé dítě uprchlíka má právo chodit do místní školy.
Zdá se ale, že malí utečenci přistupují ke školní docházce nachlup stejně jako jejich čeští vrstevníci. "Mě ve škole nebaví nic. Vlastně možná výtvarka. Ale prázdniny jsou lepší," sděluje Kazaška Asyja, zatímco si z rukou umývá barvy.
