Legendární tanky vlasovců T-34 s trikolorou carského Ruska přijely do Prahy o tři dny dříve než ty sovětské s hvězdou na věži. Svědčí o tom desítky dobových fotografií, které z rodinných archivů a kronik obcí sesbíral historik Pavel Žáček.
Jeho kniha Prahou pod pancířem vlasovců je dosud nejobjevnější prací o podílu vojáků "přeběhlíka" generála Andreje Vlasova na osvobozování Prahy, Berouna či Příbrami od nacistických jednotek.
Žáček v ní kupříkladu detailně mapuje významné zapojení početných obrněných sil vlasovců a jejich těžkých zbraní na straně povstalců při bojích o Prahu. Bojovaly mimochodem i na náměstí Kinských, kde byl po válce - paradoxně - odhalen pomník se sovětským tankem č. 23, po pádu komunismu přebarvený na růžovo a odsunutý do muzea pozemního vojska v Lešanech.
To, jak kontroverzní téma historik už před čtyřmi roky "zvedl", asi nejlépe dokládají snímky z povstalecké Prahy roku 1945, na nichž útoku nacistů čelí Rusové či Ukrajinci v sovětských tancích, avšak v uniformách německého wehrmachtu.
Aktuálně.cz: Stojí nám vůbec za to roli vlasovců při osvobozování Prahy připomenout alespoň pamětní deskou anebo snad i pomníkem? Třeba na Smíchově? Anebo třeba v těch Řeporyjích?
Pavel Žáček: Ta myšlenka není úplně nová. Obnovují se hroby či památníky německých vojáků. Proč by tomu tedy nemělo být u padlých vlasovců?
Rozporuplnost generála Andreje Vlasova, který velel Ruské osvobozenecké armády (ROA) - tedy takzvaným vlasovcům, spočívá totiž i v tom, že se významně podílel na záchraně Moskvy, odkud byl se svou armádou poslán do nesmyslné a zcela bezvýchodné situace. Po obrovských ztrátách byl Vlasov zajat a časem propůjčil své jméno boji proti stalinismu.
I proto je Vlasov tolik kontroverzní - zejména pro Rusy. Jejich Rudá armáda přispěla k osvobození Československa za cenu značných ztrát největší měrou, ale desítky sovětských generálů a desetitisíce sovětských vojáků se v průběhu druhé světové války postavily sovětskému (přesněji stalinskému) režimu. Tohle je pro Rusy stále velmi bolestné a nezpracované téma.
A ta deska či pomník vlasovcům? Určitě to není na to, abychom po generálech Vlasovovi či Buňačenkovi pojmenovávali stanice metra… Ale přiznat jejich podíl na osvobození Prahy - byť na konci války - jejich jednotkám musíme. Z historických pramenů i svědectví jednoznačně vyplývá, že nebýt vlasovců, tak mohla Praha skončit podobně jako zničená a vypálená Varšava.
Na Olšanských hřbitovech pomník Ruské osvobozenecké armádě ostatně už je. Historik Stanislav Auský zjistil, že asi sto padesát vojáků ROA tu bylo po válce povražděno. Možná se na mou hlavu strhne lavina kritiky, ale fakt, že Prahu zachránili nejenom "stalinští, ale i antistalinští vojáci", je důležité si připomínat.
Vlasova i jeho generála Sergeje Buňačenka NKVD popravilo. Nicméně vlasovští důstojníci, kteří se dostali k Američanům, se stali poradci US Army. Jeden z velitelů vlasovských pluků pak Američanům například pomohl rozkrýt represivní systém NKVD.
V čem spočívala hlavní zásluha vlasovců při osvobozování Prahy?
Například 7. května pomohli odrazit koordinovaný útok jednotek SS a wehrmachtu. Tím, že vysunuli několik děl na malešovskou pláň, čímž ovládli východní přístupy k Praze. Když tedy první stíhač tanků zbraní SS dostal zásah, tak se ty ostatní otočily. Nacisté nepočítali s organizovanou silou, která bude schopna na velkou dálku ničit jejich obrněnce.
Pokud by tedy zejména jednotky SS prorazily do centra Prahy přes Smíchov či Podolí, tak by se ani jednání o německé kapitulaci neuskutečnilo. Velmi pravděpodobně by došlo na scénář, jehož se odbojáři před vypuknutím pražského povstání velmi báli: Praha by následovala osud zcela zničené a vypálené Varšavy. Povstalci s lehkou pěchotní výzbrojí by bez pomoci vlasovců nebyli schopni čelit pancéřovým jednotkám SS.
Takže…
… takže vlasovci velmi významně pomohli povstalcům, aby Praha nepadla. Ale není to tak, jak třeba dnes tvrdí některé německé či ruské prameny, že osvobodili celý Břevnov či Hradčany.
Účinně ovšem zasáhli na kritických místech a po necelém dni boje, kdy odrazili německý útok, zase ustoupili. A až na výjimky (třeba onen zmíněný dělostřelecký oddíl v Jinonicích) povstalce opustili.
Celou Prahu tedy neosvobodili - pomohli však v kritické chvíli, což sehrálo důležitou roli při kapitulaci nacistických jednotek. Rudá armáda už jen smetla poslední zbytky německých jednotek na ústupu. Například v Dejvicích.
Při výzkumu o podílu vlasovců na osvobození Prahy jste se určitě setkal s vyhrocenými a nejednoznačnými názory na tyto vojáky. Proč vyvolávají i 74 let po skončení druhé světové války tak silné emoce? Zejména u většiny Rusů?
Vojáci Andreje Vlasova se v samém konci války připletli do pro náš stát naprosto zlomového okamžiku - osvobození se od šestileté nacistické okupace. Pro mě jsou vlasovci fenoménem neobyčejně složité a těžké doby. A chcete-li: doslova šílených a bezvýchodných situací, v nichž se lidé tehdy ocitali.
Zároveň jsou fenoménem zrady. Generál Vlasov ale nebyl zbabělcem. Jak už jsem zmínil, tak patřil k hrdinům bojů o Moskvu, za což ho sovětský vůdce Stalin i vyznamenal. I to je nutné v diskusi o roli Ruské osvobozenecké armády (ROA), které velel, připomenout.
Fenomén vlasovců nekomplikoval v roce 1945 život jen našim předkům. Složitým je pro většinu lidí i dnes.
Najednou se tu totiž při studiu dokumentů o konci války v Čechách objevuje kromě sovětské a americké armády ještě "třetí síla - skvěle vycvičená a vyzbrojená". A tuhle třetí sílu představují typicky slovanské tváře v uniformách wehrmachtu a bojující proti wehrmachtu.
Netajili se přitom, že válčí proti Hitlerovi, ale i Stalinovi. Komu by to tedy nepletlo hlavu? Koho by to nenutilo k úvahám na téma "jak to s osvobozením Prahy v roce 1945 vlastně bylo"?
Jak tedy vlasovce chápat? Jako přeběhlíky? Vojáky, kteří se ocitli v zajetí, a proto je diktátor Stalin prohlásil za zrádce? Anebo bojovníky proti bolševismu?
Byli to i přeběhlíci pod vlivem masivní nacistické propagandy, hlásající drtivou porážku stalinského režimu. Rudoarmějci přebíhali k nacistům dokonce ještě na jaře 1945, kdy už byla válka rozhodnuta.
Byli to nicméně i vojáci, kteří byli v bezvýchodném postavení zajati - třeba i vinou někdy dost bezohledného velení sovětských maršálů. Pod vlivem zklamání, že je jejich velitelé nechali ve štychu, pak přešli na stranu Němců. A je známo, jak se Stalin stavěl k zajatcům - byli to pro něj zrádci, kteří si nezasluhovali nic jiného než smrt.
Do Ruské osvobozenecké armády je kromě toho verbovali Rusové jako do protistalinského hnutí. Hnutí proti diktátoru, jenž zotročuje strašlivými represemi Rusko.
Na tohle mnozí ruští zajatci slyšeli. Takže se při výběru mezi smrtí a životem ocitali ve velmi složité situaci. Mezi zajatými ruskými veliteli byli navíc i někdejší carští důstojníci, kteří s bolševiky nijak nesympatizovali. Postupně se tak formovala velmi slušně vyzbrojená a vycvičená Ruská osvobozenecká armáda.
Byli tedy produktem velmi složité a nadmíru drsné doby? Proto se je zdráháte soudit?
Celkově se jednalo o miliony osob (kozácké útvary nevyjímaje), zapojených do protistalinského hnutí. Samozřejmě že to vše organizovali Němci - tohle je nutné mít na paměti. Málo se ví například o tom, že v některých fázích boje by se dokonce wehrmacht bez podpory ROA na východní frontě neobešel.
Avšak například na osudu Vasila Kemeně - tankisty ROA - je vidět, čím si tehdy lidé procházeli. Jako Čechoslovák z Podkarpatské Rusi utekl před maďarskými fašisty, okupujícími tuto část Československa, do Sovětského svazu. Tam ho odsoudili za nezákonné překročení hranice a poslali do pracovního lágru.
Vypukla válka a Kemeň se ocitl v trestní rotě Rudé armády. V německém zajetí byl vyzván, aby vstoupil do ROA a on nabídku přijal. Byl Vasil Kemeň zrádce? A koho zradil? Byl československým občanem? Anebo sovětským?
Byl rudoarmějcem, anebo vlasovcem? Šibovali s ním z fronty na frontu, až se v konci války ocitl u Příbrami, kde ho zlanařili do Buňačenkovy divize. Velmi statečně pak bojoval u Slivence, kde se ze sedmého na osmého května 1945 podílel na zastavení průniku jednotek SS do Prahy. A představte si, že u toho Slivence potkal bratra, který tam dřel jako totálně nasazený na statku. Odmítl jít dál s vlasovci na západ a zůstal s bratrem ve Slivenci. Nebýt toho, tak ho Sověti nejspíše popravili, anebo by skončil v gulagu.
Lidé si svůj osud tehdy nevybírali, jen se snažili přežít válečné běsnění. A svědčí o tom i osud Čechoslováka Vasila Kemeňe, který se chtěl původně postavit maďarským fašistům - okupantům Československa.
Vojáci ROA se ocitli v soukolí dějin a byli jimi nemilosrdně semleti. A Vasil Kemeň spolu s nemnohými měl to štěstí, že to všechno přežil ve Slivenci. Až v roce 1990 mohl přiznat, že jako tankista-vlasovec vzdoroval u Chuchle protiútoku jednotek SS.
